12 C 172/2022-22 — Okresní soud v Hradci Králové

Žalobce se domáhal zaplacení shora uvedené částky s příslušenstvím. Tvrdil, že [právnická osoba] na základě smlouvy o revolvingovém úvěru ze dne 27. 8. 2018 žalovanému poskytl úvěr, který žalovaný čerpal v konečné výši 21 576,52 Kč. Tento úvěr měl být splacen nejpozději 27. 12. 2021. Po započtení dílčích plateb činí dluh 7 538,52 Kč. Žalobce pohledávku nabyl smlouvou z 27. 1. 2020. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání ve smyslu § 115a o. s. ř., protože účastníci s tímto postupem souhlasili (§ 101 odst. 4 o. s. ř.). Ze smlouvy o revolvingovém úvěru soud zjistil, že [právnická osoba] poskytl žalovanému revolvingový úvěr s limitem do 50 000 Kč. Žalovaný se zavázal úvěr splácet s úrokem 8, 5% měsíčně, přičemž předpokládaná RPSN dosahovala 262,91%. Soudní praxe je ustálena v tom, že nemůže být přijatelné, aby se případné soudní ochrany dostávalo subjektům, které evidentně poškozují práva svých klientů, byť v rámci vzájemných smluvních ujednání. Pro závěr, zda je úvěrová smlouva neplatná, je tudíž třeba zkoumat, za jakých okolností byla uzavřena, a to za pomoci kritérií judikaturou Nejvyššího soudu vytýčených ve vztahu ke smluvní pokutě, úrokům, zajištění pohledávky apod. (viz nálezy Ústavního soudu ze dne 26. 1. 2012 sp. zn. I. ÚS 199/11 a ze dne 11. 12. 2014 sp. zn. III. ÚS 4084/12 či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2017 sp. zn. 20 Cdo 1387/2016). Je nutno uvážit, zda úvěrová smlouva není postiženo stigmatem kolize s dobrými mravy (§ 1 odst. 2 a § 580 o. z.), resp. se zákonnými principy ochrany spotřebitele (coby slabší strany). Soud uzavřel, že úvěrová smlouva je neplatná pro rozpor s dobrými mravy ve smyslu zmíněných ustanovení. Poskytnutý úvěr se žalovaný zavázal splatit společně s úrokem v uvedené výši a celkové roční náklady úvěru dosáhly 262,91%. Taková ujednání nelze posuzovat jinak než jako zcela zjevně nemravné, protože je obecně známo, že odměna za poskytnutí peněz spotřebitelům (domácnostem) dlouhodobě činila v době poskytnutí úvěru u banky cca 5 až 10 %, u jiných, nebankovních subjektů cca 20 až 30 %. Na tomto místě lze poukázat na dlouhodobě ustálenou rozhodovací praxi Nejvyššího i Ústavního soudu, podle které v rozporu s dobrými mravy je zpravidla sjednaná výše úroků, která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček (srov. nález Ústavního soudu ze dne 7. 5. 2009 sp. zn. I. ÚS 523/07, uveřejněný v jeho sbírce nálezů a usnesení pod č. 113/2009 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2004 sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, v nichž byla shledána neplatnost a proto nemravnost sjednaných úroků ve výši 182 %, resp. již i jen 60 % ročně). Intenzita popsaného rozporu s dobrými mravy je v dané věci natolik vysoká a očividná, že i jen sama o sobě musí mít za následek neplatnost úvěrové smlouvy. Úvěrová smlouva je v příkrém střetu se základními principy demokratického právního řádu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 10. 1. 2018 sp. zn. II. ÚS 502/17, jeho bod 16). Soud proto žalobu zamítl. Výrok o náhradě nákladů řízení vychází z ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalobce v řízení podlehl, avšak žalovaný náklady nevynaložil.