22 C 126/2020-25 — Okresní soud v Hodoníně

1. Žalobkyně se na žalovaném domáhala zaplacení 20 900 Kč s příslušenstvím s tím, že právní předchůdce žalobkyně [právnická osoba] se žalovaným uzavřel dne [datum] smlouvu o půjčce a na základě této smlouvy poskytl žalovanému částku ve výši 20 000 Kč, kterou žalovaný převzal v hotovosti v den uzavření smlouvy. Žalovaný se ve smlouvě současně zavázal kromě jistiny ve výši 20 000 Kč zaplatit právnímu předchůdci žalobkyně souhrnný poplatek za poskytnutí půjčky ve výši 14 720 Kč, přičemž celkovou částku ve výši 34 720 Kč se zavázal splatit v 55 týdenních splátkách po 640 Kč. Pokud jde o posouzení schopnosti žalovaného splácet spotřebitelský úvěr, k tomuto žalobkyně uvedla, že její právní předchůdce vycházel z údajů o příjmech žalovaného uvedených v zákaznické kartě, přičemž tato vždy obsahuje rovněž informaci o tom, jaké doklady byly ze strany spotřebitele před uzavřením smlouvy předloženy k prokázání tvrzených příjmů. K zániku smlouvy pak došlo po uplynutí 55 týdnů od data podpisu, tj. k 19. 6. 2010. Žalovaný přitom uhradil právnímu předchůdci žalobkyně z titulu předmětné smlouvy pouze částku v celkové výši 13 820 Kč. Dlužná částka tak sestává z dlužné jistiny ve výši 20 000 Kč a ze zbývající části souhrnného poplatku ve výši 900 Kč. Následně byla pohledávka za žalovaným na základě smlouvy o postoupení pohledávek postoupena nejdříve na [právnická osoba] [anonymizováno] a poté na žalobkyni, kdy tato skutečnost byla žalovanému oznámena. S ohledem na prodlení žalovaného s úhradou požadovala žalobkyně zaplacení úroku z prodlení, a to od 2. 7. 2015 do zaplacení v zákonné výši. Žalovaný byl vyzván k úhradě dlužné částky předžalobní upomínkou. 2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Za splnění podmínek uvedených v § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), soud rozhodl bez nařízení jednání. 3. Z listinných důkazů předložených žalobkyní soud zjistil, že mezi žalovaným a právním předchůdcem žalobkyně [právnická osoba] byla dne [datum] uzavřena smlouva o půjčce, na základě níž právní předchůdce žalobkyně poskytl žalovanému částku 20 000 Kč, která mu byla poskytnuta v hotovosti při uzavření smlouvy. Žalovaný se zavázal tuto částku společně se souhrnným poplatkem za poskytnutí půjčky ve výši 14 720 Kč právnímu předchůdci žalobkyně vrátit v 54 týdenních splátkách ve výši 640 Kč (poslední splátka ve výši 160 Kč). Na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne [datum] byla pohledávka za žalovaným postoupena na [právnická osoba] [anonymizováno] a tato skutečnost byla žalovanému oznámena dopisem ze dne 25. 6. 2015, v němž byl žalovaný zároveň vyzván k úhradě dlužné částky do 10 dnů od obdržení dopisu a jehož odeslání žalobkyně prokázala doloženým podacím archem ze dne 30. 7. 2015. Na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 24. 8. 2018 byla pohledávka postoupena na žalobkyni, a tato skutečnost byla žalovanému oznámena dopisem ze dne 12. 9. 2018. K úhradě dlužné částky byl žalovaný dále vyzván předžalobní upomínkou ze dne 4. 12. 2019. 4. Podle § 657 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (účinného do 31. 12. 2013) smlouvou o půjčce přenechává věřitel dlužníkovi věci určené podle druhu, zejména peníze, a dlužník se zavazuje vrátit po uplynutí dohodnuté doby věci stejného druhu. 5. Podle § 457 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (účinného do 31. 12. 2013) je-li smlouva neplatná nebo byla-li zrušena, je každý z účastníků povinen vrátit druhému vše, co podle ní dostal. 6. Podle § 570 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (účinného od 1. 1. 2014), právní jednání působí vůči nepřítomné osobě od okamžiku, kdy jí projev vůle dojde; zmaří-li vědomě druhá strana dojití, platí, že řádně došlo. 7. Podle § 573 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (účinného od 1. 1. 2014), má se za to, že došlá zásilka odeslaná s využitím provozovatele poštovních služeb došla třetí pracovní den po odeslání, byla-li však odeslána na adresu v jiném státu, pak patnáctý pracovní den po odeslání. 8. Podle § 517 odst. 2 občanského zákoníku (účinného do 31. 12. 2013) jde-li o prodlení s plněním peněžitého dluhu, má věřitel právo požadovat od dlužníka vedle plnění úroky z prodlení, není-li podle tohoto zákona povinen platit poplatek z prodlení; výši úroků z prodlení a poplatku z prodlení stanoví prováděcí předpis. 9. Podle § 1879 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (účinného od 1. 1. 2014) věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi). 10. Soud má za prokázané, že právní předchůdce žalobkyně poskytl žalovanému na základě smlouvy o půjčce ze dne [datum] finanční prostředky ve výši 20 000 Kč, které měl žalovaný v souladu se smlouvou splatit společně se sjednaným poplatkem v dohodnutých splátkách. Je zároveň nepochybné, že se jedná o tzv. spotřebitelský úvěr, na nějž dopadal zákon č. 321/2001 Sb., o některých podmínkách sjednávání spotřebitelského úvěru a o změně zákona č. 64/1986 Sb. (srov. § 2 písm. a) tohoto zákona). 11. Tehdejší právní úprava (na rozdíl od stávající právní úpravy) sice výslovně nezakotvovala povinnost věřitele zkoumat úvěruschopnost spotřebitele (dlužníka), nicméně povinnost posoudit schopnost spotřebitele splácet úvěr je jedním ze stěžejních principů zodpovědného úvěrování. S tímto principem se ztotožnil též Ústavní soud, který ve svém nálezu III. ÚS 4129/18 ze dne 26. 2. 2019 konstatoval následující:„ Nezkoumá-li obecný soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.“ Z odůvodnění lze dále vyčíst, že obecné soudy by měly poskytovatele úvěrů vést k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém dluh splatit, zároveň Ústavní soud uzavírá, že se ve vztahu k úvěrujícím nejedná o žádný zvlášť přísný či dokonce nepřiměřený požadavek, což doplňuje touto úvahou:„ to, zda je reálné splacení dluhu je přece celkem výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli.“ Z nálezu je patrné, že Ústavní soud nazírá na předlužování jednotlivců (domácností) nikoli jako na problém konkrétního individua, ale problém celospolečenský, neboť jak sám podotýká, prověřením spotřebitelovy schopnosti úvěr splatit, není chráněn jen samotný dlužník (spotřebitel) a věřitel jako poskytovatel úvěru, ale v širším pojetí společnost jako taková. 12. Z toho, co bylo uvedeno výše, je tedy patrné, že zásada posouzení schopnosti dlužníka (spotřebitele) splatit úvěr je z hlediska celospolečenského natolik významná, že její nedodržení v procesu uzavírání smlouvy lze hodnotit jako právní jednání (dřívější terminologií právní úkon), které se příčí dobrým mravům a které je absolutně neplatné (srov. § 39 zákona č. 64/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013). 13. Žalobkyně sice tvrdila, že její právní předchůdce si vždy před uzavřením každé jednotlivé smlouvy o půjčce vyžádal od spotřebitele informace o jeho příjmech, které byly zaznamenány v zákaznické kartě, jejíž vzor žalobkyně přiložila, a tyto následně ověřil na základě spotřebitelem předložených dokladů uvedených v zákaznické kartě, avšak tuto skutečnost ve vztahu k žalovanému žádným způsobem nepodložila, neboť nedoložila ani konkrétní zákaznickou kartu podepsanou žalovaným ani doklady, jež měly být od žalovaného za účelem ověření uváděných údajů vyžádány. Nadto ani netvrdila, že by se její právní předchůdce jakkoli zajímal o výdaje žalovaného, ačkoli tyto jsou zcela nezbytné ke komplexnímu posouzení jeho majetkových poměrů. Soudu nezbylo než dospět k závěru, že právní předchůdce žalobkyně řádně nedostál své povinnosti před uzavřením smlouvy posoudit úvěruschopnost žalovaného. 14. S ohledem na shora uvedené považuje soud uzavřenou smlouvu za absolutně neplatnou z důvodu absence řádného posouzení úvěruschopnosti žalovaného a žalovaný tak byl od počátku povinen vrátit právnímu předchůdci žalobkyně pouze poskytnutou částku ve výši 20 000 Kč, a to z titulu bezdůvodného obohacení. Pohledávka za žalovaným vzniklá z tohoto titulu byla následně postoupena na žalobkyni a ta je tak aktivně legitimována k vymáhání dlužné částky. 15. Žalovaný uhradil celkovou částku 13 820 Kč a zbývá mu tak uhradit na jistinu částku 6 180 Kč. Co do této částky tedy soud žalobě vyhověl, a to včetně požadovaného úroku z prodlení z této částky z důvodu prodlení žalovaného s úhradou. Nároky vzniklé z titulu bezdůvodného obohacení jsou splatné dnem následujícím po dni, kdy byl dlužník věřitelem vyzván k plnění (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 7. 4. 2010, sp. zn. 28 Cdo 4260/2009). Žalobkyně prokázala zaslání oznámení o postoupení pohledávky, v rámci něhož byl žalovaný vyzván k úhradě dlužné částky do 10 dnů od obdržení dopisu, žalovanému dne 30. 7. 2015, přičemž dle shora cito