16 C 19/2021-56 — Okresní soud v Hodoníně

1. Žalobkyně se svou žalobou domáhala po žalovaném zaplacení částky 53 206,42 Kč s příslušenstvím. Svůj nárok opírala o tvrzení, že právní předchůdkyně žalobkyně, společnost [právnická osoba], poskytla žalovanému finanční prostředky ve výši 24 000 Kč na základě smlouvy o úvěru ze dne [datum] [číslo] které žalovaný převzal v hotovosti v den uzavření smlouvy o úvěru. Žalovaný se ve smlouvě současně zavázal kromě jistiny uhradit také kapitalizovaný smluvní úrok ve výši 2 311 Kč, poplatek za poskytnutí úvěru a uzavření smlouvy ve výši 11 760 Kč, úhradu za administrativní činnost a vyhodnocení úvěru ve výši 2 227 Kč a úhradu za umožnění platit splátky v hotovosti přímo v místě bydliště ve výši 4 320 Kč, celkem tedy částku 44 618 Kč, o to ve 14 měsíčních splátkách po 3 187 Kč, celý úvěr měl být splacen ke dni 15. 3. 2020. Úvěruschopnost žalovaného byla posouzena na základě informací od žalovaného o majetkových, pracovních a jiných poměrech a jejich ověřením oproti dokladům vyžádaným od žalovaného a nahlédnutím do veřejných registrů. Žalovaný uvedl, že je zaměstnán s příjmem 16 000 Kč měsíčně, jeho výdaje jsou 10 000 Kč měsíčně, bydlí ve vlastní nemovitosti. Žalovaný však nesplácel splátky řádně a včas, naposledy uhradil splátku dne 16. 1. 2019 ve výši 3 200 Kč, následně byla pohledávka za žalovaným dne [datum] postoupena na žalobkyni. Žalobkyně se tak domáhala zaplacení dlužné jistiny ve výši 22412,75 Kč s dlužným úrokem 2 009,25 Kč, inkasním poplatkem 4 009,93 Kč, poplatkem za administrativní činnost a vyhodnocení úvěrového případu 2 070,2 Kč, dlužným poplatkem za poskytnutí úvěru 10 915,88 Kč. Dále se žalobkyně domáhala smluvní pokuty 11 788,41 Kč (0,1 % z dlužné částky za dobu od 16. 3. 2019 do 20. 5. 2020). Dále se žalobkyně domáhá úroku 15 % ročně z částky jistiny za dobu od 16. 3. 2020 do 24. 6. 2020 ve výši 2 239,06 Kč, dále úroku 15 % ročně z částky 22 412,75 Kč od 21. 5. 2020 do zaplacení. Dále se žalobkyně domáhala částky zákonného úroku z prodlení 10 % ročně do 20. 5. 2020 ve výši 1 642,19 Kč, úroku z prodlení 10 % ročně z částky 24 422 Kč od 21. 5. 2020 do zaplacení. 2. Žalobkyně následně vzala žalobu částečně zpět co do zaplacení smluvní pokuty 1 500,02 Kč a částky inkasního poplatku 0,01 Kč. Soud proto usnesením č. j. 16 C 19/2021-20, ze dne 26. 4. 2021, řízení ve věci částečně zastavil. 2. Žalovaný se k podané žalobě nevyjádřil. Soud ve věci nařídil jednání. 3. Z listinných důkazů předložených žalobkyní soud zjistil, že žalovaný společnost [právnická osoba] požádal [datum] o poskytnutí úvěru. Žalovaný uvedl, že je zaměstnaný, k tomu měl údajně doložit pracovní smlouvu a výplatní pásky, což nebylo soudu předloženo. Jeho měsíční příjem byl 16 000 Kč, jeho výdaje na bydlení a energie 2 000 Kč měsíčně, za dopravu, jídlo a osobní náklady 2 000 Kč měsíčně, měsíční splátky stávajících půjček 4 000 Kč, tj. celkem 10 000 Kč měsíčně. Bydlel ve vlastním bydlení a měl jedno dítě. Na základě žádosti žalovaného byla mezi žalovaným a společností [právnická osoba] dne [datum] uzavřena smlouva o úvěru [číslo]. Právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému na základě této smlouvy částku 24 000 Kč a žalovaný se tuto částku zavázal vrátit společně s úrokem 2 311 Kč, poplatkem za poskytnutí úvěru 11 760 Kč, úhradou za vyhodnocení úvěru 2 227 Kč a inkasním poplatkem ve výši 4 320 Kč ve 14 měsíčních splátkách po 3 187 Kč pod ztrátou výhody splátek, přičemž z textu smlouvy je zřejmé, že žalovaný převzal shora uvedenou částku v hotovosti v místě svého bydliště. Dále byla sjednána smluvní pokuta v případě prodlení 0,1 % denně z dlužné částky. Zápůjční úroková sazba byla sjednána ve výši 15 % ročně. Z přehledu bylo zjištěno, jakým způsobem žalovaný hradil svůj dluh, když nehradil řádně a včas, dostal se proto do prodlení, naposledy uhradil dne 16. 1. 2019 částku ve výši 3 200 Kč. Na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne [datum] a dodatku ze dne [datum] byla pohledávka za žalovaným postoupena žalobkyni, žalovanému byla tato skutečnost oznámena a současně byl vyzván k úhradě dlužné částky. K úhradě dlužné částky byl žalovaný vyzván i předžalobní výzvou k plnění ze dne 23. 11. 2020, a to do 8. 12. 2020 (podací lístek ze dne 24. 11. 2020). 4. Je zjevné, že mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovaným mělo dojít k uzavření smlouvy o úvěru, tak jak je upravuje § 2390 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku:„ Smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.“ 5. Na zamýšlený smluvní vztah dopadá úprava zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, neboť právní předchůdkyně žalobkyně je podnikatelem a žalovaný vystupoval jako fyzická osoba, přičemž ze smlouvy nevyplývá, že by mu úvěr byl poskytován v souvislosti s (jeho) podnikatelskou činností a nic takového žalobkyně ostatně ani netvrdila. 6. Pro právní předchůdkyni žalobkyně proto z § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru vyplývala následující povinnost:„ (1) Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.“ 7. Způsob, jakým měla právní předchůdkyně žalobkyně tuto povinnost splnit je blíže rozveden v navazujícím odst. 2 téhož ustanovení:„ (2) Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.“ 8. Zároveň je třeba při hodnocení postupu poskytovatele úvěru vzít v úvahu § 75 zákona o spotřebitelském úvěru, který obecně stanoví, že„ Poskytovatel a zprostředkovatel je povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.“ 9. Výše citovaná ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru jsou legislativní transpozicí v režimu tzv.„ maximální harmonizace“ (unijní opatření zcela pokrývají věcnou působnost úpravy a členské státy nemohou mít vlastní předpisy přísnější ani mírnější) směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008 /48/ ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/ (dále také jen„ Směrnice“) do českého právního řádu. Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele je zakotvena již v samotné preambuli Směrnice (bod 26.) a dále je rozvedena v článku 8 Směrnice:„ 1. Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.“ Výklad tohoto článku provedl Soudní dvůr Evropské unie ve svém rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C -449/13 CA Consumer Finance s.a. versus Ingrid Bakkaus a další a uzavřel, že„ musí být vykládán zaprvé v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a zadruhé, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem.“ 10. I podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 ze dne 25. 7. 2018, odborná péče věřitele při posouzení platební schopnosti spotřebitele vyžaduje, aby věřitel při posouzení schopnosti spotřebitele splácet úvěr nevyšel pouze z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech (na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázi dlužníků). 11. Z citovaného ustanovení § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru je patrné, že výchozím (nezbytným) krokem posouzení je„ porovnání příjmů a výdajů“ a„ způsob plnění dosavadních závazků“ (pochopitelně pokud spotřebitel nějaké závazky měl/má). Pokud tedy má poskytovatel postupovat v souladu se zákonem, je nutné, aby za účelem porovnání příjmů a výdajů, jejich výši