20 C 173/2022-77 — Okresní soud v Hodoníně

1. Žalobkyně se po žalovaném domáhala zaplacení částky 192 607,55 Kč, kapitalizovaný úrok ve výši 5 213,57 Kč od 16.9.2019 do 24.8.2020, úrok 11,2 % ročně z částky 191 575,55 Kč od 17.9.2021 do zaplacení a zákonný úrok z prodlení z částky 191 575,55 Kč od 17.9.2021 do zaplacení ve výši 8,25 % ročně. Uvedla, že předchůdkyně žalobkyně společnost [právnická osoba], dále jen„ banka“ uzavřela s žalovaným dne [datum] Smlouvu o úvěru s pojištěním splácet Konsolidace půjček [číslo] na základě, které banka poskytla žalovanému částku 200 000 Kč za účelem konsolidace ve smlouvě specifikovaných dlužných závazků a žalovaný se zavázal tento úvěr splatit ve 108 měsíčních splátkách po 3 239,33 Kč, ode dne 20. 10. 2019, s tím, že úvěr bude úročen sazbou 11,20% p.a. Protože žalovaný úvěr řádně nesplácel, prohlásila banka úvěr za splatný, dopisem ze dne 24. 8. 2020 Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne [datum] došlo k postoupení předmětné neplacené pohledávky z banky na žalobkyni. Co se týká zkoumání úvěruschopnosti, pak banka vycházela z údajů, které ji sdělil sám žalovaný, a veškeré dostupné informace byly kontrolovány v interních a externích databázích, zejména v bankovním a nebankovním registru klientských informací, insolvenčním rejstříku a databázi Ministerstva vnitra České republiky. Současně vycházel z příjmu žalovaného ve výši 27 933 Kč, když současně bylo zjištěno, že žalovaný v době podání žádosti neměl závazky vůči bance ani jiné závazky, když současně uvedla, že byl konsolidován jeden interní závazek ve výši 1 255 Kč. 2. Žalovaný se ve věci nevyjádřil a po celou dobu řízení byl nečinný. 3. Soud nařídil jednání, ke kterému se dostavil jen zástupce žalobkyně, když žalovaný se bez omluvy k jednání nedostavil. Na jednání soud provedl předložené listinné důkazy, ze kterých zjistil následující skutečnosti. 4. Banka dne [datum] podepsala s žalovaným Smlouvu o úvěru s pojištěním schopnosti splácet, Konsolidace půjček, ve které se banka zavázala poskytnout žalovanému částku 200 000 Kč a žalovaný se zavázal vrátit 320 610,87 Kč v pravidelných měsíčních splátkách po 3 743,56 Kč RPSN činilo 12,01% Součástí smlouvy bylo Vysvětlení některých pojmů používaných ve standardní informaci o spotřebitelském úvěru, Doplnění předsmluvní informace pro konsolidaci půjček a Formulář pro standardní informace o spotřebitelském úvěru, Spotřebitelský splátkový úvěr Základní produktové podmínky spotřebitelského splátkového úvěru účinného od 1. 12., Sazebník poplatků za produkty a služby pro fyzické osoby nepodnikatele platný od 18. 4. 2019 a Všeobecné produktové podmínky od 1. 8. 2019. 5. Z výpisu z úvěrového účtu od 3. 10. 2019 – 17. 9. 2021 soud zjistil, že dne [datum] banka poskytla žalovanému 200 000 Kč, s tím, že částka 70 700 Kč byla zaslána na technický účet [anonymizováno], konsolidace [anonymizováno] a částka 129 300 Kč byla zaslána na běžný účet žalovaného. Dále bylo zjištěno, že žalovaný po poskytnutí úvěru hradil jen dva měsíce částku 3 239,33 Kč (tedy bez pojištění) a dále v lednu až dubnu 2020 vždy 2 860,77 Kč, tedy celkem bance uhradil 17 921,74 Kč. 6. Před poskytnutím úvěru žalovaný podal dne 13. 9. 2019 žádost, ve které uvedl, že jeho příjem činí 27 933 Kč, je zaměstnán na doba neurčitou jako [anonymizováno] ve [obec], je svobodný, počet zdrojů příjmů 1, čistý měsíční příjem domácnosti 60 000 Kč, počet vyživovaných osob [anonymizováno], dosavadní měsíční splátky 0, trvalé bydliště [obec], korespondenční adresa [obec], bydlí v bytě/domě v pronajatém již od roku 2013, má úvěr u [anonymizováno] – 70 000 Kč, splátka 1 255 Kč. 7. Z potvrzení o výši příjmu ze dne 13. 9. 2019 soud zjistil, že zaměstnavatel žalovaného pan [jméno] [příjmení] potvrdil příjem žalovaného ve výši 27 393 Kč. 8. Dále soud zjistil, že banka sdělila žalovanému zesplatnění úvěru dopisem ze dne 26. 8. 2020, který mu byl odeslán dne 27. 8. 2020. 9. Z vyjádření se banky k procesu posouzení úvěruschopnosti ze dne 28. 7. 2022 včetně tabulky o poměrech žalovaného soud zjistil, že banka evidovala, že žalovaný má příjem 27 933 Kč, že je svobodný, počet zdrojů příjmů je 1, čistý měsíční příjem domácnosti činí 60 000 Kč, počet vyživovaných osob 3, je zde uvedeno 0 interní i externí splátky, že se podílí na nákladech bydlení v rozsahu 46,56%. Součástí byla také tabulka, dle které banka evidovala skutečnost, že žalovaný má úvěr ve výši 70 000 Kč, kdy splátka činí 1 255 Kč měsíčně. 10. Dále soud zjistil, že banka Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne [datum] ve spojení se seznamem postoupených pohledávek ([číslo]) postoupila předmětnou pohledávku ve smyslu § 1879 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, dále jen „o.z.“ na žalobkyni, když o této skutečnosti byl žalovaný informován Oznámením o postoupení pohledávky ze dne 29. 9. 2021, ve kterém byl odkaz na číslo smlouvy. Toto oznámení mu bylo odesláno dne 4. 10. 2021. 11. Z platební historie soud zjistil, že banka eviduje, že žalovaný čerpal úvěr dne [datum], smlouva byla uzavřena [datum] a ukončena dne 24. 8. 2020. 12. Předžalobní výzvou ze dne 12.11.2021 žalobkyně vyzvala žalovaného, aby ji uhradil dlužnou částku ve lhůtě 7 dnů od odeslání výzvy, když výzva byla téhož dne odeslána. 13. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odstavce 2 citovaného ustanovení mimo jiné platí, že poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. 14. Podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. 15. Soud má na základě provedeného dokazování za to, že banka a žalovaný podepsali dne [datum] Smlouvu o úvěru s pojištěním schopnosti splácet, Konsolidace půjček, na základě, které banka poskytla žalovanému finanční prostředky ve výši 200 000 Kč. Žalovaný vystupoval v rámci smluvního vztahu jako slabší strana – spotřebitel. Povinností žalobkyně před poskytnutím úvěru tedy bylo zkoumat schopnost žalovaného splácet úvěr. 16. Pokud poskytovatel poskytne spotřebiteli úvěr, aniž by této své povinnosti dostál, je smlouva neplatná. Byť z § 87 odst. 1 věty druhé zákona č. 257/2016 Sb. vyplývá lhůta, v níž může spotřebitel uplatnit námitku neplatnosti úvěrové smlouvy, soud s odkazem na aktuální judikaturu konstatuje, že se zde jedná o neplatnost absolutní (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 nebo rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 12. 12. 2019, sp. zn. 27 Co 221/2019). Z uvedených soudních rozhodnutí plyne, že soud se musí z úřední povinnosti, tedy i bez návrhu žalovaného spotřebitele, zabývat otázkou, zda ze strany poskytovatele spotřebitelského úvěru byla před uzavřením smlouvy splněna jeho zákonná povinnost zkoumat s odbornou péčí úvěruschopnost spotřebitele. Porušení této povinnosti je nutno vykládat za použití § 588 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“) jakožto absolutní neplatnost smlouvy, když dané porušení povinnosti poskytovatele odporuje zákonu a současně zjevně narušuje veřejný pořádek s tím, že nedostatečné zjištění poměrů dlužníka má veřejnoprávní souvislosti a dotýká se společnosti jako celku. 17. Soud poukazuje, že k závěru o absolutní neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru lze dospět i s ohledem na čl. 8 odst. 1 směrnice č. 2008/48/ES, o smlouvách o spotřebitelském úvěru, který stanoví, že členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Podle čl. 23 směrnice, členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující. Ačkoliv se textu směrnice nelze přímo dovolávat ve vztahu mezi jednotlivci, národní soudy jsou v rámci tzv. nepřímého účinku smě