38 C 298/2023-90 — Okresní soud v Hradci Králové

1. Žalobce se žalobou ze dne 18. 9. 2023 domáhal po žalovaném zaplacení částky 16 717,80 Kč s příslušenstvím a to z titulu smlouvy o úvěru uzavřené mezi žalobcem a žalovaným dne 13. 4. 2021. Na základě smlouvy byl žalovanému dne 15. 4. 2021 poskytnut na jeho účet úvěr ve výši 15 000 Kč. Žalovaný úvěr řádně nesplácel a v souladu se smlouvou žalobce úvěr zesplatnil k 18. 6. 2023. Žalovaný za dobu trvání smluvního vztahu uhradil žalobci částku ve výši 17 581 Kč. Žalobci vzniklo právo na zaplacení smluvních pokut a na náhradu nákladů spojených se zesplatněním úvěru. Právní zástupce žalobce zaslal žalovanému předžalobní výzvu doporučenou zásilkou. 2. Žalovaný se žalobou nesouhlasil. Uvedl, že se žalobcem sjednal smlouvu prostřednictvím elektronické komunikace na dálku a za sporné považuje, zda smlouva byla vůbec uzavřena. Žalobce nezkoumal s odbornou péčí jeho úvěruschopnost. Žalobce posuzoval úvěruschopnost pouze na základě nepodložených prohlášení věřitele, což je v rozporu s požadavkem odborné péče při zjištění úvěruschopnosti spotřebitele. Žalovaný byl požádán pouze o doložení přijetí posledních tří mezd na účet a dvou dokladů totožnosti. Žalobce se rovněž nezabýval výdajovou stránkou žalovaného – reálné výdaje na bydlení, dopravu, stravu, ošacení a osobní vyžití. Žalobce určil výši životních nákladů odkazem na životní minimum. Částku na bydlení však podle normativních nákladů na bydlení nestanovuje. Postupuje tak nekonzistentně a účelově. Žalovaný používá internet. Výdaje na něj však nebyly započteny do životních nákladů. Totožné částky na bydlení a živobytí se vyskytují ve sporech žalobce opakovaně. V důsledku toho je smlouva absolutně neplatná. Dále byla sjednána RPSN ve výši 87,71% ročně, což je v rozporu s dobrými mravy a to je další důvod absolutní neplatnosti smlouvy. 3. Žalobce podáním z 29. 11. 2023 vzal žalobu částečně zpět, a to v bodě I/1 žalobního návrhu co do částky 3 613 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z této částky od 20. 6. 2023 do zaplacení, v bodě I/2) žalobního návrhu co do částky 129 Kč a v bodě I/3) žalobního návrhu co do úroku 44,26 % ročně z částky 12 981,79 Kč od 20. 6. 2023 do 10. 9. 2023, úroku 64,26 % ročně z částky 240 Kč od 29. 6. 2023 do 19. 7. 2023, úroku 64,26 % ročně z částky 1 119 Kč od 20. 7. 2023 o 10. 9. 2023 a úroku 15 % ročně z částky 1 119 Kč od 11. 9. 2023 do zaplacení. 4. K úvěruschopnosti žalovaného uvedl, že čistý měsíční příjem žalovaného činil 14 859 Kč. Výdaje žalovaného činí paušální částku 3 860 Kč (životní minimum) a 3 384 Kč na bydlení u rodičů. K výdajům žalobce přičetl rezervu ve výši 1 000 Kč. Žalovaný tak měl volné zdroje ve výši 6 615 Kč. 5. Žalobce při jednání soudu dne 25. 1. 2024 vzal žalobu částečně zpět, a to co do částky 1 000 Kč, neboť žalovaný po podání žaloby uhradil na pohledávku 1 000 Kč. 6. Z listinných důkazů soud zjistil následující právně významné skutečnosti: 7. Z oznámení o schválení úvěru ze dne 16. 4. 2021 a návrhu smlouvy o úvěru ze dne 13. 4. 2021 soud zjistil, že žalobce a žalovaný uzavřeli dne 16. 4. 2021 smlouvu o spotřebitelském úvěru [číslo]. Žalobce poskytl žalovanému peněžní prostředky ve výši 15 000 Kč. Žalovaný se zavázal peněžní prostředky splatit ve 48 měsíčních splátkách ve výši 879 Kč, a to včetně úroků ve výši 27 192 Kč. Úroková sazba činila 64,65 % ročně. Celkem měl žalovaný zaplatit 42 192 Kč. Z dokladu o vyplacení úvěru soud zjistil, že žalobce zaslal peněžní prostředky žalovanému na účet 15. 4. 2021. 8. Z evidenční karty klienta ze dne 18. 9. 2023 soud zjistil, že žalovaný ve splátkách uhradil žalobci celkem 17 581 Kč. 9. Z karty hodnocení klienta ze dne 13. 4. 2021 soud zjistil, že žalovaný je svobodný, má maturitu, bydlí u rodičů a je od 1. 5. 2020 zaměstnán na dobu neurčitou u zaměstnavatele [právnická osoba] Má pravidelný čistý měsíční příjem ze zaměstnání ve výši 14 859 Kč. Žádné další příjmy nemá. Výdaje na bydlení činí 3 384 Kč. Dále je ve výdajích uvedeno životní minium ve výši 3 860 Kč. Další výdaje (například na spoření, splátky, dopravu či záliby) vyplněny nebyly. Měsíční výdaje tak byly vyčísleny na částku 7 224 Kč a volné prostředky na 6 615 Kč. 10. Z potvrzení o provedených platbách ze dne 13. 4. 2021 soud zjistil, že na účet žalovaného byla připsána dne 8. 1. 2021 částka 12 524 Kč, dne 10. 12. 2020 částka 8 816 Kč a 6 403 Kč a dne 10. 3. 2021 částka 18 455 Kč. 11. Z listiny CBS skóre soud dále zjistil, že žalovanému bylo přiděleno skóre 294. Dle vysvětlivky obsažené v listině to znamená, že představuje vyšší riziko z hlediska pravděpodobnosti splácení úvěru. 12. Předžalobní upomínku odeslal žalobce dne 11. 9. 2023, jak vyplývá z podacího archu. 13. O skutkovém stavu věci soud uzavřel, že žalobce uzavřel dne 16. 4. 2021 s žalovaným jako spotřebitelem smlouvu o spotřebitelském úvěru, na základě které poskytl žalovanému finanční prostředky ve výši 15 000 Kč. Žalobce v rámci posuzování úvěruschopnosti žalovaného vyplnil kartu hodnocení klienta. Žalovaný doložil výplatní pásky. Z provedeného dokazování však nelze nijak dovodit, že se žalobce zabýval jakkoliv podrobněji otázkou výdajů žalovaného. Žalovaný uhradil žalobci na pohledávku vyplývající ze smlouvy o úvěru dosud částku ve výši 18 581 Kč. 14. Soud jednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů. Vzhledem k tomu, že žalovaný při sjednání smlouvy o úvěru vystupoval v pozici spotřebitele, soud při právním posouzení věci vycházel ze zákona o spotřebitelském úvěru. Dále byla věc posouzena podle zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. 15. Bylo zjištěno, že žalobce a žalovaný uzavřeli smlouvu o úvěru podle § 2 395 občanského zákoníku, a to za použití zákona o spotřebitelském úvěru. 16. Podle § 86 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Spotřebitelský úvěr poskytne jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. 17. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru platí, že poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou zákona, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je v takovém případě povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. 18. Podle § 588 občanského zákoníku soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému. 19. Soud má s ohledem na zjištěný skutkový stav věci za to, že žalobce nesplnil svou povinnost řádně (s odbornou péčí) posoudit úvěruschopnost žalovaného jako spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací. Důsledkem toho je absolutní neplatnost smlouvy o úvěru [číslo] ze dne 16. 4. 2021 podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. 20. Ústavní soud již v nálezu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, zdůraznil, že obecné soudy by měly poskytovatele úvěru vést k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník, který je spotřebitelem, nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit. 21. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, dospěl k závěru, že povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě či narušení rodinných a sociálních vztahů. Nejvyšší soud uvedl, že dostatečnými nejsou informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka. 22. Posouzení úvěruschopnosti směřuje ke schopnosti spotřebitele pravidelně sjednaný spotřebitelský úvěr splácet,