18 C 144/2022-16 — Okresní soud v Hradci Králové

Žalobkyně se domáhala žalobou podanou soudu proti žalovanému zaplacení částky 6 183,07 Kč s příslušenstvím. Tvrdila, že jde o nárok vyplývající ze smlouvy o spotřebitelském úvěru [číslo] ze dne 23. 3. 2019 uzavřené s [právnická osoba], na základě které žalovaný obdržel finanční částku 22 000 Kč a zavázal se zaplatit spolu s jistinou částku 18 894 Kč, celkově se zavázal zaplatit částku 40 894 Kč v měsíčních splátkách ve výši 2 921 Kč od 23. 5. 2020. Na dluh žalovaný zaplatil 34 000 Kč. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Z listinných důkazů a nesporných tvrzení soud zjistil následující právně významné skutečnosti: Z obsahu smlouvy o úvěru bylo zjištěno, že právní předchůdce žalobkyně se zavázal poskytnout žalovanému - spotřebiteli - peněžní prostředky ve výši 22 000 Kč. Žalovaný se zavázal úvěr včetně úroků splatit celkem částkou 40 894 Kč a to v pravidelných měsíčních splátkách po 2 921 Kč. Z nesporného tvrzení žalobkyně soud zjistil, že žalovaný na dluh do podání žaloby zaplatil 34 000 Kč a smlouvou o postoupení pohledávky ze dne 22. 12. 2021 byla pohledávky z původního věřitele postoupena na žalobkyni. Nebylo zjištěno, že právní předchůdce žalobkyně dříve, než přenechal žalovanému peněžní prostředky ve výši 22 000 Kč, s odbornou péčí posoudila schopnost žalovaného – spotřebitele – úvěr splácet. Z písemné výzvy soud zjistil, že žalobkyně zaplacení částky 6 183 Kč neevidovala a před podáním žaloby vyzvala žalovaného k zaplacení. Písemná výzva byla určena na adresu, kterou žalovaný označil, tedy [obec], [ulice a číslo]. O skutkovém stavu věci soud uzavřel, že právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému peněžní prostředky ve výši 22 000 Kč, aniž s odbornou péčí posoudila schopnost žalovaného – spotřebitele – úvěr splácet. Smlouva o úvěru je tudíž neplatná. Pohledávku původní věřitel postoupil ke dni 22. 12. 2021 žalobkyni. Žalovaný na dluh zaplatil částku 34 000 Kč. Žalovaný zaplatil o 12 000 Kč více, než si vypůjčil. Soud jednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů. Ve věci bylo rozhodnuto bez nařízení jednání v souladu s ustanovením § 115a občanského soudního řádu. Vzhledem k tomu, že žalovaný při sjednání smlouvy o úvěru vystupoval v pozici spotřebitele, soud při právním posouzení věci vycházel z ustanovení zákona č. 257/2016, o spotřebitelském úvěru, ve znění pozdějších předpisů. Dále byla věc posouzena dle zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů. Bylo zjištěno, že původní věřitel a žalovaný uzavřeli smlouvu o úvěru dle ustanovení § 2395 a násl. občanského zákoníku. Původní věřitel před poskytnutím peněžitých prostředků ve smyslu § 84 až § 89 zákona o spotřebitelském úvěru s odbornou péčí neposuzoval schopnost žalovaného – spotřebitele – splácet poskytnuté peněžní prostředky. Nejvyšší soud v rozsudku spisové značky 33 Cdo 2178/2018 ze dne 25. 7. 2018 vyjádřil právní názor, že povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. Nejvyšší soud uvedl, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka. Soud dospěl k závěru, že poskytovatel zápůjčky nepostupoval s odbornou péčí, proto je smlouva o úvěru neplatná, a to ve smyslu výše citovaného ustanovení § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Podle § 2993 občanského zákoníku platí, že plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. V řízení bylo zjištěno, že žalovaný přijal peněžitou částku 22 000 Kč, na kterou uhradil částku 32 000 Kč. Jestliže byla smlouva o úvěru neplatná, pak nebyly mezi účastníky řízení platně sjednány platby úroků a poplatků a soud žalobkyní požadovaný nárok jako nedůvodný zamítl. Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení (výrok III.) vychází z ustanovení § 142 odst. 1 občanského soudního řádu. Nárok na náklady řízení by náležel žalované, neboť žalobkyně nebyla ve věci úspěšná. Tomu však náklady řízení nevznikly, nebyly mu tedy ani přiznány.