38 C 96/2021-26 — Okresní soud v Hradci Králové

1. Žalobou doručenou soudu dne 30. 3. 2021 se žalobce domáhal po žalované zaplacení částky 8 011,17 Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že právní předchůdce žalobce společnost [právnická osoba] uzavřel dne 7. 5. 2018 se žalovanou smlouvu o zápůjčce, na základě které poskytl žalované v hotovosti v den uzavření smlouvy finanční prostředky ve výši 8 000 Kč, které se žalovaná zavázala vrátit věřiteli spolu s úrokem a poplatky v dohodnuté lhůtě. Celkem se žalovaná zavázal uhradit v hotovosti v 60 týdenních splátkách po 254 Kč částku 15 233 Kč. Žalovaná však své závazky neplnila řádně a včas, čímž porušila své závazky ze smlouvy. Žalovaná za dobu trvání smlouvy uhradila pouze 7 200 Kč. Pohledávka původního věřitele byla smlouvou o postoupení pohledávek postoupena na žalobce, což bylo žalované oznámeno. Z tohoto důvodu žalobce požaduje po žalované dlužnou částku ve výši 8 011,17 Kč spolu s příslušenstvím. 2. Žalovaná se k žalobě přes výzvy a poučení soudu nevyjádřila. 3. Soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání ve smyslu § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o. s. ř.“), když účastníci s tímto postupem soudu souhlasili (§ 101 odst. 4 o. s. ř.). 4. Z listinných důkazů soud zjistil následující právně významné skutečnosti: 5. Z obsahu smlouvy o zápůjčce bylo zjištěno, že právní předchůdce žalobce poskytl žalované - spotřebitelce - peněžní prostředky ve výši 8 000 Kč, a to na základě smlouvy evidované pod [číslo]. Žalovaná se zavázala peněžité prostředky splatit v 60 týdenních splátkách ve výši 254 Kč, a to včetně poplatků a úroků ve výši 7 233 Kč Celkem měla žalovaná zaplatit 15 233 Kč. Pohledávka ze smlouvy o spotřebitelském úvěru byla postoupena na žalobce smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 20. 1. 2020. 6. Z tvrzení, které žalovaná nerozporovala, bylo zjištěno, že původní věřitel a jeho právní nástupce do doby podání žaloby evidovali uhrazenou částku 7 200 Kč. 7. Předžalobní upomínku odeslal právní zástupce žalobce doporučeným dopisem dne 29. 1. 2021, jak vyplývá z podacího lístku. 8. Nebylo zjištěno, že poskytovatel zápůjčky dříve, než přenechal žalované peněžní prostředky ve výši 8 000 Kč, s odbornou péčí posoudil schopnost žalované – spotřebitelky – splácet poskytnuté peněžní prostředky. 9. O skutkovém stavu věci soud uzavřel, že právní předchůdce žalobce poskytl žalované peněžní prostředky ve výši 8 000 Kč, aniž s odbornou péčí posoudil schopnost žalované – spotřebitelky – poskytnuté peněžní prostředky splácet. Smlouva o zápůjčce je tudíž neplatná. Přijetím částky 8 000 Kč se žalovaná bezdůvodně obohatila a je její povinností bezdůvodné obohacení žalobkyni vydat. Žalovaná dosud uhradila částku 7 200 Kč a zbývá jí uhradit částku ve výši 800 Kč. 10. Soud jednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů. Ve věci bylo rozhodnuto bez nařízení jednání v souladu s ustanovením § 115a občanského soudního řádu. Vzhledem k tomu, že žalovaná při sjednání smlouvy o úvěru vystupovala v pozici spotřebitelky, soud při právním posouzení věci vycházel z ustanovení zákona č. 257/2016, o spotřebitelském úvěru, ve znění pozdějších předpisů. Dále byla věc posouzena dle zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku. 11. Bylo zjištěno, že původní věřitel a žalovaná uzavřeli smlouvu o zápůjčce podle ustanovení § 2390 občanského zákoníku, za použití zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru. 12. Ustanovení § 86 zákona o spotřebitelském úvěru předpokládá, že poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Spotřebitelský úvěr poskytne jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Posuzuje přitom zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. 13. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěr platí, že poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 věta druhá zákona, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je v takovém případě povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. 14. Podle § 588 občanského zákoníku soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému. 15. Veřejnoprávní souvislosti porušení povinnosti poskytovatele úvěru dostatečně zjišťovat poměry spotřebitele (kdy se poskytovatel dopouští správního deliktu, pokud nepostupuje s odbornou péčí) zmíněny v rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18 Ústavní soud při zdůrazněném významu a důležitosti předmětné povinnosti poskytovatele zabývat se úvěruschopností spotřebitele dospěl k závěru, že obecné soudy by měly poskytovatele úvěrů vést k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit. 16. Nejvyšší soud v rozsudku spisové značky 33 Cdo 2178/2018 ze dne 25. 7. 2018 vyjádřil právní názor, že povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. Nejvyšší soud uvedl, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka. 17. V daném případě soud dospěl k závěru, že původní věřitel před poskytnutím peněžitých prostředků neposuzoval ve smyslu ustanovení § 84 až § 89 zákona o spotřebitelském úvěru s odbornou péčí schopnost žalované – spotřebitelky – splácet poskytnuté peněžní prostředky. Z údajů, které o svých poměrech uvedla žalovaná, nevyplývá, že bude schopna poskytnutý úvěr splácet. V žádosti o úvěru žalovaná vyplnila svůj měsíční příjem ze zaměstnání ve výši 11 401 Kč, který doložila výplatními páskami za období 04,03, 02/2018 a tzv. ostatní příjmy žadatele ve výši 5 000 Kč, které doloženy nebyly. Své měsíční výdaje odhadla na 3 000 Kč. Právní předchůdce žalobce tedy nesplnil svou povinnost řádně přezkoumat úvěruschopnost žalované, když se spokojil s tvrzenými a nedoloženými příjmy žalobkyně ve výši 5000 Kč a s tvrzenými měsíčními náklady ve výši 3 000 Kč, které jsou v rozporu s reálnými nákladům na živobytí a bydlení. Právní předchůdce žalobce neměl za této situace smlouvu o zápůjčce uzavírat, když na základě zjištěných údajů nebylo na jisto postaveno, že žalovaná bude schopna půjčenou částku splatit. Právní předchůdce žalobce tudíž nesplnil zákonem stanovenou povinnost a tato skutečnost má za následek neplatnost smlouvy o spotřebitelském úvěru. V důsledku neplatnosti smlouvy o úvěru se žalovaná přijetím částky 8 000 Kč od žalobce bezdůvodně obohatila. V řízení bylo zároveň zjištěno, že žalovaná dosud uhradila částku 7 200 Kč a ke dni rozhodování soudu trvá její bezdůvodné obohacení o částku 800 Kč. Soud proto vyhověl žalobě v části, v níž se žalobce domáhal zaplacení částky 800 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení od 2. 2. 2021, tj. od 4. dne po odeslání předžalobní výzvy, která byla podle podacího lístku odeslána žalované dne 29. 1. 2021. Žalobkyni tudíž nevznikl nárok na zákonné úroky z prodlení od 12. 3. 2019 do 1. 2. 2021 ve výši 9,75 % ročně. Výše zákonných úroků z prodlení ke dni 2. 2. 2021 činila 8,25 % ročně (§ 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. ve spojení s úředním sdělením České národní banky č. 16/2020, o úpravě základních úrokových sazeb) a v této výši soud uložil žalované povinnost úroky z prodlení platit. 18. Ve druhém výroku soud žalobu ve zbytku nároku zamítl. Jestliže byla smlouva o úvěru neplatná, pak nebyly mezi účastníky řízení platně sjednány platby úroků a poplatků. 19. O nákladech řízení soud rozhodl výrokem III. tohoto rozsudku v souladu s § 142 odst. 2 o.s.ř