14 C 132/2023-28 — Okresní soud v Hodoníně

1. Žalobkyně se domáhala zaplacení 1 500 EUR s příslušenstvím. Žalobkyně uvedla, že se žalovaným uzavřela ústní smlouvu o zápůjčce, na jejímž základě žalovanému dne 26. 7. 2021 poskytla finanční prostředky ve výši 1 500 EUR převodem na bankovní účet s tím, že v poznámce pro příjemce bylo uvedeno„ Pozicka do 30. 9. 2021“. Žalovaný však peněžní prostředky ve stanovené lhůtě do 30. 9. 2021 žalobkyni nevrátil. Žalobkyně dále požadovala zaplacení zákonného úroku z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 1 500 EUR za dobu od 1. 10. 2021 do zaplacení. 2. Žalovaný se k žalobě, která mu byla doručena dne 31. 7. 2023 nevyjádřil. Za splnění podmínek uvedených v § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), soud rozhodl bez nařízení jednání. 3. Z listinných důkazů předložených žalobkyní soud zjistil následující. Mezi účastníky byla uzavřena ústní smlouva o zápůjčce, na základě které žalobkyně poskytla dne 26. 7. 2021 žalovanému na jeho bankovní účet číslo [bankovní účet], [anonymizováno] finanční částku 1 500 EUR, jak vyplývá z doloženého výpisu z účtu žalobkyně. Z předmětného výpisu z účtu je dále patrné, že v kolonce vyhrazené pro poznámku příjemci je uvedeno„ Pozicka do 30. 9. 2021“. 4. K úhradě dlužné částky byl žalovaný žalobkyní vyzván emailem ze dne 19. 12. 2022. Dále byl žalovaný k uhrazení dluhu vyzván předžalobní upomínkou ze dne 13. 2. 2023 a to nejpozději do 7 dnů ode dne odeslání výzvy. Předžalobní upomínka byla doručena žalovanému do datové schránky téhož dne. 5. Jelikož žalobkyně i žalovaný jsou cizími státními příslušníky (Slovenská republika), soud nejprve posuzoval, zda je ve věci dána jeho mezinárodní příslušnost, a to v souladu s přímo použitelným nařízením Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012,„ Brusel I bis“. Žalovaný má sídlo i bydliště v České republice v obvodu zdejšího soudu, který je proto mezinárodně příslušný v souladu s čl. 4 odst. 1 nařízení, neboť„ nestanoví-li toto nařízení jinak, mohou být osoby, které mají bydliště v některém členském státě, bez ohledu na svou státní příslušnost žalovány u soudů tohoto členského státu.“ Protože se v daném případě jedná o závazkový vztah mezi účastníky s mezinárodním prvkem, zabýval se soud dále určením rozhodného práva, které se bude na dohodu o uznání dluhu vztahovat. Vyšel přitom z Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 593/2008,„ Řím I“. Vzhledem k tomu, že žalovaný má své obvyklé bydliště dle článku 19 tohoto nařízení v České republice, řídí se smlouva českým právem v souladu s článkem 4 odst. 2 tohoto nařízení, který stanoví, že smlouva řídí právem země, v níž má strana, která je povinna poskytnout plnění charakteristické pro smlouvu, své obvyklé bydliště. 6. Na základě shora uvedeného dospěl soud k závěru, že mezi žalobkyní a žalovaným byla platně uzavřena smlouva o zápůjčce dle § 2390 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), podle něhož„ Přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného duhu, vznikne smlouva o zápůjčce“. Žalobce peněžní prostředky žalovanému přenechal tak, že je mu je zaslal na bankovní účet, žalovaný byl pak povinen je po čase, konkrétně do 30. 9. 2021, vrátit. Žalovaný se však v rozporu se smluvním ujednáním dostal do prodlení s plněním dluhu vůči žalobkyni, když zápůjčku v určeném termínu nevrátil. Jelikož žalovaný svůj dluh řádně a včas neuhradil, žalobkyni vznikl rovněž nárok na zákonný úrok z prodlení ve výši 8,5 % ročně, a to podle ustanovení § 1970 o. z., podle něhož„ Po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená“. 7. Právo na náhradu nákladů řízení má podle § 142 odst. 1 o. s. ř. žalobkyně, která byla v řízení zcela úspěšná. Náklady řízení sestávají jednak ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 1 406 Kč a dále z nákladů souvisejících se zastupováním žalobkyně advokátem. Soud postupoval dle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif). Zástupce žalobkyně učinil ve věci tři úkony právní služby dle § 11 odst. 1 advokátního tarifu (převzetí a příprava zastoupení, návrh ve věci samé – žaloba, výzva k plnění). Při tarifní hodnotě 35 265 Kč (při kurzu ČNB ke dni 3. 3. 2023 – den zahájení řízení – 23,51 Kč za 1 EUR) činí sazba mimosmluvní odměny za jeden úkon dle § 7 bod 5 advokátního tarifu 2 540 Kč a dále právnímu zástupci žalobkyně podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu náleží paušální náhrada hotových výdajů ve výši 300 Kč, opět za každý z úkonů. Celkem tedy náklady žalobkyně (když zástupce žalobkyně není plátcem DPH) činí 8 520 Kč.