20 C 243/2021-158 — Okresní soud v Hodoníně

1. Žalobkyně požadovala po žalovaném zaplacení částky 13 146 Kč s kapitalizovaným úrokem ve výši 1 089,46 Kč od 26. 9. 2019 do 14. 2. 2020, úrokem ve výši 22,56% ročně z částky 11 646 Kč od 15. 2. 2020 do zaplacení a zákonný úrok z prodlení ve výši 10% ročně z částky 11 646 Kč od 15. 2. 2020 do zaplacení. Uvedla, že žalovaný dne [datum] uzavřela Smlouvu o vydání kreditní karty [číslo] to s [právnická osoba], předchůdkyní žalobkyně, na základě které mu byl poskytnut úvěrový rámec ve až do výši 37 000 Kč. Požadovaná částka představuje nesplacenou jistinu ve výši 11 646 Kč, úroky ve výši 1 089,46 Kč, 1 500 Kč poplatky a úrok ve výši 22, 56% ročně. 2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil a po celou dobu řízení byl nečinný. Soud nařídil jednání, ze kterého se žalobkyně omluvila, a žalovaný se nedostavil bez omluvy. Na jednání byly provedeny důkazy, z nichž soud zjistil níže uvedené skutečnosti. 3. Mezi žalovaným a [právnická osoba] byla uzavřena smlouva o kreditní kartě, která zanikla na základě Dohody o zvláštním čerpání úvěru ze dne [datum], když současně v ten stejný den byl podán ze strany žalovaného nový návrh na uzavření Smlouvy o vydání kreditní karty [anonymizováno], když v rámci dohody se žalovaný zavázal, že případné nedoplatky na staré smlouvě uhradí novou. Součástí smlouvy o vydání kreditní karty byl ceník produktů a služeb pro soukromé osoby, Všeobecné obchodní podmínky a Obchodní podmínky pro vydávání a používání kreditních karet. V rámci návrhu žalovaný uvedl, že pracuje podnikatel, jeho nejvyšší dosažené vzdělání je vyšší odborná škola a bydlí u rodičů. Současně bylo zjištěno, že dne 22. 7. 2013 si žalovaný kreditní kartu převzal. Dále bylo zjištěno, že žalovaný na kreditní kartu čerpal a doposud na jistině neuhradil částku 11 646 Kč, když načerpal 37 702, 28 a zaplatil 26 056,28 Kč. 4. Ze sdělení předchůdkyně žalobkyně, [právnická osoba] soud zjistil, že úvěruschopnost žalovaného k datu poskytnutí kreditní karty, tj. červenec 2013, nebyla nijak zkoumána, neboť se jednalo o starou kartu a ta byla pouze vyměněna za novou. 5. Následně byla předmětná pohledávka postoupena na základě Rámcové smlouvy o postoupení pohledávky ze dne [datum] ve spojení se Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne [datum] včetně seznamu postoupených pohledávek [číslo] (úplata za postoupenou pohledávku byla prokázána potvrzením ze dne [datum]) na žalobkyni, a to v souladu s § 1879 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, dále jen „o.z.“, o čemž byl žalovaný informován dopisem ze dne 11. 3. 2020, který byl odeslán následující den. Dále byl žalovaný vyzván k úhradě dluhu předžalobní výzvou ze dne 7. 4. 2020, odeslanou téhož dne, když již před postoupením pohledávky byl žalovaný informován o okamžité splatnosti kreditní karty dopisem ze dne 25. 9. 2019, když tento dopis byl odeslán stejného dne. 6. Podle § 9 odst. 1) zákona o spotřebitelském úvěru, je věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy, spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací, získaných i od spotřebitele, a je docela nezbytné nahlédnutí do databází, umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr neplatná. 7. Tvrzení, že se jednalo o starou kartu, která byla vyměněna za novou, soud za prokázané nevzal, když z Dohody ze dne [datum] jednoznačně vyplynula vůle obou stran původní smlouvu ukončit a uzavřít smlouvu o vydání kreditní karty novou (de facto uzavřít spotřebitelský úvěr), což se také stalo. Tedy bylo povinností předchůdkyně žalobkyně zkoumat úvěruschopnost žalovaného. 8. Podřazením zjištěného skutkového stavu, pod shora citované zákonné ustanovení, dospěl soud k závěru, že žaloba je z části nedůvodná. 9. Předtím než poskytovatel poskytne spotřebiteli spotřebitelský úvěr, je povinen zkoumat úvěruschopnost spotřebitele, dle § 9 zákona o spotřebitelském úvěru.Věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy, spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací, získaných i od spotřebitele a je docela nezbytné nahlédnutí do databází, umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je to po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná. Povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele, chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence, v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých, do veřejné sociální sítě narušených rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr, snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěr, či jiné služby již dříve. Již gramatickým a logickým výkladem § 9 odst. 1) zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečným nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, respektive objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka a nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou např. státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle z. č. 110/2006 o existenčním a životním minimu a o průměrných výdajích obyvatelstva (judikatura NS 33 Cdo 2178/2018). 1. V řízení bylo prokázáno, že žalovaný z kreditní karty načerpal 37 702, 28 a vrátil 26 056,28 Kč. Právní předchůdce žalobkyně však řádně nezkoumal ve smyslu § 9 zákona o spotřebitelském úvěru, schopnost žalovaného splácet, když neověřoval příjmovou ani výdajovou stránku. 1. Žalobkyně, ačkoliv byla soudem vyzvána, aby soudu doložila na základě jakých skutečností a jakých údajů, posuzovala schopnost žalované splácet předmětný úvěr, soudu nic k věci nedoložila a ani se nedostavila k jednání, když sice svou neúčast omluvila, avšak tímto nedostavením se k jednání se vzdala možnosti být dle § 118a o.s.ř. poučena a potřebě dotvrzení a doložení důkazů. Na základě výše uvedeného soud dospěl k závěru, že právní předchůdce žalobkyně porušil povinnost stanovenou § 9 zákona o spotřebitelském úvěru a smlouva je tedy absolutně neplatná. 1. V řízení však bylo prokázáno, že žalovaný doposud nevrátil částku 11 646 Kč, a proto se dopustil bezdůvodného obohacení v této výši ve smyslu § 2991 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, dále jen o.z., a je povinen žalobkyni tuto částku vrátit, a proto soud v této části vyhověl, když vyhověl i co do požadavku na zaplacení zákonných úroků z prodlení, avšak až od doručení výzvy k plnění, když datum doručení výzvy soud určil v souladu s domněnkou zakotvenou v § 573 o.z., tedy od 2. 10. 2021 je žalovaný v prodlení 1. Ve zbývající části žalobu zcela zamítnul, když se jednalo o požadavky vyplývající z absolutně neplatné smlouvy, a proto nárok na jejich zaplacení žalobkyni nevznikl. 1. Ohledně nákladů řízení rozhodl soud v souladu s ustanovením § 142 odst. 2 o.s.ř. Žalobkyně měla ve věci částečný úspěch (výrok I. – tj. cca 58%) a neúspěch (výrok II., tj. cca 42%) když v rámci posouzení úspěchu i neúspěchu je nutné porovnat nejen požadovanou jistiny, ale rovněž úroky), a proto žalobkyni náleží právo na náhradu nákladů řízení odpovídající rozdílu jejího úspěchu a neúspěchu, což v tomto případě odpovídá 16 % celkových nákladů. Celkové náklady jsou tvořeny zaplaceným soudním poplatkem ve výši 800 Kč a dále náklady právního zastoupení žalobkyně - odměnou advokáta za 3 úkony právní služby dle ustanovení § 14b) odst. 1 písm. c) bod 2 vyhlášky č. 177/1996 Sb. (příprava a převzetí zastoupení, písemné podání ve věci samé, výzva k plnění). Sazba odměny za jeden úkon právní služby činí 300 Kč, tj. 900 Kč a dále jsou náklady řízení tvořeny náhradou hotových výdajů dle ust. § 14b) odst. 5 písm. a) vyhlášky ve výši 100 Kč za každý provedený úkon právní služby, tj. 300 Kč. Současně soud přiznal i 21% náhradu DPH z částky 1 200 Kč, tj. 252 Kč. Celkové náklady tedy činí 2 252 Kč, tedy soud žalobkyni přiznal 16% z této částky, tj. 473 Kč. Soud aplikoval § 14b advokátního tarifu, když má za to, že ve věci se jedná o formulářovou žalobu v intencích nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3923/11, tj. o návrh mající podobu využitého vzoru, jenž se od něj odliš