20 C 147/2022-59 — Okresní soud v Hodoníně

1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala po žalovaném zaplacení částky 12 539,90 Kč se zákonným úrokem z prodlení od 12. 2. 2022 do zaplacení. Uvedla, že mezi ní jako věřitelem a žalovaným jako klientem byla dne [datum] uzavřena smlouva o úvěru [číslo] na základě které žalovaný obdržel od žalované částku 60 001 Kč. Žalovaný však svou povinnost splácet úvěr nesplnil, žalobkyně proto zesplatnila úvěr a následně se svého nároku domáhala soudní cestou. Okresní soud v Hodoníně rozsudkem 4 C 138/2018-80 ze dne 17. 1. 2019 mimo jiné rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni smluvní pokutu ve výši ve výši 0,1% z denně z dlužné částky do 10. 5. 2018. Prodlení žalovaného s úhradou však trval i následně, a proto žalobkyně vyzvala žalovaného k úhradě smluvní pokuty ve výši 0,1% denně z částky 58 232,08 Kč od 11. 5. 2018 do 26. 1. 2022, tj. částky 12 539 Kč. Avšak žalovaný ničeho neuhradil, a proto se svého nároku domáhá žalobkyně soudní cestou. 1. Žalovaný se k podané žalobě nevyjádřil a po celou dobu řízení byl nečinný. 2. Následně soud nařídil jednání, na kterém provedl listinné důkazy, ze kterých zjistil následující skutečnosti. 3. Účastníci podepsali dne [anonymizována dvě slova] smlouvu o spotřebitelském úvěru [číslo] ve které se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému peněžní prostředky ve výši 60 001 Kč a žalovaný se zavázal žalobkyni vrátit celkem 151 158 Kč v rámci 42 měsíčních splátek po 3 599 Kč. V rámci ověřování obdržel žalovaný skóre 279, což je nízké skóre, kdy je vyšší riziko a úvěr se poskytne jen částečný, případně se zamítne. V rámci hodnocení klienta bylo zjištěno, že žalovaný uvedl, že má příjem 17 200 Kč, jeho výdaje činí 3 410 Kč (životní minimum), 1 885 Kč (splátky u [anonymizována dvě slova]), 1 400 Kč inkaso, 800 Kč ostatní, tedy celkové výdaje 7 495 Kč. Je zaměstnán ve společnosti [právnická osoba], když současně byla doložena pracovní smlouva s výkonem práce v [anonymizováno], kdy z příjmu na účtu a výplatních pásek soud zjistil průměrný plat cca 17 000 Kč. 1. Z karty klienta ke dni 10. 5. 2018 soud zjistil, že žalobkyně měla k dispozici informace, že žalovaný pracuje ve společnosti [právnická osoba], [anonymizováno], jeho adresa a informace, že splatil 4 splátky, tj. za leden až duben roku 2017. 1. Z předžalobní upomínky ze dne 26. 1. 2022 soud zjistil, že žalovaný byl vyzván k uhrazení žalované částky, když upomínka byla odeslána téhož dne. 2. Nakonec z rozsudku zdejšího soudu 4 C 138/2018-80 soud zjistil, že žalobě bylo částečně vyhověno, když soud shledal, že dohodnutý úrok ve výši 86,21 % ročně je rozporu s dobrými mravy a v této části shledal smlouvu [číslo] neplatnou, když současně vyhověl, co do zbývající nezaplacené jistiny a mimo jiné také, co do smluvní pokuty ve výši 0,1% denně z jistiny úvěru ve výši 58 232 Kč od 28. 7. 2017 do 10. 5. 2018. 1. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odstavce 2 citovaného ustanovení mimo jiné platí, že poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. 1. Podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. 1. Pokud poskytovatel poskytne spotřebiteli úvěr, aniž by této své povinnosti dostál, je smlouva neplatná. Byť z § 87 odst. 1 věty druhé zákona č. 257/2016 Sb. vyplývá lhůta, v níž může spotřebitel uplatnit námitku neplatnosti úvěrové smlouvy, soud s odkazem na aktuální judikaturu konstatuje, že se zde jedná o neplatnost absolutní (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 nebo rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 12. 12. 2019, sp. zn. 27 Co 221/2019). Z uvedených soudních rozhodnutí plyne, že soud se musí z úřední povinnosti, tedy i bez návrhu žalovaného spotřebitele, zabývat otázkou, zda ze strany poskytovatele spotřebitelského úvěru byla před uzavřením smlouvy splněna jeho zákonná povinnost zkoumat s odbornou péčí úvěruschopnost spotřebitele. Porušení této povinnosti je nutno vykládat za použití § 588 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“) jakožto absolutní neplatnost smlouvy, když dané porušení povinnosti poskytovatele odporuje zákonu a současně zjevně narušuje veřejný pořádek s tím, že nedostatečné zjištění poměrů dlužníka má veřejnoprávní souvislosti a dotýká se společnosti jako celku. 1. Soud poukazuje, že k závěru o absolutní neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru lze dospět i s ohledem na čl. 8 odst. 1 směrnice č. 2008/48/ES, o smlouvách o spotřebitelském úvěru, který stanoví, že členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Podle čl. 23 směrnice, členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující. Ačkoliv se textu směrnice nelze přímo dovolávat ve vztahu mezi jednotlivci, národní soudy jsou v rámci tzv. nepřímého účinku směrnic povinny volit v rámci národního práva eurokonformní výklad (viz např. rozhodnutí Soudního dvora EU ve věci C -377/14, Radlinger, nebo C -76/10, Pohotovosť). Uvedenou interpretaci potvrzuje i rozsudek Soudního dvora ve věci C -679/18, OPR-Finance, ze dne 5. 3. 2020, dle kterého s ohledem na všechny předchozí úvahy je třeba na předběžné otázky odpovědět tak, že články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době (bod 46 rozsudku). Možnost, aby soud sám rozhodl o nepoužití ustanovení vnitrostátního práva, jež by bylo v rozporu s právem Evropských společenství, byla připuštěna i v usnesení pléna Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 1/10 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. května 2021, sen. zn. 29 ICdo 3/2021. 1. V řízení tedy bylo prokázáno, že účastníci podepsali smlouvu o úvěru [číslo] na základě, které byla žalovanému ze strany žalobkyně poskytnuta částka 60 001 Kč, kterou žalovaný řádně nesplácel, a tak zdejší soud rozsudkem 4 C 138/2018-80 mimo jiné rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni dosud nesplacenou část poskytnuté částky. 1. Kotázce posouzení schopnosti žalovaného úvěr splatit žalobkyně předložila listiny prokazující příjem žalovaného. Nebyla zkoumána výdajová stránka, když se žalobkyně spokojila s částkou odpovídající životnímu minimu bez toho, že by řádně zkoumala, zda žalovaný žije v nájmu nebo ve bytě ve svém vlastnictví a dále se vůbec nezabývala otázkou nákladů na cestu do zaměstnání, když sám žalovaný uvedl, že bydlí jinde, než je jeho výkon povolání. Současně náklady na bydlení ve výši 1 400 Kč jsou extrémně nízké, které vybočují z běžných výdajů na bydlení, tedy bylo povinností žalobkyně tuto informaci prověřit. Rovněž je třeba zdůraznit, že sama žalobkyně ohodnotila žalovaného rizikovým skórem, dle kterého neměl úvěr vůbec dostat, případně jen v menší části, čemuž částka 60 001 Kč nedpovídá. Tedy, soud si je vědom toho, že ust. § 86 zákona č. 257/2016 Sb. je normou s relativně n