22 C 121/2021-41 — Okresní soud v Hodoníně

1. Žalobkyně se na žalované domáhala zaplacení částky 7 430,69 Kč s příslušenstvím s tím, že právní předchůdce žalobkyně společnost [právnická osoba] se žalovaným uzavřel dne [datum] smlouvu o kontokorentu [číslo] který byl zřízen k běžnému účtu žalovaného č. [bankovní účet]. Na základě této úvěrové smlouvy žalovaný mohl čerpat na svůj bankovní účet finanční prostředky až do limitu 5 000 Kč s tím, že tento limit nesměl přečerpat. Dále se žalovaný zavázal splácet tento úvěr tak, že za období předchozích tří měsíců zajistí na běžném účtu kreditní obrat ve výši 25 % celkové výše kontokorentu. Úroková sazba byla sjednána jako neměnná ve výši 19,9 % ročně. Smlouva o úvěru přitom byla uzavřena elektronickou formou v prostředí on-line bankovnictví žalovaného. K tomu, jakým způsobem byla před uzavřením smlouvy zkoumána úvěruschopnost žalovaného, žalobkyně uvedla, že její právní předchůdce zhodnotil informace získané od žalovaného, informace z interních zdrojů a z veřejných registrů. Žalovaný však opakovaně přečerpal úvěrový limit, a proto právní předchůdce po opakovaném upozornění úvěr zesplatnil ke dni 23. 8. 2018 s tím, že dlužná částka na jistině činila 6 249,53 Kč. Současně banka uplatnila smluvní pokutu podle čl. 6 písm. b) úvěrové smlouvy ve výši 0,1 % denně z dlužné částky v kapitalizované výši 1 181,16 Kč Smlouvou o postoupení pohledávek byla posléze pohledávka za žalovaným postoupena na žalobkyni. 2. Žalovaný se k věci nevyjádřil. Za splnění podmínek uvedených v § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), soud rozhodl bez nařízení jednání. 3. Mezi účastníky nebylo sporu o tom, že mezi právním předchůdcem žalobkyně společností [právnická osoba] a žalovaným byla dne [datum] za pomocí prostředků komunikace na dálku uzavřena smlouva o kontokorentu do výše úvěrového limitu 5 000 Kč s pevnou úrokovou sazbou 19,9 % ročně (což dokládá rovněž návrh na uzavření smlouvy o kontokorentu, akceptace návrhu na uzavření úvěrové smlouvy, samotná smlouva o revolvingovém úvěru,„ Produktové obchodní podmínky pro půjčky“,„ Všeobecné obchodní podmínky“ a„ Sazebník“). Úvěruschopnost žalovaného ověřil právní předchůdce žalobkyně z výpisů z účtu za roky 2016 až 2018; způsob prověření úvěruschopnosti vyplývá též z„ Protokolu o ověření úvěruschopnosti klienta“, včetně příloh. Smlouva o kontokorentu byla navázána na„ Rámcovou smlouvu o poskytování bankovních a platebních služeb“ ze dne [datum]. Právní předchůdce žalobkyně na základě předmětné smlouvy poskytl žalovanému finanční prostředky v celkové výši 6 249,53 Kč a požadoval po něm navíc také úhradu smluvní pokuty dle čl. 6 písm. b) úvěrové smlouvy ve výši 0,1 % denně z dlužné částky v kapitalizované výši 1 181,16 Kč. 4. Na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne [datum] byla pohledávka za žalovaným postoupena na žalobkyni, kdy tato skutečnost byla žalovanému oznámena dopisem ze dne [datum]. Předžalobní upomínkou ze dne 28. 2. 2019, k níž žalobkyně doložila rovněž podací lístek z téhož dne, byl žalovaný vyzván k neprodlené úhradě celkové dlužné částky. 5. Je zjevné, že mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovaným mělo dojít k uzavření smlouvy o úvěru, tak jak ji upravuje § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku:„ Smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.“ 6. Na zamýšlený smluvní vztah dopadá úprava zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, neboť právní předchůdce žalobkyně je podnikatelem a žalovaný vystupoval jako fyzická osoba, přičemž ze smlouvy nevyplývá, že by mu úvěr byl poskytován v souvislosti s (jeho) podnikatelskou činností a nic takového žalobkyně ostatně ani netvrdila. 7. Pro právního předchůdce žalobkyně proto z § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru vyplývala následující povinnost:„ Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.“ 8. Žalobkyně tvrdila, že její právní předchůdce za účelem prověření úvěruschopnosti žalovaného zhodnotil informace získané od žalovaného, informace z interních zdrojů a z veřejných registrů, což potvrzují žalobkyní předložené listiny. Soud nadto dospěl k závěru, že pokud měl právní předchůdce žalobkyně detailní informace o transakční historii žalovaného, a to z titulu existující smlouvy o zřízení běžného účtu č. [bankovní účet] mezi ním a žalovaným, pak v kontextu dalších zdrojů informací se takto posouzená úvěruschopnost jeví jako dostačující. 9. Žalovaný tak byl od počátku povinen vrátit právnímu předchůdci žalobkyně poskytnutou jistinu ve výši 6 249,53 Kč a rovněž zaplatit smluvní pokutu dle čl. 6 písm. b) úvěrové smlouvy ve výši 0,1 % denně z dlužné částky v kapitalizované výši 1 181,16 Kč jakožto důsledek porušení povinností plynoucích ze smlouvy o kontokorentu. Soud přitom naznal, že smluvní pokuta byla sjednána v souladu s § 2048 občanského zákoníku, podle kterého„ (u) jednají-li si strany pro případ porušení smluvené povinnosti smluvní pokutu v určité výši nebo způsob, jak se výše smluvní pokuty určí, může věřitel požadovat smluvní pokutu bez zřetele k tomu, zda mu porušením utvrzené povinnosti vznikla škoda.“, i judikaturou (pokud jde o výši smluvní pokuty a požadavku, aby bylo ujednání o smluvní pokutě vtěleno do samotného textu smlouvy o kontokorentu), tudíž se nejedná o ujednání, jež by zakládalo v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele tak, jak to předpokládá § 1813 občanského zákoníku. 10. Soud tedy vyhověl žalobě v plném rozsahu, a to včetně úroku z prodlení z přisouzené částky z důvodu prodlení žalovaného s úhradou, na který žalobkyni vzniklo právo podle § 1970 občanského zákoníku, jež stanoví, že„ po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená“, a který žalobkyně požadovala v zákonné výši ode dne následujícího po datu zesplatnění úvěru. 11. Pohledávka za žalovanou byla následně podle § 1 879 občanského zákoníku, který stanoví, že„ věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi)“, postoupena na žalobkyni a ta je tak aktivně legitimována k jejímu vymáhání. 12. Ohledně nákladů řízení rozhodl soud dle ustanovení § 142 odst. 1 občanského soudního řádu. Žalobkyně byla ve věci zcela úspěšná soud jí proto přiznal právo na náhradu nákladů řízení. Náklady řízení sestávají jednak ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 400 Kč a dále z nákladů souvisejících se zastupováním žalobkyně advokátem. Soud postupoval dle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif). Zástupce žalobkyně učinil ve věci tři úkony právní služby dle § 11 odst. 1 advokátního tarifu (převzetí a příprava zastoupení, návrh ve věci samé, výzva k plnění). Sazba mimosmluvní odměny za jeden úkon činí dle § 14b odst. 1 advokátního tarifu 200 Kč a dále mu za ně podle § 14b advokátního tarifu náleží paušální náhrada hotových výdajů ve výši 100 Kč, opět za každý z těchto úkonů. Celkem tedy náklady žalobkyně (včetně daně z přidané hodnoty ve výši 21 % z odměny a náhrad advokáta) činí po zaokrouhlení 1 489 Kč.