17 C 76/2025-71 — Okresní soud v Hradci Králové

1. Žalobkyně se žalobou doručenou soudu dne 22. 4. 2025 domáhala po žalovaném zaplacení částky 30 170,84 Kč s příslušenstvím. Tvrdila, že původní věřitel (spol. , právnická osoba, ) uzavřel dne 20. 9. 2024 s žalovaným smlouvu o revolvingovém úvěru. Smlouva byla uzavřena prostřednictvím internetových stránek původního věřitele. Na základě této smlouvy poskytl původní věřitel žalovanému peněžní prostředky celkem ve výši 30 170,84 Kč. Žalovaný se zavázal původnímu věřiteli vrátit tyto prostředky včetně příslušenství nejpozději do 20. 1. 2025, avšak neuhradil ničeho, když mu vznikl žalovaný dluh sestávající z 20 000 Kč jistiny, nákladů ve výši 750 Kč a úroku ve výši 9 420, 84 Kč. Pohledávka za žalovaným byla smlouvou o postoupení pohledávek postoupena na žalobkyni. Žalovanému byla zaslána předžalobní výzva právního zástupce žalobkyně, ani na tu však nereagoval.2. K výzvě soudu žalobkyně doplnila, že žalovaný byl lustrován v rejstřících zejména NKRI, BRKI a SOLUS. Byly zjištěny jeho příjmy a výdaje a proveden propočet schopnosti splácet splátky úvěru.3. Žalovaný se k žalobě přes poučení a výzvy soudu nevyjádřil.4. Soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání ve smyslu § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), když účastníci s tímto postupem soudu souhlasili (§ 101 odst. 4 o. s. ř.).5. Soud vzal na základě doložených důkazů za prokázané, že právní předchůdce žalobkyně (Multitude Bank p.l.c.) uzavřel dne 20. 9. 2024 s žalovaným smlouvu o úvěrovém limitu (revolvingový úvěr s možností opakovaného čerpání), a to na dobu neurčitou prostřednictvím internetových stránek původního věřitele. Na základě této smlouvy původní věřitel poskytl žalovanému peněžní prostředky celkem ve výši 20 000 Kč a žalovaný se zavázal k jejich vrácení v měsíčních splátkách spolu se zápůjčním úrokem ve výši 146,949 % ročně. RPSN činí 299, 98 %. Žalovaný na poskytnutý úvěr neuhradil ničeho. Pohledávka za žalovaným byla smlouvou o postoupení pohledávek postoupena na žalobkyni, což bylo žalovanému oznámeno. Tato zjištění vyplývají ze smlouvy o postoupení pohledávek včetně dodatku, oznámení o postoupení pohledávky, smlouvy o úvěru a potvrzení o platbě z interního systému žalobkyně. Žalobkyně zaslala dne 14. 2. 2025 předžalobní výzvu žalovanému.6. Vzhledem k tomu, že žalovaný při sjednání smlouvy o úvěru vystupoval v pozici spotřebitele, soud při právním posouzení věci vycházel z ustanovení zákona č. 257/2016, o spotřebitelském úvěru (dále jen „z.s.ú.“) ve spojení s ustanoveními zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o.z.“). Zákon o spotřebitelském úvěru, jímž se v této věci právní vztahy účastníků řídí, vychází ze zásady rovnosti stran, kdy fakticky nerovné postavení spotřebitele ve vztahu s podnikatelem je dorovnáváno dotčenou právní úpravou směřující k vyvážení této faktické nerovnosti, projevující se ochranou slabší strany.7. Podle ustanovení § 84 až § 89 z.s.ú. je poskytovatel úvěru povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr. Pro právního předchůdce žalobce – podnikatele – podle ustanovení § 433 občanského zákoníku platí, že jako podnikatel vystupující vůči žalovanému v hospodářském styku nesmí zneužít svou kvalitu odborníka ani své hospodářské postavení k vytváření nebo k využití závislosti slabší strany a k dosažení zřejmé a nedůvodné nerovnováhy ve vzájemných právech a povinnostech stran. Dle § 75 a § 76 z.s.ú. byl právní předchůdce žalobkyně povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí a s žalovaným jako spotřebitelem jednat čestně, transparentně a zohledňovat práva a zájmy spotřebitele. Současně bylo povinností věřitele (§ 86, § 87) před uzavřením smlouvy řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Platí, že spotřebitelský úvěr poskytne jen tehdy, pokud z výsledků tohoto posouzení vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet, když pro porušení této povinnosti je smlouva neplatná.8. Dle ustálené judikatury soudů a Soudního dvora EU platí, že věřitel je povinen využívat i veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze , právnická osoba, ), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích.9. Ústavní soud v nálezu sp. zn. III. ÚS 4129/18 ze dne 26. 2. 2019 uvedl, že poskytovatel úvěru, kdy dlužník je v postavení spotřebitele, má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit. Uložením a řádným splněním této povinnosti přitom není chráněn jen samotný dlužník (spotřebitel) a věřitel jako poskytovatel úvěru, ale také v širším pojetí sama společnost jako taková. Nezkoumá-li obecný soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.10. Důsledkem porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele je absolutní neplatnost smlouvy, a to i v poměrech zákona z.s.ú. K tomuto závěru vede rozsudek Soudního dvora (druhého senátu) ze dne 5. 3. 2020 ve věci C-679/18, z něhož plyne, že články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS, musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnout jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době. Poskytovatel úvěru či zápůjčky je tedy povinen vždy posoudit úvěruschopnost spotřebitele s odbornou péčí. Posouzení úvěruschopnosti přitom směřuje ke schopnosti spotřebitele pravidelně sjednaný spotřebitelský úvěr splácet, a to s důrazem na příjmy a výdaje spotřebitele.11. Po právním posouzení prokázaného skutkového stavu dospěl soud k závěru, že podaná žaloba je důvodná pouze zčásti. V projednávané věci vznikl závazkový vztah mezi účastníky dle ust. § 2395 o. z., tj. dle smlouvy o úvěru. Soud přistoupil ke zkoumání otázky platnosti uzavřené smlouvy, přičemž dospěl k závěru žalobkyně, respektive její právní předchůdce, nikterak konkrétně netvrdila, tím spíše neprokazovala, postup směřující k posouzení schopnosti žalovaného splatit poskytnutý úvěr. Nesdělila soudu zjištěné příjmy žalovaného ani jeho výdaje, aby si soud mohl udělat obrázek o jejím postupu. Z uvedeného důvodu je ve smyslu ust. § 86 z.s.ú, výše předmětná smlouva o spotřebitelském úvěru absolutně neplatná podle ust. § 87 z. s.ú. ve spojení s ust. § 588 o. z. Současně dospěl soud k závěru, že předmětná smlouva je absolutně neplatná dle ust. § 580 a § 588 o.z., a to pro rozpor sjednaného úroku ve výši 149 % ročně s dobrými mravy dle ust. § 1 odst. 2 o.z. Nemravnost tohoto ujednání je zjevná, když dle databáze ARAD činila obvyklá úroková sazba u úvěrů celkem cca 10 % ročně. V daném případě byla úroková sazba více než 10násobná oproti obvyklé praxi peněžních ústavů. Takto vysoká úplata za poskytnutí úvěru je zjevně v rozporu s dobrými mravy a smlouva je v důsledku toho absolutně neplatná podle § 588 o. z, k čemuž musí soud přihlížet z úřední povinnosti. V tomto smyslu lze odkázat na judikaturu Nejvyššího soudu, podle níž není v rozporu s dobrými mravy úrok, který je dvojnásobkem či trojnásobkem úrokové míry peněžních ústavů (rozhodnutí sp. zn. 33 Odo 234/2005 a 21 Cdo 1484/2004), nikoli 10násobek. K přiměřenosti úrokové sazby u nebankovních poskytovatelů soud uvádí, že ačkoliv úrokové sazby nebankovních poskytovatelů úvěrů bývají oproti bankovnímu sektoru obvykle vyšší, nehraje tato skutečnost roli při posouzení přiměřenosti sjednaného úroku. Pokud by totiž soudy měly použít jiné srovnávací měřítko pro nebankovní poskytovatele než pro banky, vedlo by to k závěrům zakládajícím nerovnost mezi oběma skupinami poskytovatelů úvěrů. Soud současně dospěl k závěru, že moderace nepřiměřených úroků podle ustanovení § 577 o. z. na obvyklou, ještě přípustnou výši, zde možná není. Soudu