13 C 232/2021-69 — Okresní soud v Hodoníně

1. Žalobkyně se na žalovaném domáhala zaplacení celkové částky 17 019,35 Kč s tím, že žalovanému poskytla revolvingový úvěr a umožnila mu tak čerpat finanční prostředky až do výše sjednaného úvěrového rámce, přičemž žalovaný z tohoto titulu čerpal celkem 54 987,31 Kč. Žalovaný se zavázal žalobkyní poskytnuté finanční prostředky splácet v pravidelných měsíčních splátkách ve výši 5 % z dlužné částky vždy k poslednímu pracovnímu dni v kalendářním měsíci, nejméně však ve výši 500 Kč. K tomu, jakým způsobem byla před uzavřením smlouvy posuzována úvěruschopnost žalovaného, žalobkyně uvedla, že vycházela z údajů poskytnutých žalovaným o výši jeho měsíčního příjmu, nákladů na bydlení a ostatních pravidelných výdajů. Žalovaným deklarovaný příjem byl dále porovnán s tabulkou předpokládaných příjmů dle profese a typu vzdělání vytvořené na základě statistiky Ministerstva práce a sociálních věcí s tím, že pokud by byl deklarovaný příjem vyšší, musel by žalovaný doložit doklad o dostatečném příjmu nebo by musela být provedena pozitivní sondáž do zaměstnání žalovaného a v opačném případě by došlo k zamítnutí žádosti o úvěr. V případě žalovaného však nekonzistence zjištěna nebyla. Co se týče nákladů na bydlení, tak v případě, kdy klient uvede náklady na bydlení nižší, než kolik činí tyto náklady dle tabulky s minimálními náklady na bydlení zohledňující deklarovaný typ bydlení, jsou takto podhodnocené náklady obezřetně navýšeny. Žalobkyně dále zavedla tzv. ukazatel minimálního disponibilního příjmu představující výši finančních prostředků, které musí zbýt domácnosti žadatele o úvěr po zaplacení všech nákladů včetně měsíční splátky úvěru. Jde přitom o částku nezbytnou k udržení základního životního standardu. Dále žalobkyně provedla lustraci v registru SOLUS, v němž žalovaný neměl negativní záznam, v Centrální evidenci exekucí, v insolvenčním rejstříku, v katastru nemovitostí, v databázi zaměstnavatelů a v interním blacklistu. Konečně žalobkyně provedla komplexní posouzení žadatele dotazem do svého interního expertního systému. V případě neznámých žadatelů pak žalobkyně využívá posuzovací skóre vytvořené na základě statistického hodnocení vycházejícího z demografických dat a v případě známých žadatelů přihlíží ke splácení dosavadních závazků. Konečným výstupem je celkové vyhodnocení úvěrové žádosti. Závěrem žalobkyně uvedla, že dle jejího mínění výše uvedenými postupy ověřila informace poskytnuté jí žalovaným způsobem přiměřeným dané situaci, přičemž neměla důvod považovat informace poskytnuté žalovaným za nevěrohodné či nespolehlivé. Žalovaný však svou povinnost hradit úvěrové splátky řádně a včas porušil a dlužnou splátku neuhradil ani přes upomínku žalobkyně, v důsledku čehož došlo ze strany žalobkyně k odstoupení od úvěrové smlouvy a k zesplatnění úvěru ke dni 30. 6. 2020. Zažalovaná částka pak sestává z dlužné jistiny ve výši 14 453,47 Kč, dlužných úroků ve výši 1 479,38 Kč, dlužného pojistného ve výši 299,50 Kč, nákladů na odeslání upomínky ve výši 600 Kč a smluvní pokuty ve výši 187 Kč. 1. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Za splnění podmínek uvedených v § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), soud rozhodl bez nařízení jednání. 1. Z listinných důkazů předložených žalobkyní soud zjistil, že mezi účastníky byla dne [datum] uzavřena smlouva o revolvingovém úvěru, na základě níž bylo žalovanému umožněno čerpat finanční prostředky až do výše aktuálního úvěrového rámce 20 000 Kč s tím, že tento úvěrový rámec mohl být následně navýšen až na 500 000 Kč. Vyčerpané finanční prostředky se žalovaný zavázal splácet společně s úrokem ve výši 23,76 % ročně a poplatkem za pojištění v pravidelných měsíčních splátkách ve výši minimálně 5 % z dlužné částky, nejméně však ve výši 500 Kč splatných vždy k 17. dni v měsíci. Ve smlouvě byla dále pro případ prodlení žalovaného s úhradou splátky sjednána smluvní pokuta ve výši 0,1 % denně z dlužné splátky, náhrada nákladů spojených s vymáháním splatného závazku ve výši 600 Kč a poplatek za odeslání upomínky k úhradě splátky ve výši 100 Kč. Nedílnou součástí smlouvy byly také Všeobecné obchodní podmínky žalobkyně, Produktové podmínky pro revolvingové úvěry a Sazebník poplatků. 1. Předmětná úvěrová smlouva byla uzavřena v důsledku žádosti žalovaného. Dle údajů uvedených v této žádosti měl být žalovaný v době poskytnutí úvěru zaměstnán s čistým měsíčním příjmem 20 000 Kč, měl bydlet v nájmu, jeho náklady spojené s bydlením měly činit 4 000 Kč měsíčně a neměl mít žádnou vyživovací povinnost. Své další pravidelné měsíční výdaje žalovaný uvedl v částce 1 000 Kč. 1. Dopisem ze dne 20. 4. 2020 měl být žalovaný vyzván k úhradě neuhrazených splátek, smluvních pokut, náhrad nákladů a poplatků po splatnosti ve lhůtě 30 dnů od doručení upomínky. Zároveň byl upozorněn na skutečnost, že v opačném případě dojde ze strany žalobkyně k odstoupení od úvěrové smlouvy a k zesplatnění úvěru. Dopisem ze dne 26. 5. 2020 mělo být žalovanému oznámeno odstoupení od úvěrové smlouvy a měl být vyzván k úhradě veškerých pohledávek z úvěru. Dále měl být žalovaný k úhradě celkové dlužné částky vyzván předžalobní upomínkou ze dne [datum]. 1. Z doloženého přehledu transakcí na úvěrovém účtu žalovaného plyne, že žalovaný z titulu výše uvedené úvěrové smlouvy uhradil žalobkyni celkovou částku 51 316 Kč. 1. Je zjevné, že mezi žalobkyní a žalovaným mělo dojít k uzavření smlouvy o úvěru, tak jak ji upravuje § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku:„ Smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.“ 1. Na zamýšlený smluvní vztah dopadá úprava zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, neboť žalobkyně je podnikatelkou a žalovaný vystupoval jako fyzická osoba, přičemž ze smlouvy nevyplývá, že by mu úvěr byl poskytován v souvislosti s (jeho) podnikatelskou činností a nic takového žalobkyně ostatně ani netvrdila. 1. Pro žalobkyni proto z § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru vyplývala následující povinnost:„ (1) Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.“ 1. Způsob, jakým měla žalobkyně tuto povinnost splnit je blíže rozveden v navazujícím odst. 2 téhož ustanovení:„ (2) Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.“ 1. Zároveň je třeba při hodnocení postupu poskytovatele úvěru vzít v úvahu § 75 zákona o spotřebitelském úvěru, který obecně stanoví, že„ Poskytovatel a zprostředkovatel je povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.“ 1. Výše citovaná ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru jsou legislativní transpozicí v režimu tzv.„ maximální harmonizace“ (unijní opatření zcela pokrývají věcnou působnost úpravy a členské státy nemohou mít vlastní předpisy přísnější ani mírnější) směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS (dále také jen„ Směrnice“) do českého právního řádu. Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele je zakotvena již v samotné preambuli Směrnice (bod 26.) a dále je rozvedena v článku 8 Směrnice:„ 1. Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.“ Výklad tohoto článku provedl Soudní dvůr Evropské unie ve svém rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C -449/13 CA Consumer Finance s.a. versus Ingrid Bakkaus a další a uzavřel, že„ musí být vykládán zaprvé v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informac