4 C 91/2020-129 — Okresní soud v Hodoníně

1. Žalobkyně se domáhala zaplacení částky 463 711,33 Kč s příslušenstvím s tím, že se žalovanou uzavřela nejprve dne 4. 7. 2016 smlouvu o stavebním spoření a následně dne 18. 8. 2016 na základě žádosti žalované smlouvu o poskytnutí meziúvěru a úvěru ze stavebního spoření do výše 664 000 Kč. Jednalo se o úvěr na bytové potřeby bez zajištění zástavním právem. Žalovaná čerpala celkem 664 000 Kč. Žalovaná však sjednané splátky úvěru řádně neplatila, a žalobkyně proto dopisem ze dne 11. 6. 2019 odstoupila od smlouvy a celý dluh zesplatnila ke dni 30. 6. 2019. Na žalované se domáhala jednak zaplacení zbývající dlužné jistiny ve výši 463 711,33 Kč, sjednaného úroku ve výši 4,4 % ročně z této částky za dobu od 1. 7. 2019 do zaplacení a zároveň i úroku z prodlení v zákonné výši 10 % ročně z této částky za dobu od 1. 7. 2019 do zaplacení. K okolnostem uzavření smlouvy, zejména k tomu, jakým způsobem žalobkyně ověřila úvěruschopnost žalované, žalobkyně uvedla, že žalovanou prověřila v registrech SOLUS a BRKI, z nichž zjistila, že žalovaná v době uzavření smlouvy neměla žádný závazek po splatnosti. Dále uvedla, že schválení žádosti bylo formou„ snadno a rychle“, u které žalovaná není povinna dokládat příjmy. Žalobkyně ale přesto zjistila, že čistý měsíční příjem žalované činil 25 600 Kč, že byla zaměstnána na dobu neurčitou ve službách a bydlí ve vlastním. 2. Protože pobyt žalované nebyl znám, soud jí ustanovil opatrovníka usnesením ze dne 17. 6. 2020 č.j. 4 C 91/2020-47. 3. Žalovaná prostřednictvím opatrovníka nárok žalobkyně v celém rozsahu odmítla a argumentovala neplatností úvěrové smlouvy pro nedostatečné posouzení úvěruschopnosti žalované, uplatnila námitku nedostatku pasivní legitimace žalované, neboť dle názoru žalované nedošlo k podpisu smlouvy, neboť podpisy buď nejsou vůbec ověřeny, nebo jen pracovníkem žalobkyně. Není patrné, jaká částka byla čerpána a jakým způsobem a není dostatečně specifikována dlužná částka. 4. Soud ve věci provedl dokazování, z něhož učinil následující skutková zjištění. Mezi žalobkyní jako věřitelkou a žalovanou jako dlužníkem byla uzavřena smlouva o poskytnutí meziúvěru a úvěru ze stavebního spoření ze dne 16. 8. 2016, na základě které měl být žalované k její žádosti vyplacen meziúvěr ve výši 664 000 Kč a úvěr ze stavebního spoření do částky 431 600 Kč. Z článku II. bodu 1. smlouvy vyplývá, že k datu sepsání návrhu smlouvy bylo na účtu stavebního spoření žalované celkem 6805 Kč. V článku II. bodě 4. je sjednán úrok ve výši 3,6 % ročně, za správu meziúvěru a účtu byla sjednána úhrada ve výši 330 Kč ročně. V článku III. bodě 1. smlouvy bylo k zajištění splacení pohledávek žalobkyně zřízeno zástavní právo k pohledávce žalované na výplatu uspořené částky a záloh státní podpory s tím, že pro žalobkyni bylo sjednáno právo uspokojit své pohledávky přímo převodem z účtu žalované (zjištěno ze smlouvy ze dne 16. 8. 2016). Součástí smlouvy byly obecné úvěrové podmínky a všeobecné obchodní podmínky stavebního spoření. Dne 22. 7. 2016 se strany dohodly na zvýšení cílové částky o 614 000 Kč na 664 000 Kč – přičemž úhrada za zvýšení činila 6 140 Kč (návrh na změnu smlouvy o stavebním spoření ze dne 22. 7. 2016 a potvrzení o zvýšení cílové částky ze dne 11. 8. 2016). 5. Dne 11. 7. 2016 byla se žalovanou sepsána žádost o poskytnutí meziúvěru. V obsahu žádosti je jako účel úvěru zaškrtnuta možnost„ údržba, rekonstrukce, změna, modernizace“ a dále je zaškrtnuta možnost, že se jedná o„ byt ve vlastnictví“. Jako způsob zajištění je pak zaškrtnuta možnost„ bez zajištění“. Ohledně žalované je v žádosti uvedeno, že je svobodná, státní příslušnosti České republiky, jako místo trvalého pobytu je uvedena adresa [adresa], vzdělání středoškolské, typ kontraktu na dobu neurčitou, povolání pracovník ve službách, jako datum nástupu do zaměstnání, eventuálně zahájení podnikání je udán den 6. 2. 2006, průměrný čistý měsíční příjem je vyčíslen na 25 600 Kč (žádost ze dne 11. 7. 2016). Z přílohy k žádosti o poskytnutí meziúvěru soud zjistil, že zde jsou uvedeny výdaje žalované, přípis je podepsán pouze pracovníkem žalobkyně, nikoliv žalovanou. Žalovaná podepsala pouze potvrzení o příjmu a údajích o finanční situaci, v němž však není žádný údaj (příloha k žádosti a potvrzení). Žalobkyně dále předložila výpis z interní databáze ohledně příjmů žalované a hodnocení SOLUS A BRK. 6. Dne 14. 10. 2016 žalovaná podala žádost o čerpání úvěru, a to na částky 214 713,33 Kč, 206 136,78 Kč a zbývající částku, rozepsány byly i účty, na které částky převést a o čerpání těchto prostředků bylo žalované dne 25. 10. 2016 zasláno oznámení (žádost a oznámení). Průběh splácení meziúvěru je zachycen ve výpise z meziúvěrového účtu (výpis). 7. Přípisem ze dne 6. 3. 2017 žalobkyně oznámila žalované zvýšení úrokové sazby na 4,40 % z důvodu, že nebyla dodržena podmínka sjednání a trvání smlouvy o pojištění (přípis ze dne 6. 3. 2017). Přípisem ze dne 11. 6. 2019 žalobkyně odstoupila od smlouvy v důsledku nesplácení úvěru (přípis s dodejkou). Žalovaná byla předžalobní výzvou vyzvána k plnění (výzva ze dne 25. 10. 2019 s poštovním podacím archem). 8. Dále bylo zjištěno, že žalobkyně vyplatila žalované částku 206 136,78 Kč na účet vedený u Raiffeisen stavební spořitelny dne 21. 10. 2016 a téhož dne částku 243 149,89 Kč na účet [právnická osoba]; oba účty korespondují s účty uvedenými v žádosti o poskytnutí meziúvěru (přípis ze dne 5. 1. 2021 a 6.1 2021). A dále dne 20. 10. 2016 připsala částku 214 713,33 Kč na účet žalované vedený u žalobkyně související se starší úvěrovou smlouvou žalované, v níž se strany dohodly na poskytnutí úvěru ve výši 215 000 Kč (výpis z účtu za období od 1. 1. 2016 do 31. 12. 2016 a smlouva o poskytnutí meziúvěru a úvěru ze stavebního spoření ze dne 15. 12. 2015, údaje o věřiteli a události ke smlouvě). 9. Opatrovník žalované zpochybnil podpis žalované na smlouvě o poskytnutí meziúvěru, který je předmětem tohoto řízení, neboť se nejedná o úředně ověřený podpis, pouze o ověření pracovníkem žalobkyně; s ohledem na následné hodnocení věci a hospodárnost řízení však nebylo zapotřebí provádět dokazování ohledně této skutečnosti a proto soud další dokazování v podobě znaleckého posudku na pravost podpisu žalované zamítl. 10. Na základě shora uvedeného dospěl soud k závěru, že žalobkyně žalované poskytla vyplacením na 3 účty specifikované žalovanou celkem částku 664 000 Kč. Soud nemá pochybnosti o tom, že se tak stalo na základě smlouvy o poskytnutí meziúvěru a úvěru, byť nebylo znalecky zjištěno, zda žalovaná tuto smlouvu podepsala, neboť žalobkyně jistě neposkytovala tyto peněžní prostředky nenávratně a jiný důvod, než zcela obvyklý důvod poskytování finančních prostředků stavební spořitelnou, není myslitelný. Je také zřejmé, že žalobkyně neměla žádný jiný důvod zasílat své finanční prostředky na účty žalované u jiných subjektů, když není ani zřejmé, jak jinak by se tyto účty žalobkyně dozvěděla, nebýt žádosti žalované o poskytnutí úvěru. Navíc smlouva o úvěru nemusí být písemná. Tato okolnost však nebyla pro věc podstatná, když bylo zjištěno, že smlouva o poskytnutí úvěru je neplatná pro řádné neposouzení úvěruschopnosti žalované, když žalobkyně nepředložila žádné důkazy k prokázání příjmů a výdajů žalované. Žalobkyně sama tvrdila, že se jednalo o formu snadno a rychle, u které není klient povinen dokládat příjmy. To však, s ohledem na nemalou výši poskytnutého úvěru mnohonásobně převyšující udávaný příjem žalované a na skutečnost, že žalovaná měla u téhož subjektu jiný, starší a nesplácený úvěr, soud neakceptoval. Z poskytnuté částky žalovaná vrátila žalobkyni pouze 241 804,43 Kč zúčtováním finančních prostředků z vkladového účtu a ve splátkách zaplatila 42 722 Kč, což bylo tvrzeno žalobkyní, aniž by to strana žalovaná zpochybnila. 11. Smlouva uzavřená mezi účastnicemi je smlouvou o úvěru ve smyslu § 2395 a následujících občanského zákoníku. Zároveň se na tuto smlouvu vztahují ustanovení zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, ve znění účinném do 31. 11. 2016, (dále jen zákon o spotřebitelském úvěru). Tento zákon upravuje práva a povinnosti související se spotřebitelským úvěrem, přičemž úvěrová smlouva sjednaná mezi účastnicemi spadá do kategorie spotřebitelského úvěru vymezené v § 1 zákona o spotřebitelském úvěru a nevztahuje se na ni žádná z výjimek uvedených v § 2 tohoto zákona, když se nejednalo o platbu poskytnutou pro účely bydlení, v níž je pohledávka zajištěna zástavním právem k nemovitosti. 12. Žalobkyně proto byla při uzavírání smlouvy povinna postupovat v souladu s úpravou provedenou zákonem o spotřebitelském úvěru. Ten mimo jiné v § 9 odst. 1 věřiteli pod sankcí neplatnosti smlouvy ukládá zkoumat úvěruschopnost spotřebitele:„ (1) Věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dos