20 C 275/2022-64 — Okresní soud v Hodoníně

1. Žalobkyně požadovala po žalovaném zaplacení částky 22 844,70 Kč s příslušenstvím z titulu smlouvy o zápůjčce [číslo] kterou s žalovaným dne [datum] uzavřela předchůdkyně žalobkyně společnost [právnická osoba] (dále jen [anonymizováno]). Žalobkyně uvedla, že na základě předmětné smlouvy [právnická osoba] poskytla žalovanému částku 24 000 Kč a žalovaný se zavázal vrátit ji společně s částkou 12 283 Kč (2 504 Kč úrok za půjčené peněžní prostředky za sjednanou dobu řádného trvání smlouvy, odměnu za administrativní činnost ve výši 5 652 Kč a poplatek za vedení zákaznického účtu a zpracování ve výši 4 127 Kč). Žalovaný však za celou dobu uhradil pouze 2 000 Kč, a proto žalobkyně požaduje zaplacení částky 22 844, 70 Kč, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 1 883,05 Kč, kapitalizovaný úrok ve výši 1 597,43 Kč, zákonný úrok z prodlení z částky 12 240,85 Kč od 19. 12. 2020 do zaplacení ve výši 9,75 % ročně a úrok 29 % ročně z částky 12 240,85 Kč od 19. 12. 2020 do zaplacení. Předmětná pohledávka byla na žalobkyni postoupena na základě Smlouvy o postoupení pohledávek ze dne [datum], když toto postoupení bylo žalovanému písemně oznámeno dopisem. Ke zkoumání úvěruschopnosti žalobkyně uvedla, že s odbornou péčí byla posouzena schopnost žalovaného splácet, a to především na základě zhodnocení informací požadovaných a získaných od žalovaného, když tyto informace byly zaznamenány v zákaznické kartě klienta. 2. Žalovaný se ve věci nevyjádřila a po celou dobu řízení byl nečinný. Soud následně nařídil jednání, na kterém provedl listinné důkazy, které ke svým tvrzením doložila žalobkyně a z těchto důkazů soud zjistil následující skutečnosti. 3. Ze Smlouvy o zápůjčce [číslo] ze dne [datum], segment [anonymizováno], soud zjistil, že [anonymizováno] a žalovaný podepsali tuto smlouvu, přičemž zde bylo uvedeno, že žalovanému byla poskytnuta částka 14 000 Kč, a to v hotovosti v den uzavření smlouvy. Současně s poskytnutou půjčkou se žalovaný ve smlouvě zavázal zaplatit částku ve výši 12 283 Kč, a to v hotovosti v 60 týdenních splátkách po 439 Kč. Ze zákaznické karty, kterou žalovaný vyplnil téhož dne, soud zjistil, že uvedl, že bydlí na ubytovně, je svobodný, pracuje jako [anonymizována dvě slova] se mzdou 9 600 Kč, jeho měsíční výdaje činí 4 000 Kč a měl předložit dvě výplatní pásky. Z výplatní pásky žalovaného za měsíc duben 2019 soud zjistil jeho příjem ve výši 12 620 Kč a v březnu 2019 činil jeho příjem 6 581 Kč. 4. Z tabulky umoření týkající soud zjistil, že žalovaný za celou dobu uhradil pouze 2 000 Kč. 5. Žalovaný byl vyzván k uhrazení dlužné částky předžalobní výzvou ze dne 9. 11. 2021, která mu byla odeslána následující den. 6. Ze Smlouvy o postoupení pohledávky ze dne [datum], včetně seznamu postoupených pohledávek ([číslo]) a z oznámení o postoupení pohledávky ze dne [datum], které bylo žalovanému doručeno dne 11. 1. 2020 a ve kterém byl současně vyzván k úhradě dluhu do 10 dnů od doručení oznámení, soud zjistil, že pohledávka za poskytnutí peněžité částky byla postoupena na současnou žalobkyni, ve smyslu § 1879 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, „dále jen o.z.“. 7. Z předložených důkazních prostředků vzal soud za prokázané, že mezi předchůdkyní žalobkyně a žalovaným byla podepsána smlouva o zápůjčce dle § 2390 a následující zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“). Žalovaný na základě smlouvy čerpala částku ve výši 14 000 Kč, kterou měla zaplatit společně s dalšími 12 283 Kč v 60 týdenních splátkách. 8. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, dále jen„ ZoSÚ“, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odstavce 2 citovaného ustanovení mimo jiné platí, že poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Podle § 87 odst. 1 ZoSÚ, účinného do 28. 5. 2022, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. 9. V rámci výše popsaných smluvních vztazích žalovaný vystupoval jako slabší strana – spotřebitel. Povinností žalobkyně před poskytnutím úvěru tedy bylo zkoumat schopnost žalovaného splácet úvěr. 10. Pokud poskytovatel poskytne spotřebiteli úvěr, aniž by této své povinnosti dostál, je smlouva neplatná. Byť z § 87 odst. 1 věty druhé ZoSÚ, účinného do 28. 5. 2022, vyplývá lhůta, v níž může spotřebitel uplatnit námitku neplatnosti úvěrové smlouvy, soud s odkazem na aktuální judikaturu konstatuje, že se zde jedná o neplatnost absolutní (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 nebo rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 12. 12. 2019, sp. zn. 27 Co 221/2019). Z uvedených soudních rozhodnutí plyne, že soud se musí z úřední povinnosti, tedy i bez návrhu žalovaného spotřebitele, zabývat otázkou, zda ze strany poskytovatele spotřebitelského úvěru byla před uzavřením smlouvy splněna jeho zákonná povinnost zkoumat s odbornou péčí úvěruschopnost spotřebitele. Porušení této povinnosti je nutno vykládat za použití § 588 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“) jakožto absolutní neplatnost smlouvy, když dané porušení povinnosti poskytovatele odporuje zákonu a současně zjevně narušuje veřejný pořádek s tím, že nedostatečné zjištění poměrů dlužníka má veřejnoprávní souvislosti a dotýká se společnosti jako celku. 11. Soud poukazuje, že k závěru o absolutní neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru lze dospět i s ohledem na čl. 8 odst. 1 směrnice č. 2008/48/ES, o smlouvách o spotřebitelském úvěru, který stanoví, že členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Podle čl. 23 směrnice, členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující. Ačkoliv se textu směrnice nelze přímo dovolávat ve vztahu mezi jednotlivci, národní soudy jsou v rámci tzv. nepřímého účinku směrnic povinny volit v rámci národního práva eurokonformní výklad (viz např. rozhodnutí Soudního dvora EU ve věci C -377/14, Radlinger, nebo C -76/10, Pohotovosť). Uvedenou interpretaci potvrzuje i rozsudek Soudního dvora ve věci C -679/18, OPR-Finance, ze dne 5. 3. 2020. Možnost, aby soud sám rozhodl o nepoužití ustanovení vnitrostátního práva, jež by bylo v rozporu s právem Evropských společenství, byla připuštěna i v usnesení pléna Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 1/10 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. května 2021, sen. zn. 29 ICdo 3/2021. 12. K otázce posouzení schopnosti žalovaného úvěr splatit žalobkyně předložila pouze zákaznickou kartu a dvě výplatní pásky. Z nich bylo prokázáno, že příjem žalovaného je velmi kolísavý, když jednou činil 12 620 Kč a před tím 6 581 Kč. Tedy ačkoliv předchůdkyně žalobkyně pracovala s částkou jakožto příjem ve výši 9 600 Kč, tak ve skutečnosti je možné, že příjem byl ještě nižší, což však předchůdkyni žalobkyně nezajímalo a tuto skutečnost nezkoumala. Rovněž také nezkoumala výdajovou stránku, když se spokojila s dosti nízkým tvrzeným výdajem ve výši 4 000 Kč, když v této částce měl být obsažen poplatek za ubytovnu, jídlo, cestování, když jen životní minimum v roce 2019 činilo cca 3 400 Kč. Soud považuje provedené posouzení úvěruschopnosti žalovaného za zcela nedostatečné. Soud si je vědom toho, že ust. § 86 zákona č. 257/2016 Sb. je normou s relativně neurčitou hypotézou a zákon nestanoví konkrétní způsob posuzování úvěruschopnosti spotřebitele. Pokud však má být zachován smysl a účel citované úpravy, je třeba, aby žalobkyně zjistila řádně a s odbornou péčí, na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací na straně jedné příjmy a na straně druhé pak alespoň základní, pravidelné a nezbytné výdaje, které lze u každého spotřebitele rozumně očekávat. Takovými výdaji js