13 C 123/2023-28 — Okresní soud v Hodoníně

1. Žalobkyně se domáhala zaplacení 12 000 Kč s příslušenstvím s tím, že mezi právní předchůdkyní žalobkyně společností [právnická osoba] a žalovanou došlo dne 14. 7. 2017 k uzavření smlouvy o úvěru [číslo] [rok] [číslo], na jejímž základě byly žalované poskytnuty peněžní prostředky ve výši 12 000 Kč. Žalovaná se ve smlouvě současně zavázala zaplatit předchůdkyni žalobkyně kromě jistiny ve výši 12 000 Kč i příslušenství, a to ve 13 splátkách. Pokud jde o posouzení schopnosti žalované splácet spotřebitelský úvěr, k tomuto žalobkyně uvedla, že její právní předchůdkyně vycházela z informací, které jí sdělila žalovaná stran výše svého příjmu a výše závazků, když zároveň byla provedena lustrace v interním systému, insolvenčním rejstříku, živnostenském rejstříku a v centrální evidenci exekucí. Původní věřitelka dále vycházela z pracovní smlouvy žalované, jejích výplatních pásek a čestných prohlášení; byla provedena finanční analýza a credit scoring. Žalovaná však sjednané splátky řádně nehradila a dosud na úvěr nezaplatila ničeho. Předmětnou pohledávku na základě smlouvy o prodeji části závodu ze dne 6. 9. 2018 nabyla společnost [právnická osoba] Poté byla pohledávka postoupena na základě smlouvy o postoupení pohledávky ze dne 11. 12. 2019 na společnost [právnická osoba] a následně smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 9. 6. 2021 na žalobkyni. Žalobkyně kromě jistiny pohledávky ve výši 12 000 Kč dále požadovala po žalované zákonný úrok z prodlení ve výši 9 % ročně z částky 12 000 Kč od 15. 7. 2017 do zaplacení a úrok ve výši 15 % ročně z částky 12 000 Kč od 15. 7. 2017 do zaplacení. 2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila. Za splnění podmínek uvedených v § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), soud rozhodl bez nařízení jednání. 3. Z listin předložených žalobkyní soud zjistil, že mezi žalovanou a společností [právnická osoba] byla dne 14. 7. 2017 uzavřena smlouva o úvěru [číslo] [rok] [číslo], na jejímž základě, byla žalované poskytnuta částka 12 000 Kč, a to v hotovosti v den uzavření smlouvy. Žalovaná se zavázala poskytnutou jistinu splatit spolu s dohodnutým úrokem ve výši 25,85 % ročně, s poplatkem za uzavření smlouvy ve výši 480 Kč, s poplatkem za správu úvěru ve výši 2 640 Kč a s poplatkem za hotovostní výběr splátek ve výši 2 280 Kč, ve 13 měsíčních splátkách po 1 560 Kč Součástí smlouvy byl souhlas se zpracováním osobních údajů, formulář pro standardní informace o spotřebitelském úvěru a předpis splátek. V žádosti o úvěr žalovaná uvedla, že je svobodná, zaměstnaná jako řezník s měsíčním příjmem 10 686 Kč, bydlí u rodičů. Dále zde žalovaná uvedla své průměrné měsíční výdaje ve výši 5 000 Kč (2 000 Kč bydlení, 2 500 stravování, výživné a 500 Kč ostatní). K žádosti o úvěr bylo přiloženo čestné prohlášení žalované, že bydlí u rodičů a každý měsíc přispívá částkou 2 000 Kč na energie. Z doložené pracovní smlouvy ze dne 10. 2. 2017 je patrné, že žalovaná byla od 10. 2. 2017 zaměstnána na dobu neurčitou jako řezník (mäsiar), ve smlouvě byla ujednána měsíční mzda ve výši 600 EUR brutto. Z výplatních pásek za měsíc duben 2017 a květen 2017 bylo zjištěno, že žalovaná dosáhla čisté mzdy ve výši 419 EUR v duben 2017 a ve výši 404,49 EUR v květnu 2017. Z listin označených„ finanční analýza“ a„ credit scoring“ bylo zjištěno, že právní předchůdkyně žalobkyně dospěla k závěru, že žalované lze poskytnout spotřebitelský úvěr ve výši 12 000 Kč s měsíční splátkou 1 560 Kč; přitom při svých výpočtech vycházela z údajů (výše měsíčního příjmu, výše měsíčních výdajů) sdělených žalovanou. 4. Ze smlouvy o prodeji části závodu, která byla uzavřena mezi společností [právnická osoba] a společností [právnická osoba] dne 8. 9. 2018, ze smlouvy o postoupení pohledávky, která byla uzavřena mezi společností [právnická osoba] a společností [právnická osoba] dne 11. 12. 2019 a ze smlouvy o postoupení pohledávek, která byla uzavřena mezi a společností [právnická osoba] a žalobkyní dne 9. 6. 2021, soud zjistil, že pohledávka za žalovanou byla postoupena na současnou žalobkyni ve smyslu § 1879 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, „dále jen o. z.“. 5. Dopisem ze dne 6. 2. 2020 bylo žalované oznámeno postoupení pohledávky na společnost [právnická osoba] Předžalobní výzvou z 26. 2. 2020, která byla odeslána 26. 2. 2020, což bylo doloženo podacím lístkem, společnost [právnická osoba], žalovanou vyzvala k okamžité úhradě („ uhraďte ihned“) pohledávky ve výši 31 859,46 Kč vyplývající ze shora uvedené úvěrové smlouvy. Dopisem ze dne 28. 11. 2022 bylo žalované oznámeno postoupení pohledávky na žalobkyni. Předžalobní upomínkou ze dne 28. 11. 2022, která byla odeslána téhož dne, jak plyne z podacího lístku, byla potom žalovaná opět vyzvána, aby svůj dluh v celkové výši 35 538,75 Kč uhradila neprodleně, nejpozději ve lhůtě sedmi dnů ode dne odeslání výzvy. 6. Je zjevné, že mezi žalobkyní (resp. její právní předchůdkyní) a žalovanou mělo dojít k uzavření smlouvy o úvěru tak, jak ji upravuje § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „občanský zákoník“):„ Smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.“ 7. Na zamýšlený smluvní vztah dopadá úprava obsažená v zákoně č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen„ zákon o spotřebitelském úvěru“), neboť žalobkyně (resp. její právní předchůdkyně) je podnikatelkou a žalovaná vystupovala jako fyzická osoba, přičemž ze smlouvy nevyplývá, že by jí úvěr byl poskytován v souvislosti s její podnikatelskou činností a nic takového žalobkyně ostatně ani netvrdila. 8. Pro žalobkyni (její právní předchůdkyni) proto z § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru vyplývala následující povinnost:„ (1) Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.“ 9. Způsob, jakým měla žalobkyně (její právní předchůdkyně) tuto povinnost splnit je blíže rozveden v navazujícím odst. 2 téhož ustanovení:„ Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.“ 10. Zároveň je třeba při hodnocení postupu poskytovatele úvěru vzít v úvahu § 75 zákona o spotřebitelském úvěru, který obecně stanoví, že„ Poskytovatel a zprostředkovatel je povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.“ 11. Výše citovaná ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru jsou legislativní transpozicí v režimu tzv.„ maximální harmonizace“ (unijní opatření zcela pokrývají věcnou působnost úpravy a členské státy nemohou mít vlastní předpisy přísnější ani mírnější) směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS (dále také jen„ Směrnice“) do českého právního řádu. Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele je zakotvena již v samotné preambuli Směrnice (bod 26.) a dále je rozvedena v článku 8 Směrnice:„ 1. Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.“ Výklad tohoto článku provedl Soudní dvůr Evropské unie ve svém rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C -449/13 CA Consumer Finance s.a. versus Ingrid Bakkaus a další a uzavřel, že„ musí být vykládán zaprvé v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a zadruhé, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem.“ 12. I podle rozsudku N