10 C 88/2023-37 — Okresní soud v Hradci Králové

Žalobkyně se domáhala po žalovaném zaplacení částky 33 109,76 Kč s příslušenstvím. V žalobě tvrdila, že mezi právní předchůdkyní žalobkyně (tj. [právnická osoba] – dříve [právnická osoba]) a žalovaným došlo k uzavření smlouvy o revolvingovém úvěru, na základě které poskytla právní předchůdkyně žalobkyně žalovanému peněžní prostředky v konečné výši 33 109,76 Kč. Úvěr byl splatný do 20. 11. 2022. Žalovaný dluh nehradil řádně a včas. Pohledávky z této smlouvy byly právní předchůdkyní žalobkyně postoupeny žalobkyni podle smlouvy o postoupení pohledávek, z čehož žalobkyně dovozuje svou aktivní legitimaci. Před podáním žaloby žalobkyně odeslala žalovanému předžalobní výzvu k plnění, na tu však žalovaný nereagoval. Žalobkyně k výzvě soudu doplnila svá tvrzení o zkoumání úvěruschopnosti žalovaného. Tvrdila, že úvěruschopnost žalovaného ověřovala původní věřitelka zejména lustrací z veřejně dostupných databází ISIR, CEE, SOLUS, NRKI a BRKI, k čemuž dal žalovaný uzavřením smlouvy souhlas. Odesláním žádosti o poskytnutí spotřebitelského úvěru žalovaný prohlásil, že má pravidelný měsíční příjem a potvrdil, že je schopen zápůjčku splatit a že řádně zvážil své schopnosti. Úvěruschopnost žalovaného dále původní věřitelka ověřovala výpočtem mezi doložitelnými příjmy a výdaji. Žalovaný se k žalobě nijak nevyjádřil. Soud věc projednal a rozhodl, aniž by nařídil jednání, neboť byly splněny podmínky dané § 115a o.s.ř. Ze smlouvy o revolvingovém úvěru ze dne 18. 9. 2019 soud zjistil, že právní předchůdkyně žalobkyně se dle této smlouvy zavázala poskytnout žalovanému úvěr až do výše úvěrového limitu 80 000 Kč, strany dohodly úrokovou sazbu 10,50 % měsíčně a roční procentní sazba nákladů na úvěr činila 231,39 %. Žalovaný mohl opakovaně čerpat úvěr, a to až do výše úvěrového limitu 80 000 Kč. Z potvrzení o provedených platbách a výpisu z účtu soud zjistil, že žalovaný celkem čerpal 41 050 Kč a zaplatil 70 641 Kč. Ze smlouvy o postoupení pohledávek vzal soud za prokázané, že pohledávka ze smlouvy o půjčce byla řádně postoupena na žalobkyni. Žalovanému bylo postoupení pohledávky oznámeno. Podle § 86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen„ ZSÚ“) poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet (odst. 1). Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy (odst. 2). Dle § 87 odst. 1 ZSÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Na základě předložených listinných důkazů učinil soud právní závěr, že smlouva o revolvingovém úvěru je ve smyslu § 87 odst. 1 ZSÚ neplatná, neboť žalobkyně neprokázala, že původní věřitelka dostatečně zkoumala úvěruschopnost žalovaného. Žalobkyně tvrdila, že úvěruschopnost žalovaného ověřovala původní věřitelka zejména lustrací z veřejně dostupných databází ISIR, CEE, SOLUS, NRKI a BRKI a dále výpočtem mezi doložitelnými příjmy a výdaji. Toto své tvrzení však nedoložila, ani po výzvě soudu. Z předložených listinných důkazů nebylo zjištěno, z jakých příjmů původní věřitelka při poskytování úvěru žalovanému vycházela, nebyly předloženy ani listiny, které by prokázaly tvrzení žalobkyně, že původní věřitelka lustrovala žalovaného v dostupných databázích. Ze všech těchto důvodů soud dospěl k závěru, že původní věřitelka dostatečně nezkoumala úvěruschopnost žalovaného a z toho důvodu je smlouva neplatná. Dále soud nárok posuzoval podle ustanovení § 2991 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“) o bezdůvodném obohacení. Z tvrzení žalobkyně a listinných důkazů bylo zjištěno, že žalovaný celkem čerpal úvěr ve výši 41 050 Kč, z přehledu plateb soud zjistil, že žalovaný celkem uhradil 70 641 Kč. Žalovaný tedy skutečně poskytnutou částku splatil. Nárok žalobkyni na vydání bezdůvodného obohacení tak nevznikl. S ohledem na skutkové a právní závěry soud uzavřel, že žaloba není důvodná a zamítl ji v celém rozsahu. O nákladech řízení soud rozhodl výrokem II tohoto rozsudku v souladu s ustanovením § 142 odst. 1 o.s.ř. Žalovaný byl v řízení úspěšný, avšak podle obsahu spisu mu nevznikly žádné náklady, proto soud rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.