14 C 53/2023-34 — Okresní soud v Hodoníně

1. Žalobkyně se svou žalobou domáhala po žalovaném zaplacení částky 46 378,94 Kč s příslušenstvím z titulu smlouvy o poskytnutí revolvingového úvěru [číslo] ze dne 20. 1. 2022, na základě níž byl žalovanému poskytnut úvěr ve výši úvěrového rámce 45 000 Kč. Žalovaný se zavázal poskytnutý úvěr s úrokem ve výši 26,28 % ročně a poplatky zaplatit ve stanovených splátkách. Žalobkyně před uzavřením smlouvy prověřila úvěruschopnost žalovaného na základě výpisu z účtu, jeho lustrace v registrech [příjmení], NRKI, [příjmení] a ISIR a na základě informací od žalovaného. Žalobkyně při posuzování úvěruschopnosti využila statistický model vycházející ze statistických dat a zohledňuje empirickou a odbornou zkušenost žalobkyně se splácením spotřebitelských úvěrů. Žalobkyně zohlednila i schopnost žalovaného dosahovat příjmů v budoucnosti, vypočetla kreditní skóre žalovaného a dospěla k tomu, že je schopen úvěr splatit. Žalovaný celkem načerpal 44 630 Kč. Svůj dluh však řádně nesplácel, když ničeho neuhradil, a proto žalobkyně úvěr zesplatnila ke dni 23. 5. 2022. Žalobkyně se nyní domáhá jistiny 44 630 Kč, poplatků za výpis ve výši 76 Kč, poplatků za pojištění ve výši 272,94 Kč, účelně vynaložených nákladů na vymáhání v částce 400 Kč, smluvní pokuty ve výši 1 000 Kč, kapitalizovaného úroku 4 010,45 Kč (26,28 % ročně z jistiny za dobu do 25. 8. 2022), úroku ve výši 11,75 % ročně z 44 630 Kč za dobu od 26. 8. 2022 do zaplacení a zákonného úroku z prodlení ve výši 11,75 % ročně, který požadovala z částky 46 378,94 Kč od 7. 6. 2022 do 25. 8. 2022 v kapitalizované výši 1 193,55 Kč a dále od 26. 8. 2022 do zaplacení. 2. Žalovaný se k podané žalobě nevyjádřil. Za splnění podmínek stanovených v § 115a o.s.ř. soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání. 3. Z předložených důkazů byl zjištěn následující skutkový stav. Dne 20. 1: 2022 žalovaný podepsal s žalobkyní listinu [číslo] nazvanou jako [anonymizováno] účet, jejíž součástí byl bezúčelový revolvingový úvěr. Žalobkyně se zavázala poskytnout žalovanému revolvingový úvěr ve výši úvěrového rámce 45 000 Kč a žalovaný se zavázal úvěr splatit spolu s úrokem ve výši 26,28 % ročně v měsíčních splátkách ve výši minimálně 2,19 % z dlužné částky. Současně bylo sjednáno pojištění schopnosti žalovaného úvěr splatit, za pojištění se žalovaný zavázal měsíčně platit 5,9 % z minimální splátky. V případě prodlení žalovaného s úhradou splátek byla sjednána povinnost žalovaného hradit účelně vynaložené náklady spojené s upomínáním 100 Kč měsíčně a smluvní pokutu 500 Kč za každou dlužnou splátku. Nedílnou součástí smlouvy byl i sazebník poplatků a odměn, ve kterém byly sjednány poplatky za doplňkové služby žalobkyně. Nedílnou součástí smlouvy byly i Úvěrové podmínky. 4. Z úvěrové karty soud zjistil, že žalovaný v žádosti o úvěr uvedl, že má družku, bydlí v podnájmu, je zaměstnaný s příjmem 25 000 Kč měsíčně, příjem ostatních členů domácnosti činí 70 000 Kč a měsíční výdaje domácnosti 15 000 Kč. Žalobkyně počítala s normativními náklady na bydlení 6 304 Kč měsíčně, částkou životního minima 6 750 Kč měsíčně a z Nrki zjistila splátky jiným společnostem 7 601 Kč. Rovněž byl žalovaný lustrován v registrech CEE, ISIR, NRKI, SOLUS, [příjmení]. Dle úvěrové zprávy měl žalovaný další tři úvěry, u kterých nebyl nikdy v prodlení se splátkami. 5. Z výpisu čerpání, splátek a úhrad soud zjistil, že žalovaný úvěr čerpal dne 20. 1. 2022, celkově načerpal částku 44 630 Kč, přičemž na dluh neuhradil ničeho. Výzvou ze dne 23. 5. 2022, odeslanou následujícího dne, byl žalovaný vyzván k splacení celého úvěru do 14 dnů od sepsání výzvy z důvodu prodlení s úhradou splátek. Žalovaný byl vyzván k úhradě dlužné částky do 7 dnů od odeslání výzvy i předžalobní výzvou ze dne 17. 6. 2022. 6. Z předložených listinných důkazů bylo soudem zjištěno, že žalobkyně a žalovaný podepsali dne 20. 1. 2022 úvěrovou smlouvu. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“),„ smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky“. Žalobkyně na základě této smlouvy umožnila žalovanému čerpat postupně peněžní prostředky v celkové výši 44 630 Kč. 7. Žalovaný jednal jako spotřebitel, a proto bylo třeba úvěrovou smlouvu z hlediska její platnosti posoudit také podle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, podle kterého měla žalobkyně povinnost posoudit před sjednáním smlouvy úvěruschopnost žalovaného ve smyslu § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, když„ poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odstavce 2 citovaného ustanovení mimo jiné platí, že poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.“ Pokud poskytovatel poskytne spotřebiteli úvěr, aniž by této své povinnosti dostál, je smlouva absolutně neplatná (k tomu viz např. nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 nebo rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 12. 12. 2019, sp. zn. 27 Co 221/2009, dále rozhodnutí Soudního dvora EU ve věci C [číslo], [příjmení], C [číslo], Pohotovosť a zejména C [číslo], OPR-Finance, vztahujícímu se přímo k zákonu č. 257/2016 Sb.). Soud se proto musí z úřední povinnosti, tedy i bez návrhu spotřebitele, zabývat otázkou, zda ze strany poskytovatele úvěru byla před uzavřením smlouvy splněna jeho zákonná povinnost zkoumat s odbornou péčí úvěruschopnost spotřebitele. 8. Soud vzal z předložených důkazů za prokázané, že majetkové poměry žalovaného nebyly před podpisem úvěrové smlouvy dostatečně ověřeny. Poskytovatel je povinen aktivně úvěruschopnost žalovaného zjišťovat a prověřovat, a proto se za součást odborné péče poskytovatele úvěru považuje taková obezřetnost, která nespoléhá jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr a tyto také prověřuje. Žalobkyně nijak neověřovala příjmy žalovaného ani jím tvrzené další přjmy domácnosti. Žalobkyně dále žádným způsobem nepřezkoumávala výdaje žalovaného, a to ani náklady spojené s bydlením, jež zpravidla tvoří podstatnou část výdajů každého člověka. Ve vztahu k ostatním životním nákladům jako jsou například náklady na stravování, drogerii a ošacení (osobní výdaje), se v zásadě jeví jako přijatelné, aby žalobkyně vycházela z částek životního minima jednotlivce dle příslušných právních předpisů, neboť jde o náklady, které lze poměrně snadno přizpůsobit aktuální finanční situaci. To však nelze říct o nákladech spojených s bydlením. Žalobkyně se nemůže své zákonné povinnosti zkoumat tzv. bonitu spotřebitele zprostit prostým spoléháním se na správnost údajů sdělených klientem, bez požadavku na doložení patřičných dokladů a podkladů. Takový přístup je nedostačující a nemůže požívat právní ochrany. Je totiž obecně známým faktem, že žadatelé o úvěr jsou motivováni snahou úvěr získat, a tak nadhodnocují své příjmy nebo naopak zkreslují své výdaje a často nesdělí poskytovateli úvěru všechny své faktické závazky a dluhové zatížení. Je to proto poskytovatel úvěru, kdo má jednoznačnou povinnost prověřit a objektivně podložit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit a nemůže se ji zprostit spoléháním se na pravdivost tvrzení dlužníka. [obec] ochrany spotřebitele, jakožto slabší smluvní strany s sebou zákonitě nese větší zatížení povinnostmi na straně podnikatele coby poskytovatele spotřebitelského úvěru. Tímto pohledem lze uzavřít, že ohledně výdajů i příjmů žalovaného se žalobkyně spokojila s pouhým (ničím nepodloženým) prohlášením žalovaného, přičemž jistě mohla majetkové poměry žalovaného alespoň částečně dokumentárně ověřit a vyžádat od žalovaného např. nájemní smlouvu, výplatní pásky atd. 9. Jestliže žalobkyně tvrdí, že využila statistické modely, nelze relevantně sestavit statistický model bez náležitě ověřených vstupních dat, tj. skutečné a reálně dosahované výše výdělků žalovaného a jeho výdaje (nebylo ověřeno v jakém oboru byl žalovaný vyučen, na jaké pozici byl zaměstnán, stejně tak nebyly prokázány jeho bytové poměry a potřeby). Za dané situace nelze z ničeho dovodit, že by se žalobkyně mohla spokojit jen s neověřených tvrzení žalovan