13 C 237/2020-28 — Okresní soud v Hodoníně

1. Žalobkyně se na žalovaném domáhala zaplacení 1 905 Kč s příslušenstvím s tím, že právní předchůdce žalobkyně [právnická osoba] [anonymizována tři slova] se žalovaným uzavřel dne [datum] smlouvu o půjčce [číslo] na základě této smlouvy poskytl žalovanému částku ve výši 15 000 Kč, kterou žalovaný převzal v hotovosti v den uzavření smlouvy. Žalovaný se ve smlouvě současně zavázal kromě jistiny ve výši 15 000 Kč zaplatit právnímu předchůdci žalobkyně úrok za poskytnutí půjčky za sjednanou dobu řádného trvání smlouvy s úrokovou sazbou ve výši 20,98 % ročně v celkové výši 1 365 Kč, odměnu za administrativní činnost ve výši 3 000 Kč a za hotovostní inkaso splátek ve výši 4 500 Kč, přičemž celkovou částku se žalovaný zavázal právnímu předchůdci žalobkyně splatit v 43 týdenních splátkách po 555 Kč. Pokud jde o posouzení schopnosti žalovaného splácet úvěr, k tomuto žalobkyně uvedla, že její právní předchůdce vycházel z údajů, které mu sdělil žalovaný. Tyto údaje byly dále ověřeny oproti dokladům vyžádaným od žalovaného, přičemž jsou obsahem karty zákazníka. Předmětné doklady však žalobkyně nemá k dispozici, jelikož je zákazníci právnímu předchůdci žalobkyně pouze předkládají při uzavření smlouvy. Žalovaný pak výslovně stvrdil, že právní předchůdce žalobkyně s odbornou péčí posoudil jeho schopnost spotřebitelský úvěr splácet a prohlásil, že poskytl úplné a pravdivé údaje nezbytné pro posouzení toho, zda je schopen spotřebitelský úvěr splácet. V této souvislosti žalobkyně podotkla, že v případě uvedení nepravdivých či hrubě zkreslených údajů by se žalovaný mohl dopustit trestného činu úvěrového podvodu a že nepochybně není povinností úvěrující instituce prověřovat, zda se osoba žádající o úvěr dopouští pokusu o úvěrový podvod a zda jedná poctivě. Žalovaný však sjednané splátky řádně nehradil, když uhradil pouze celkovou částku ve výši 21 960 Kč. Tato částka byla co do výše 13 454,25 Kč započtena na jistinu, co do výše 1 365 Kč byla započtena na úrok, co do výše 3 000 Kč byla započtena na poplatek za administrativní činnost a co do výše 4 140,75 Kč byla započtena na poplatek za hotovostní inkaso splátek. Žalovaný tak zůstal právnímu předchůdci žalobkyně dlužen 1 545,75 Kč na jistině a 359,25 Kč na poplatku za hotovostní inkaso splátek. Následně byla pohledávka za žalovaným na základě smlouvy o postoupení pohledávek postoupena na žalobkyni, kdy tato skutečnost byla žalovanému oznámena dopisem ze dne 6. 12. 2019. Žalobkyně dále požadovala zákonný úrok z prodlení za dobu od 10. 9. 2014, tj. od marného uplynutí týdenní lhůty běžící od splatnosti poslední sjednané splátky, do zaplacení (za období od 10. 9. 2014 do 6. 12. 2019 žalobkyně úrok z prodlení kapitalizovala, a to částkou 661,57 Kč) a dle smluvních podmínek rovněž úrok ve výši 20,98 % ročně za dobu od 3. 9. 2014, tj. ode dne následujícího po splatnosti poslední sjednané splátky, do zaplacení (za období od 3. 9. 2014 do 6. 12. 2019 žalobkyně úrok kapitalizovala, a to částkou 1 730,49 Kč). Žalovaný byl vyzván k úhradě dlužné částky předžalobní upomínkou. 2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Za splnění podmínek uvedených v § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), soud rozhodl bez nařízení jednání. 3. Z listinných důkazů předložených žalobkyní soud zjistil, že mezi žalovaným a právním předchůdcem žalobkyně [právnická osoba] [anonymizována tři slova] byla dne [datum] uzavřena smlouva o půjčce, na základě níž právní předchůdce žalobkyně poskytl žalovanému částku 15 000 Kč, která mu byla předána v hotovosti v den podpisu smlouvy. Žalovaný se zavázal tuto částku společně s úrokem ve výši 1 365 Kč, poplatkem za administrativní činnost ve výši 3 000 Kč a poplatkem za hotovostní inkaso splátek ve výši 4 500 Kč (celkem 23 865 Kč) právnímu předchůdci žalobkyně vrátit v 43 týdenních splátkách po 555 Kč. 4. Žalobkyně dále doložila Kartu zákazníka ze dne [datum] podepsanou žalovaným. Dle zde uvedených údajů měl být žalovaný v době poskytnutí půjčky zaměstnán s čistým měsíčním příjmem 17 200 Kč, což mělo být ověřeno na základě předložené pracovní smlouvy. Žalovaný měl pak být spoluvlastníkem nemovitosti, v níž bydlel, a jeho náklady spojené s bydlením měly činit 1 800 Kč měsíčně. Jako své další výdaje žalovaný uvedl výdaje na domácnost ve výši 4 000 Kč měsíčně a výdaje na telefon ve výši 500 Kč měsíčně. 5. Na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne [datum] byla pohledávka za žalovaným postoupena na žalobkyni, kdy žalovanému byla tato skutečnost oznámena dopisem z téhož dne. Tímto dopisem byl žalovaný zároveň vyzván k úhradě dlužné částky do deseti dnů od obdržení tohoto dopisu. Odeslání tohoto dopisu žalobkyně prokázala doloženým podacím lístkem ze dne 7. 1. 2020. Dále byl žalovaný vyzván k úhradě dlužné částky předžalobní upomínkou ze dne 7. 5. 2020, jejíž odeslání žalobkyně rovněž prokázala podacím lístkem ze dne 10. 5. 2020. 6. Je zjevné, že mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovaným mělo (s ohledem na datum uzavření smlouvy) dojít k uzavření smlouvy o půjčce, tak jak ji upravuje § 657 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013:„ Smlouvou o půjčce přenechává věřitel dlužníkovi věci určené podle druhu, zejména peníze, a dlužník se zavazuje vrátit po uplynutí dohodnuté doby věci stejného druhu.“ 1. Na zamýšlený smluvní vztah (s ohledem na datum uzavření úvěrové smlouvy) dopadá úprava obsažená v zákoně číslo 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a změně některých zákonů, účinném do 30. 11. 2016 (dále jen zákon o spotřebitelském úvěru), neboť žalobkyně je podnikatelkou a žalovaný vystupoval jako fyzická osoba, přičemž ze smlouvy nevyplývá, že by mu úvěr byl poskytován v souvislosti s (jeho) podnikatelskou činností a nic takového žalobkyně ostatně ani netvrdila. 1. Pro právního předchůdce žalobkyně proto z § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru vyplývala následující povinnost:„ Věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná.“ 1. Výše citované ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru je legislativní transpozicí v režimu tzv.„ maximální harmonizace“ (unijní opatření zcela pokrývají věcnou působnost úpravy a členské státy nemohou mít vlastní předpisy přísnější ani mírnější) směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008 /48/ ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/ (dále také jen„ Směrnice“) do českého právního řádu. Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele je zakotvena již v samotné preambuli Směrnice (bod 26.) a dále je rozvedena v článku 8 Směrnice:„ 1. Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.“ Výklad tohoto článku provedl Soudní dvůr Evropské unie ve svém rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C -449/13 CA Consumer Finance s.a. versus Ingrid Bakkaus a další a uzavřel, že„ musí být vykládán zaprvé v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a zadruhé, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem. 1. I podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 ze dne 25. 7. 2018, odborná péče věřitele při posouzení platební schopnosti spotřebitele vyžaduje, aby věřitel při posouzení schopnosti spotřebitele splácet úvěr nevyšel pouze z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech (na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázi dlužníků). 1. Soud se domnívá, že právní předchůdce žalobkyně povinnost zkoumat před uzavřením smlouvy úvěruschopnost žalovaného řádně nesplnil. Příjmy žalovaného ze zaměstnání měly být údajně ověřeny prostřednictvím pracovní smlouvy, kterou však žalobkyně nedoložila. Ve vztahu k výdajům žalovaného, konkrétně ve vztahu k nákladům spojeným s bydlením, jež obvykle tvoří podstatnou část výdajů každého člověka, třeba konstatovat, že z údajů uvedených v kartě záka