8 C 371/2025-16 — Okresní soud v Hradci Králové

Žalobkyně se domáhala po žalovaném zaplacení částky 15 549 Kč s příslušenstvím. V žalobě tvrdila, že její právní předchůdce (, Anonymizováno, , Anonymizováno, , Anonymizováno, ., Anonymizováno, ., Anonymizováno, .) se žalovaným uzavřel dne 26. 12. 2024 smlouvu o revolvingovém úvěru, na základě které právní předchůdce poskytl postupně žalovanému úvěr ve výši 15 549 Kč, jehož splatnost byla sjednána na 26. 4. 2025. Žalovaný poskytnuté prostředky nevrátil. Žalobkyně dále uvedla, že pokud by soud nárok žalobkyně na zaplacení dlužné částky z titulu uzavřené smlouvy o revolvingovém spotřebitelském úvěru neměl za prokázaný, požaduje, aby v části jistiny byl nárok posouzen jako nárok na vydání bezdůvodného obohacení.Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.Soud věc projednal a rozhodl, aniž by nařídil jednání, neboť byly splněny podmínky dané § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále také o. s. ř.).Soud vzal za prokázaný skutkový stav tak, jak vyplýval z důkazů předložených žalobkyní. Ze smlouvy o revolvingovém spotřebitelském úvěru ze dne 26. 12. 2024 bylo zjištěno, že žalovanému byl právním předchůdcem žalobkyně poskytnut úvěrový limit do výše 10 000 Kč jako spotřebitelský úvěr, roční procentní sazba nákladů při čerpání celého kreditního rámce činila 299,98 %, úroková sazba činila 146,949 % ročně. Žalovaný čerpal úvěr ve výši 8 000 Kč dne 27. 12. 2024 a ve výši 2 000 Kč dne 31. 12. 2024 (viz přehled bankovních transakcí). Právní předchůdce žalobkyně fakturoval žalovanému 3x 250 Kč jako náhradu účelně vynaložených nákladů, částku 10 000 Kč jistiny a částku 4 799 Kč úroků (viz faktura č. , hodnota, ). Pohledávka byla postoupena na žalobkyni (viz smlouva o postoupení pohledávek s dodatkem). Soud dále vyšel z dokumentu s názvem „creditworthiness“, ze kterého zjistil, že právní předchůdce žalobkyně porovnával údaje zadané žalovaným pro své účely výpočtu.Právní posouzení věci vychází především z § 588 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, z § 86 a 87 zákona o spotřebitelském úvěru č. 259/2016 Sb. (dále jen „ZSÚ“); soud dále přezkoumal z úřední povinnosti dodržování povinností věřitele vyplývajících z vnitrostátních právních předpisů provádějících článek 8 a čl. 10 odst. 2 směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS (dále jen směrnice o spotřebitelském úvěru) a to tak, aby vyhověl aktuální judikatuře (srov. nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020 ve věci C-679/18).Soud aplikoval výše uvedená ustanovení na projednávanou věc a uzavřel, že při zkoumání schopností žalovaného úvěr splácet právní předchůdce žalobkyně neprověřil, zda je žalovaný schopen úvěr splácet. Z předložených listin, respektive z absentujících listin a podkladů pro posouzení úvěruschopnosti vyplynulo, že právní předchůdce žalobkyně neověřila skutečný příjem žalovaného, ani jeho náklady na bydlení; výpis z účtu, ze kterého by byly zřejmé příjmy a výdaje žalovaného žalobkyně nepředložila, stejně tak ani pracovní/nájemní smlouvy žalovaného. Přitom nejde podle Ústavního soudu o žádný zvlášť přísný či dokonce nepřiměřený požadavek; to, zda je reálné splacení dluhu, je přece celkem výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli. Žalobkyně vycházela pouze z čestného prohlášení klienta. Zcela absentuje posouzení a ověření příjmů a výdajů žalovaného a míra jeho dosavadního zadlužení. Dokument s názvem „creditworthiness“ nevypovídá nic o tom, že by zkoumání úvěruschopnosti bylo provedeno alespoň v základních obrysech.Pokud jde o RPSN 299,98 %, úroková sazba činila 146,949 % ročně, soud toto posoudil jako ujednání příčící se dobrým mravům dle ustanovení § 580 občanského zákoníku, neboť podstatně přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček. I s přihlédnutím k charakteru nebankovního poskytovatele půjčky, nemůže RPSN ve výši takřka 300 % obstát jako souladné s dobrými mravy. Soud k tomu poukazuje též na rozhodnutí ve věci C-520/21 ze dne 15. 6. 2023: „kdyby vnitrostátní soud mohl měnit obsah zneužívajících ujednání v takových smlouvách, mohlo by být ohroženo splnění dlouhodobého cíle stanoveného v článku 7 směrnice 93/13. Tato možnost by totiž přispívala k eliminaci odrazujícího účinku pro prodávající a poskytovatele tím, že se taková zneužívající ujednání vůči spotřebiteli prostě a jednoduše neuplatní, a to v tom smyslu, že prodávající a poskytovatelé by byli i nadále sváděni k používání uvedených ujednání, jelikož by věděli, že i kdyby mělo být rozhodnuto o jejich neplatnosti, vnitrostátní soud bude moci smlouvu v nezbytném rozsahu doplnit, takže jejich zájmy budou tímto způsobem přesto zajištěny.“Vzhledem k výše uvedenému soud učinil právní závěr, že smlouva o revolvingovém úvěru je neplatná nejen ve smyslu § 87 odst. 1 ZSÚ ale též pro rozpor s dobrými mravy dle § 580 o. z. Žalovaný je tak povinen vrátit žalobkyni pouze nesplacenou jistinu. Soud vycházel z toho, že žalovaný čerpal 10 000 Kč, tedy mu tuto částku výrokem I. uložil žalobkyni vrátit a výrokem II. zbývající žalobní nárok zamítl, a to včetně příslušenství (shodně srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021). Žalobkyně neprokázala, že by žalovanému poskytla finanční prostředky nad rámec 10 000 Kč; oproti tomu žalovaný netvrdil a neprokázal, že by na dluh plnil.O nákladech řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř.; ve věci měl žalobce úspěch z 64 %, neúspěch z 36 %, má tedy nárok na náhradu 28 % výše nákladů. Žalobcovy náklady řízení byly tvořeny zaplaceným soudním poplatkem ve výši 800 Kč (sazebník soudních poplatků) a dále odměna advokáta určená dle § 14b odst. 1 bod 2 a odst. 6 písm. a) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, včetně DPH dle § 137 odst. 3 o. s. ř. na částku 1 815 Kč. Náklady řízení činí celkem 2 615 Kč, z toho 28 %, tj. částku 732,20 Kč je žalovaný povinen zaplatit k rukám zástupce žalobce podle § 149 o. s. ř.Lhůtu k plnění dle výroku I. rozsudku soud stanovil v souladu s § 160 odst. 1 o. s. ř.