20 C 39/2023-110 — Okresní soud v Hodoníně

1. Žalobkyně požadovala po žalované zaplacení částky 235 763 Kč s příslušenstvím z titulu smlouvy o spotřebitelském úvěru [číslo] kterou uzavřela žalobkyně s žalovanou dne [datum] a na základě které žalobkyně poskytla žalované 65 000 Kč, které se žalovaná zavázala vrátit v 72měsíčních splátkách po 1 729 Kč, když současně s poskytnutou jistinou se žalovaná zavázala žalobkyni zaplatit i úrok ve výši 59 488 Kč. Na výslovnou žádost žalované byly sjednány i doplňkové služby, a to PODPORA, v ceně 1 083 Kč měsíčně. Žalovaná však nedodržela splátkový kalendář a dostala se do prodlení se splátkou, která byla splatná dne 15. 9. 2022. V rámci doplnění žaloby dále žalobkyně uvedla, že před uzavřením této smlouvy strany mezi sebou uzavřeli jiný úvěr, a to na částku [číslo] na základě, kterého byla žalovaná poskytnuta částka 30 000 Kč, s jejímž splácením nebyla žalovaná v prodlení, do poskytnutí nového předmětného úvěr. Úvěruschopnost žalované žalobkyně zkoumala z listin a údajů, které poskytla samotná žalovaná z dostupných registrů – insolvenční rejstřík, CEE, výpis z databáze neplatných dokladů a SOLUS. Dále uvedla, že vycházela z příjmu ve výši 32 847 Kč, z nákladů na bydlení ve výši 3 000 Kč, s tím, že měla další nulové závazky, žalovaná je svobodná, bezdětná, s tím, že celková splátka úvěru včetně doplňkových služeb činila 2 812 Kč, tedy s ohledem na příjem žalované, toto byla žalovaná schopna splácet. 2. Žalovaná se ve věci nevyjádřila a po celou dobu řízení byla nečinná. Soud následně nařídil jednání, na kterém provedl listinné důkazy, které ke svým tvrzením doložila žalobkyně a z těchto důkazů soud zjistil následující skutečnosti. 3. Ze Smlouvy o poskytnutí spotřebitelského úvěru [číslo] ze dne [datum] soud zjistil, že se strany dohodly na poskytnutí úvěru ze strany žalobkyně, která k tomu je oprávněna, ve výši 65 000 Kč, když žalovaná se zavázala uhradit předmětnou částku spolu s úrokem ve výši 59 488 Kč v 72měsíčních splátkách. Ve smlouvě žalovaná výslovně souhlasila s inkasem. Současně byla soudu předložena Smlouva o zřízení Doplňkové služby [anonymizováno], když však tento dokument neobsahoval žádný podpis (ani vlastnoruční, ani elektronický). Součástí smlouvy byly rovněž předsmluvní informace. Žalovaná žalobkyni předložila kopii občanského a řidičského průkazu. Dne 29. 8. 2022 byl žalované zaslán shrnující email a dne 1. 9. 2022 dopis nazvaný Potvrzení o vyplacení úvěru a opakovaná platební instrukce. 4. Z výpisů z účtů soud zjistil, že byla vyplacena částka 31 297 Kč ze strany žalobkyně s upřesněním převodu„ [celé jméno žalované]“, když se jednalo o shodný účet, jako je uveden ve smlouvě [číslo], že by se mělo jednat o účet samotné žalobkyně a částka 21 453 Kč byla ze strany žalobkyně zaslána na účet žalované u [anonymizováno]. 5. Z přílohy č. 1, posouzení úvěruschopnosti spotřebitele soud zjistil, že žalobkyně vycházela z údajů, že žalovaná má příjem ve výši 32 847 Kč, když žalovaná hradí 3 000 Kč měsíčně za bydlení, jiné závazky nemá. Z výsledků lustrace cribis soud zjistil, že žalovaná neměla na svůj majetek nařízenu exekuci, z lustrace Solus soud zjistil, že žalovaná měla dva záznamy, nebyla vedena v insolvenčním rejstříku a z výplatních pásek za květen až červenec 2022 soud zjistil, že její průměrná mzda činila 35 599 Kč. Současně byl soudu předložen výpis z účtu žalované, avšak jen první strana, ze které soud zjistil číslo účtu žalované. 6. Dále soud zjistil, že s žalovanou žalobkyně uzavřela ještě jednu smlouvu, a to [číslo] to 5 dní před předmětnou smlouvou na základě, které ji měla být poskytnuta částka 30 000 Kč. K této smlouvě byly předloženy další listiny, ze kterých soud zjistil, že žalovaná měla příjem 32 847 Kč, výdaje 3000 Kč na bydlení, nic víc; splátka 2 812 Kč, současně měla být uzavřena smlouva o zřízení doplňkové služby [anonymizováno], potvrzení o vyplacení úvěru ze dne 26.8.2022 ve výši 24 000 Kč. 7. Žalovaná byla vyzvána k uhrazení dlužné částky upomínkami ze dne 20. 9. 2022 a ze dne 5. 10. 2022, když k výzvám byl předložen podací lístek a následně byla žalovaná upozorněna dopisem ze dne 21. 10. 2022 na možnost zesplatnění úvěru, když toto bylo žalované zasláno dne 21. 10. 2022. Současně zde byla žalovaná vyzvána k úhradě dlužné částky do 3. 12. 2022. 8. Soud vzal z předložených důkazních prostředků za prokázané, že mezi předchůdkyní žalobkyně a žalovanou byla podepsána smlouva o úvěru dle § 2395 a následující zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“). Žalované na účet byla zaslána částka 21 453 Kč a žalovaná ničeho žalobkyni neuhradila. 9. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, dále jen„ ZoSÚ“, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odstavce 2 citovaného ustanovení mimo jiné platí, že poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Podle § 87 odst. 1 ZoSÚ, účinného do 28. 5. 2022, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. 10. V rámci výše popsaných smluvních vztazích žalovaná vystupovala jako slabší strana – spotřebitel. Povinností žalobkyně před poskytnutím úvěru tedy bylo zkoumat schopnost žalované splácet úvěr. 11. Pokud poskytovatel poskytne spotřebiteli úvěr, aniž by této své povinnosti dostál, je smlouva neplatná. Byť z § 87 odst. 1 věty druhé ZoSÚ, účinného do 28. 5. 2022, vyplývá lhůta, v níž může spotřebitel uplatnit námitku neplatnosti úvěrové smlouvy, soud s odkazem na aktuální judikaturu konstatuje, že se zde jedná o neplatnost absolutní (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 nebo rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 12. 12. 2019, sp. zn. 27 Co 221/2019). Z uvedených soudních rozhodnutí plyne, že soud se musí z úřední povinnosti, tedy i bez návrhu žalovaného spotřebitele, zabývat otázkou, zda ze strany poskytovatele spotřebitelského úvěru byla před uzavřením smlouvy splněna jeho zákonná povinnost zkoumat s odbornou péčí úvěruschopnost spotřebitele. Porušení této povinnosti je nutno vykládat za použití § 588 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“) jakožto absolutní neplatnost smlouvy, když dané porušení povinnosti poskytovatele odporuje zákonu a současně zjevně narušuje veřejný pořádek s tím, že nedostatečné zjištění poměrů dlužníka má veřejnoprávní souvislosti a dotýká se společnosti jako celku. 12. Soud poukazuje, že k závěru o absolutní neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru lze dospět i s ohledem na čl. 8 odst. 1 směrnice č. 2008/48/ES, o smlouvách o spotřebitelském úvěru, který stanoví, že členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Podle čl. 23 směrnice, členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující. Ačkoliv se textu směrnice nelze přímo dovolávat ve vztahu mezi jednotlivci, národní soudy jsou v rámci tzv. nepřímého účinku směrnic povinny volit v rámci národního práva eurokonformní výklad (viz např. rozhodnutí Soudního dvora EU ve věci C -377/14, Radlinger, nebo C -76/10, Pohotovosť). Uvedenou interpretaci potvrzuje i rozsudek Soudního dvora ve věci C -679/18, OPR-Finance, ze dne 5. 3. 2020. Možnost, aby soud sám rozhodl o nepoužití ustanovení vnitrostátního práva, jež by bylo v rozporu s právem Evropských společenství, byla připuštěna i v usnesení pléna Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 1/10 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. května 2021, sen. zn. 29 ICdo 3/2021. 13. K otázce posouzení schopnosti žalované úvěr splatit žalobkyně předložila pouze výplatní pásky, výpis z registru solus, dle kterého měla dva závazky a listinu o zkoumání úvěruschopnosti, kde je uvedeno, že žalovaná nemá žádný závazek. Sou