8 C 29/2026-11 — Okresní soud v Hradci Králové

Žalobkyně se domáhala po žalovaném zaplacení částky 19 900 Kč s příslušenstvím. V žalobě tvrdila, že její právní předchůdce s žalovaným uzavřel dne 24. 4. 2024 smlouvu o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, , na základě které právní předchůdce žalobce (, právnická osoba, .) poskytl žalovanému úvěr postupně ve výši 138 900 Kč, jehož splatnost byla sjednána na neurčito. Žalovaný se dostal do prodlení s úhradou splátek, proto právní předchůdce žalobkyně úvěr zesplatnil ke dni 23. 9. 2024. Žalobkyně uvedla, že žalovaný splatil 119 000 Kč. Žalovaný má dle žalobkyně ke dni podání žaloby dluh v celkové výši 19 900 Kč. Žalobkyně dále uvedla, že pokud by soud nárok žalobkyně na zaplacení dlužné částky z titulu uzavřené smlouvy o revolvingovém spotřebitelském úvěru neměl za prokázaný, požaduje, aby v části jistiny byl nárok posouzen jako nárok na vydání bezdůvodného obohacení.Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.Soud věc projednal a rozhodl, aniž by nařídil jednání, neboť byly splněny podmínky dané § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále také o. s. ř.).Soud vzal za prokázaný skutkový stav tak, jak vyplýval z důkazů předložených žalobkyní. Ze smlouvy o revolvingovém spotřebitelském úvěru , Anonymizováno, ze dne 24. 4. 2024 bylo zjištěno, že žalobkyně se zavázala žalovanému poskytnout úvěrový limit do výše 19 990 Kč jako spotřebitelský úvěr, roční procentní sazba nákladů při čerpání celého kreditního rámce činila 4678,99 %, úroková sazba pevná – denní činila 1,25 % (tj. roční 457,50 %), smluvní pokuta 0,1 % za každý den prodlení, poplatek za SMS upomínku 70 Kč, poplatek za upomínku mailem 70 Kč, poplatek za telefonickou upomínku 250 Kč. Spláceno mělo být 20. dne v měsíci min. 500 Kč s tím, že úvěrový rámec musí být splácen měsíčně při každé splatnosti až do úplného zaplacení všech částek. Z čl. 5.1.9. všeobecných obchodních podmínek, které byly součástí smlouvy, soud dále zjistil pořadí zápočtu platby žalovaného (náhrada nákladů vymáhání, náhrada ostatních nákladů, poplatky za upomínání, splatná smluvní pokuta, splatný úrok z prodlení, část jistiny s prodlením, poplatky za upomínání, smluvní pokuta, úrok z prodlení, úrok, jistina). Žalovaný postupně čerpal úvěr ve výši 138 900 Kč, a to mezi daty 20. 5. 2024 – 18. 7. 2024 (viz přehled bankovních transakcí). Právní předchůdce žalobkyně zaslal dne 23. 9. 2024 žalovanému mail na adresu uvedenou ve smlouvě ve znění, že jde o předčasné splacení smlouvy o úvěru s dlužnou částkou 34 986,46 Kč – jistina 19 900 Kč a úrok 15 086,46 Kč. Soud dále vyšel z žalobního tvrzení, že žalovaný dle evidence žalobkyně splatil 119 000 Kč, což soud vyložil jako částku evidovanou žalobkyní pouze na úhradu jistiny. Pohledávka byla postoupena na žalobkyni.Právní posouzení věci vychází především z § 588 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, z § 86 a 87 zákona o spotřebitelském úvěru č. 259/2016 Sb. (dále jen „ZSÚ“); soud dále přezkoumal z úřední povinnosti dodržování povinností věřitele vyplývajících z vnitrostátních právních předpisů provádějících článek 8 a čl. 10 odst. 2 směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS (dále jen směrnice o spotřebitelském úvěru) a to tak, aby vyhověl aktuální judikatuře (srov. nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020 ve věci C-679/18).Soud aplikoval výše uvedená ustanovení na projednávanou věc a uzavřel, že při zkoumání schopností žalovaného úvěr splácet žalobkyně neprověřila, zda je žalovaný schopen úvěr splácet. Z předložených listin, respektive z absentujících listin a podkladů pro posouzení úvěruschopnosti vyplynulo, že žalobkyně neověřila skutečný příjem žalovaného, ani jeho náklady na bydlení; výpis z účtu, ze kterého by byly zřejmé příjmy a výdaje žalovaného žalobkyně nepředložila, stejně tak ani pracovní/nájemní smlouvy žalovaného. Přitom nejde podle Ústavního soudu o žádný zvlášť přísný či dokonce nepřiměřený požadavek; to, zda je reálné splacení dluhu, je přece celkem výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli. Žalobkyně vycházela pouze z čestného prohlášení klienta. Zcela absentuje posouzení a ověření příjmů a výdajů žalovaného a míra jeho dosavadního zadlužení.Pokud jde o RPSN 4678,99 % ročně (úroková sazba byla stanovena na 1,25 % denně), soud toto posoudil jako ujednání příčící se dobrým mravům dle ustanovení § 580 občanského zákoníku, neboť podstatně přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček. I s přihlédnutím k charakteru nebankovního poskytovatele půjčky, nemůže RPSN ve výši takřka 4678,99 % ročně obstát jako souladné s dobrými mravy. Soud k tomu poukazuje též na rozhodnutí ve věci C520/21 ze dne 15. 6. 2023: „kdyby vnitrostátní soud mohl měnit obsah zneužívajících ujednání v takových smlouvách, mohlo by být ohroženo splnění dlouhodobého cíle stanoveného v článku 7 směrnice 93/13. Tato možnost by totiž přispívala k eliminaci odrazujícího účinku pro prodávající a poskytovatele tím, že se taková zneužívající ujednání vůči spotřebiteli prostě a jednoduše neuplatní, a to v tom smyslu, že prodávající a poskytovatelé by byli i nadále sváděni k používání uvedených ujednání, jelikož by věděli, že i kdyby mělo být rozhodnuto o jejich neplatnosti, vnitrostátní soud bude moci smlouvu v nezbytném rozsahu doplnit, takže jejich zájmy budou tímto způsobem přesto zajištěny.“Vzhledem k výše uvedenému soud učinil právní závěr, že smlouva o revolvingovém úvěru je neplatná nejen ve smyslu § 87 odst. 1 ZSÚ ale též pro rozpor s dobrými mravy dle § 580 o. z. Žalovaný je tak povinen vrátit žalobkyni pouze nesplacenou jistinu. Soud vycházel z toho, že žalovaný čerpal 138 900 Kč. Žalobkyně z jeho úhrad započítala na jistinu částku 119 000 Kč. Je zřejmé, že další (a velmi podstatná) částka úhrady byla žalobkyní započítána na smluvní úrok (1,25 % denně), neboť ze smlouvy bylo zjištěno, že na úhradu jistiny byla počítána částka dané splátky až v poslední řadě. Vzhledem k tomu, že smlouva byla posouzena jako nemravná i vzhledem k výši úrokové sazby, lze uzavřít, že žalovaný již svými platbami dlužnou jistinu žalobkyni uhradil, když z jeho splátek si žalobkyně započítávala převážnou část na smluvní úrok, a i přesto eviduje splacenou jistinu již ve výši 119 000 Kč.Žalobkyně v případě posouzení úvěrové smlouvy soudem jako absolutně neplatné žádala o přiznání částky nesplacené jistiny z titulu bezdůvodného obohacení. Žaluje-li osoba o vydání bezdůvodného obohacení, leží na ní důkazní břemeno stran toho, o kolik se měl žalovaný skutečně obohatit. Soud však žalobkyni již k prokázání skutečné výše bezdůvodného obohacení nevyzýval, když už z dosud provedených důkazů byl zjištěn skutkový stav dostatečný pro rozhodnutí ve věci a důkaz žalobkyně o konkrétních platbách žalovaného na tom nemohl nic změnit. Přiznání žalobkyni bezdůvodné obohacení ve výši žalobkyní evidované nesplacené jistiny, nebylo možné, když takový výrok - aprobující zisk věřitele z absolutně neplatných smluv, by byl proti dobrým mravům.O nákladech řízení soud rozhodl v souladu s § 142 odst. 1 o. s. ř. Úspěšnější ve sporu byl žalovaný, který však v průběhu řízení zůstal nečinný a žádné náklady řízení mu nevznikly. Soud proto rozhodl, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo.