5 C 144/2021-32 — Okresní soud v Hodoníně

1. Žalobkyně se po žalovaném domáhala zaplacení částky 30 478,22 Kč s příslušenstvím z titulu smlouvy o úvěru [číslo] ze dne [datum], kterou s žalovaným uzavřela právní předchůdkyně žalobkyně, společnost [právnická osoba] Ta před sjednáním smlouvy s odbornou péčí posoudila schopnost žalovaného splácet úvěr, a to na základě informací uvedených žalovaným v žádosti o poskytnutí úvěru a které si věřitelka ověřila. Žalovaný svým podpisem stvrdil, že jím poskytnuté údaje jsou úplné, přesné a pravdivé. Na základě uvedené smlouvy se právní předchůdkyně žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému peněžní prostředky ve výši 20 000 Kč v hotovosti v den uzavření smlouvy, za což se žalovaný zavázal vedle jistiny zaplatit rovněž úrok ve výši 1 925 Kč, úhradu za poskytnutí úvěru a uzavření smlouvy ve výši 8 000 Kč, úhradu za administrativní činnost a vyhodnocení úvěru ve výši 1 447 Kč a úhradu za umožnění platit splátky v hotovosti v místě bydliště ve výši 5 000 Kč, a to vše v 14 měsíčních splátkách po 2 598 Kč. Jelikož žalovaný nehradil sjednané splátky řádně a včas, právní předchůdkyni žalobkyně vzniklo právo na celou dosud neuhrazenou dlužnou částku, která činila na jistině 16 989,46 Kč, na úroku 1 383,36, na úhradě za poskytnutí úvěru a uzavření Smlouvy 4 189,75 Kč, na úhradě za administrativní činnost a vyhodnocení úvěrového případu 1 212,09 Kč a na úhradě za hotovostní inkaso splátek částku 6 703,56 Kč. Žalobkyně dále po žalovaném požadovala zaplacení kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 6 091,82 Kč za dobu od prodlení do postoupení pohledávky, kapitalizovaného úroku ve výši 10 437,78 Kč za dobu od 11. 11. 2016 do 20. 5. 2020, úroku z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 18 372,82 Kč od 21. 5. 2020 do zaplacení a úroku ve výši 15 % ročně z částky 16 989,46 Kč od 21. 5. 2020 do zaplacení. 2. Žalovaný se k podané žalobě nevyjádřil. Za splnění podmínek uvedených v ustanovení § 115a o. s. ř. soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání. 3. Soud na základě předložených listinných důkazů zjistil, že společnost [právnická osoba] a žalovaný podepsali dne [datum] smlouvu o úvěru [číslo] na základě které se právní předchůdkyně žalobkyně zavázala žalovanému poskytnout úvěr ve výši 20 000 Kč a žalovaný se zavázal poskytnuté peněžní prostředky spolu s úrokem ve výši 1 925 Kč, úhradou za poskytnutí úvěru ve výši 8 000 Kč, náklady na vyhodnocení úvěru ve výši 1 447 Kč a inkasním poplatkem ve výši 5 000 Kč, splatit v pravidelných 14 měsíčních splátkách ve výši 2 598 Kč. 4. Ze žádosti o úvěr ze dne [datum] soud zjistil, že žalovaný právní předchůdkyni žalobkyně sdělil, že je zaměstnán s příjmem ve výši 17 600 Kč měsíčně. Mezi jeho měsíční náklady patří bydlení, energie ve výši 4 500 Kč, doprava, jídlo a osobní náklady ve výši 5 000 Kč, měsíční splátky stávajících půjček 3 000 Kč a jiné výdaje 500 Kč. Jako použitelný příjem uvedl 6 600 Kč. Žalovaný dále uvedl, že je svobodný, bydlí u rodičů a má 1 dítě do 18 let věku. V žádosti je dále uvedeno, že žalovaný předložil občanský průkaz a výplatní pásky. 5. Z předložené transakční historie vyplývá, že žalovaný na svůj dluh uhradil celkem 5 893,78 Kč. 6. Na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne [datum] byla pohledávka za žalovaným postoupena na žalobkyni. Žalovanému byla tato skutečnost oznámena dopisem ze dne 24. 7. 2020. 7. Žalovaný byl vyzván k úhradě dlužné částky, a to nejpozději do 19. 11. 2020 rovněž předžalobní upomínkou ze dne 4. 11. 2020, odeslanou dne 5. 11. 2020. 8. Je zjevné, že mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovaným mělo dojít k uzavření smlouvy o úvěru, tak jak ji upravuje § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), podle něhož, smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Podle § 2399 o. z. úvěrovaný vrátí úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době, jinak do měsíce ode dne, kdy byl o vrácení požádán. 9. Na zamýšlený smluvní vztah (s ohledem na datum uzavření úvěrové smlouvy) dopadá úprava obsažená v zákoně číslo 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a změně některých zákonů, účinném do 30. 11. 2016 (dále jen zákon o spotřebitelském úvěru), neboť právní předchůdkyně žalobkyně je podnikatelem a žalovaný vystupoval jako fyzická osoba, přičemž ze smlouvy nevyplývá, že by mu úvěr byl poskytován v souvislosti s (jeho) podnikatelskou činností a nic takového žalobkyně ani netvrdila. 10. Pro právní předchůdkyni žalobkyně proto z § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru vyplývala následující povinnost:„ Věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná.“ 11. Žalovaný vystupoval v rámci smluvního vztahu jako slabší strana – spotřebitel, neboť z ničeho nevyplynulo, že by se jednalo o podnikatele a žádný z účastníků to ani netvrdil. Z citovaného ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru plyne, že před poskytnutím úvěru je povinností poskytovatele s odbornou péčí zkoumat schopnost spotřebitele úvěr splácet, a pokud tak neučiní, smlouva je absolutně neplatná. Tato povinnost chrání nejen samotného věřitele a ostatní poskytovatele, kteří poskytli úvěry již dříve, ale chrání rovněž spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně poskytuje ochranu také společnosti jako celku, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. Tato povinnost přitom dopadá na všechny zamýšlené žádosti o úvěr, které spadají do působnosti daného zákona ve smyslu § 2, tedy i na nyní posuzovanou věc. 12. Pokud má být zachován smysl a účel citované úpravy, je třeba, aby poskytovatel úvěru zjistil řádně a s odbornou péčí, na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací, resp. i z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů, na straně jedné příjmy a dosavadní dluhové zatížení klienta, a na straně druhé pak přinejmenším základní, pravidelné a nezbytné výdaje, které lze u každého spotřebitele rozumně očekávat. Takovými výdaji jsou zejména náklady na bydlení, dopravu, stravování, ošacení apod. Požadavek odborné péče nelze omezovat jen na samotný myšlenkový proces„ posouzení“ dodaných čísel představujících příjmy a výdaje, ale je třeba jej vztáhnout i na zhodnocení dostatečnosti, úplnosti a věrohodnosti shromážděných podkladů. 13. Žalobkyně sice v rámci doplnění žaloby vyložila, jakým způsobem byla posuzována úvěruschopnost žalovaného, uvedla, z jakých hodnot příjmů a výdajů vycházela, nicméně ani přes výzvu soudu tato své tvrzení nepodložila jedinou listinou, ze které by bylo možné pravdivost těchto údajů posoudit a ověřit si, že údaje obsažené v žádosti o úvěr jsou správné a celistvé a rovněž si učinit úsudek o celkové majetkové situaci žalovaného. Pouhým předložením žádosti o úvěr nelze mít za splněnou důkazní povinnost poskytovatele úvěru ohledně relevantního prověřování majetkových poměrů spotřebitele. Žalobkyně totiž nemůže bez dalšího vycházet z toho, že zákazník svým podpisem stvrzuje a tím pádem dokazuje, že jím poskytnuté informace jsou úplné a pravdivé. Vedle toho, bez toho, aby poskytovatel úvěru doložil soudu veškeré doklady, jež měly být dle tvrzení uvedených v žádosti věřitelkou předloženy či ověřeny, nelze mít za prokázané, že tyto doklady byly skutečně prověřeny a jde tak prakticky o pouhá tvrzení nepodložená relevantními důkazy. Je nutné trvat na tom, že jestliže má soud z úřední povinnosti hodnotit, zda poskytovatel úvěru řádně zkoumal tzv. bonitu spotřebitele, musí mít nejen věřitel, ale také sám soud k dispozici podklady, z nichž je možné ověřit správnost informací sdělených spotřebitelem. S ohledem na shora podrobně popsanou nutnost ochrany veřejného pořádku spojenou se sankcí absolutní neplatnosti smlouvy proto nelze k žádosti o úvěr přistupovat tak, že její vyplnění a podpis smluvních stran sám o sobě dokazuje, že v ní uvedené informace jsou výhradně pravdivé a nezkreslující majetkové poměry klienta. Zásada ochrany spotřebitele, jakožto slabší smluvní strany s sebou zákonitě nese větší zatížení povinnostmi na straně podnikatele coby poskytovatele spotřebitelského úvěru. Zákon o spotřebitelském úvěru přitom v § 9 odst. 3 umožňu