16 C 7/2023-52 — Okresní soud v Hodoníně

1. Žalobkyně se domáhala zaplacení 29 705,51 Kč s příslušenstvím s tím, že se žalovaným uzavřela dne 13. 1. 2020 smlouvu o překlenovacím úvěru ze stavebního spoření [číslo] na základě této smlouvy poskytla žalovanému částku ve výši 27 430,51 Kč. Poskytnutý úvěr měl žalovaný splácet ve sjednaných měsíčních splátkách, což však nedodržel a žalobkyně z toho důvodu odstoupila od úvěrové smlouvy. Pokud jde o posouzení schopnosti žalovaného splácet poskytnutý úvěr, k tomuto žalobkyně uvedla, že vycházela z údajů, které žalovaný uvedl v Prohlášení k žádosti o úvěr, tedy z čistého měsíčního příjmu ve výši 22 000 Kč a dalšího pravidelného příjmu ve výši 3 000 Kč, z výdajů ve výši 800 Kč a dále žalobkyně zohlednila interně počítanou rezervu 2 500 Kč a existenční minimum ve výši 6 400 Kč. Žalobkyně uvedla, že žalovaný na překlenovací úvěr ve výši 50 000 Kč uhradil celkem částku 30 948,60 Kč a zůstal na jistině úvěru dlužen 27 430,51 Kč. Žalobkyně dále požadovala kapitalizovaný úrok ve výši 1 132,72 Kč a kapitalizovaný smluvní úrok z prodlení ve výši 342,88 Kč, oboje za období od 1. 7. 2022 do 31. 7. 2022, smluvní úrok z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 27 430,51 Kč od 1. 8. 2022 do zaplacení, úrok ve výši 4,99 % ročně z částky 27 430,51 Kč od 1. 8. 2022 do zaplacení a náklady spojené s uplatněním pohledávky ve výši 2 275 Kč, které se skládají z poplatku za vedení účtu ve výši 275 Kč a z poplatků za odeslané upomínky ve výši 2 000 Kč. 2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. 3. Za splnění podmínek uvedených v § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), soud rozhodl bez nařízení jednání a z listinných důkazů předložených žalobkyní zjistil následující skutkový stav. 4. Ze smlouvy o úvěru a dodatku ke smlouvě o stavebním spoření ze dne 13. 1. 2020 soud zjistil, že žalovaný uzavřel se žalobkyní smlouvu o překlenovacím úvěru ze stavebního spoření ke smlouvě o stavebním spoření [číslo]. Na základě ní se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému finanční prostředky (překlenovací úvěr) ve výši 50 000 Kč. Žalovaný se zavázal až do přidělení cílové částky stavebního spoření provádět pravidelné měsíční vklady ve výši 1 351 Kč a hradit úroky ve výši 207,92 Kč a po přidělení cílové částky provádět pravidelné měsíční splátky jistiny a úroků ve výši 1 558,92 Kč. Úroková sazba úvěru byla sjednána ve výši 4,99 % ročně po dobu od uzavření smlouvy až do splacení jistiny. Nedílnou součástí smlouvy byly Všeobecné obchodní podmínky žalobkyně. V čl. 9 odst. 3 podmínek bylo sjednáno, že v případě prodlení s placením více než dvou splátek úvěru nebo s úhradou jakékoliv dlužné částky po dobu delší než 3 měsíce, nebo neprovádění vkladu dle smlouvy o úvěru a smlouvy o stavebním spoření, je banka oprávněna od smlouvy odstoupit či úvěr zesplatnit. Ze žádosti o výplatu plyne, že žalovaný požádal o výplatu předmětného úvěru dne 13. 1. 2020. Z oznámení o čerpání úvěru na bydlení ze dne 16. 1. 2020 a výpisu z účtu úvěru od 16. 1. 2020 do 31. 12. 2020 vyplývá, že žalovaný čerpal poskytnutý úvěr ve výši 50 000 Kč dne 16. 1. 2020. 5. Z výpisů z úvěrového účtu a z přehledů stavů úvěru je patrné, jak žalovaný úvěr čerpal a splácel. Dle přehledu stavu pohledávky ke dni 31. 7. 2022 a přehledu úroků z úvěru za období od 31. 1. 2022 do 31. 7. 2022 zůstal žalovaný žalobkyni dlužen na jistině částku 27 430,51 Kč, poplatcích částku 2 275 Kč, na úrocích částku 1 132,72 Kč, na smluvních pokutách částku 1 500 Kč a na úrocích z prodlení částku 342,88 Kč. 6. Dopisem ze dne 1. 6. 2022, odeslaným dle dodejky dne 2. 6. 2022, byl žalovaný vyzván k úhradě částky 9 145,60 Kč do 30. 6. 2022 a pro případ prodlení žalobkyně oznámila žalovanému odstoupení od smlouvy o úvěru k témuž dni, přičemž v takovém případě byl žalovaný vyzván k úhradě částky 31 600,70 Kč, a to bez zbytečného odkladu. 7. Dle žádosti o poskytnutí překlenovacího úvěru ke smlouvě o stavebním spoření [číslo] ze dne 13. 1. 2020 byl žalovaný bezdětný, žijící ve vlastním bytě, zaměstnán byl jako řemeslník, kvalifikovaný dělník s čistým měsíčním příjmem ve výši 22 000 Kč a jeho další pravidelné měsíční příjmy pak měly činit 3 000 Kč; měsíční nájemné a poplatky za služby byly vyčísleny částkou 500 Kč a roční daň z majetku částkou 300 Kč. Z návrhu na úvěr je zřejmé, že z poskytnutého úvěru měla být financována rekonstrukce bytu ve vlastnictví žalovaného. Z hodnocení bonity je patrno, že žalobkyně při posuzování úvěruschopnosti žalovaného vycházela z výše měsíčního příjmu 25 000 Kč, celkové rezervy 2 500 Kč, životního minima 6 400 Kč a celkových výdajů na splácení překlenovacího úvěru ve výši 1 558,92 Kč. Dle dokladu o lustraci žalovaného v bankovních a nebankovních registrech nebyly ohledně jeho osoby nalezeny negativní záznamy. 8. Je zjevné, že mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovaným mělo dojít k uzavření smlouvy o úvěru tak, jak ji upravuje § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „občanský zákoník“):„ Smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.“ 9. Na zamýšlený smluvní vztah dopadá úprava obsažená v zákoně č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen„ zákon o spotřebitelském úvěru“), neboť dle § 2 odst. 2 písm. c) citovaného zákona platí, že„ Spotřebitelským úvěrem na bydlení je spotřebitelský úvěr poskytnutý stavební spořitelnou podle zákona upravujícího stavební spoření“. 10. Pro žalobkyni proto z § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru vyplývala následující povinnost:„ Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.“ 11. Způsob, jakým měla žalobkyně tuto povinnost splnit je blíže rozveden v navazujícím odst. 2 téhož ustanovení:„ Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.“ 12. Zároveň je třeba při hodnocení postupu poskytovatele úvěru vzít v úvahu § 75 zákona o spotřebitelském úvěru, který obecně stanoví, že„ Poskytovatel a zprostředkovatel je povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.“ 13. Výše citovaná ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru jsou legislativní transpozicí v režimu tzv.„ maximální harmonizace“ (unijní opatření zcela pokrývají věcnou působnost úpravy a členské státy nemohou mít vlastní předpisy přísnější ani mírnější) směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS (dále také jen„ Směrnice“) do českého právního řádu. Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele je zakotvena již v samotné preambuli Směrnice (bod 26.) a dále je rozvedena v článku 8 Směrnice:„ 1. Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.“ Výklad tohoto článku provedl Soudní dvůr Evropské unie ve svém rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C -449/13 CA Consumer Finance s.a. versus Ingrid Bakkaus a další a uzavřel, že„ musí být vykládán zaprvé v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a zadruhé, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem.“ 14. I podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 ze dne 25. 7. 2018, odborná péče věřitele při posouzení platební schopnosti spotřebitele vyžaduje, aby věřitel při posouzení schopnosti spotřebitele splácet úvěr nevyšel pouze z objektivně nedoloženého