20 C 43/2023-45 — Okresní soud v Hodoníně

1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala po žalovaném zaplacení částky 11 795 Kč s příslušenstvím z titulu úvěrové smlouvy ze dne 23. 9. 2021, uzavřené prostřednictvím internetových stránek žalobkyně [webová adresa]. Na základě úvěrové smlouvy žalobkyně poskytla žalovanému peněžní prostředky ve výši 9 000 Kč, které se žalovaný zavázal vrátit včetně sjednaného poplatku za poskytnutí úvěru ve výši 297 Kč, a to do 24 měsíců od poskytnutí úvěru. Žalovaný nevrátil poskytnuté finanční prostředky včas, když uhradil pouze 5 074 Kč dne 4. 1. 2021. Žalobkyně žalovaného následně vyzvala k úhradě dluhu, avšak ani na základě výzvy žalovaný svůj dluh neuhradil, a proto se žalobkyně domáhá zaplacení částky 11 795 Kč (neuhrazená jistina ve výši 7 875 Kč, poplatky za SMS servis v celkové výši 196 Kč, úroky v celkové výši 1 764 Kč, účelně vynaložených nákladů v celkové výši 460 Kč a smluvní pokuty v celkové výši 1 500 Kč) soudní cestou. V rámci posuzování úvěruschopnosti žalovaného byla provedena jeho lustrace v registru NRKI, BRKI, SOLUS, centrální evidenci exekucí a ISIR, dotazy probíhaly automaticky a systémově, výstup z evidence se evidoval v systému žalobkyně. Byla posouzena příjmová a výdajová stránka žalovaného na základě jím sdělených informací, byl využit statistický model. V rámci statistického modelu jsou přezkoumávány klientské informace jako věk, vzdělání, zdroj příjmu, rodinný stav, vyživovací povinnosti atd. Je využit statistický model, jehož výstupem je pravděpodobnost dodržení závazků. V rámci modelu je zjištěno automatizovaným systémem kreditní skóre klienta na základě parametrů vytvořených zaměstnanci. 2. Žalovaný na jednání uvedl, že mu úvěr byl poskytnut, ale už si nepamatuje, kolik si půjčoval. Potřeboval peníze na nábytek. V té době měl příjem kolem 25 000 Kč, výdaje na jídlo cca 5 000 Kč, 3 000 Kč na bydlení a měl i další půjčky od jiných společností, ale už neví, kolik jich měl, ani jak vysoké byly splátky. 3. Soud nařídil jednání, na kterém provedl důkazy, které předložila žalobkyně, když žalovaný důkazy nepředložil a z nich zjistil následující skutečnosti. 4. Mezi žalobkyní a žalovaným byla dne 23. 9. 2021 elektronicky podepsána úvěrová smlouva ID žádosti [číslo], ID klienta [číslo], smlouva byla žalovaným ve webovém rozhraní žalobkyně podepsána zvoleným heslem a jedinečným podpisovým SMS kódem, který byl zaslán na telefonní číslo žalovaného. Dle této smlouvy měla žalobkyně žalovanému poskytnout částku 9 000Kč za poplatek 297 Kč, když celková částka, kterou měl žalovaný zaplatit činila 12 384 Kč, a to za 24 měsíců, kdy byl sjednán poplatek za [anonymizováno] odklad ve výši 891 Kč, poplatek za doplňkovou službu express výplata ve výši 199 Kč a SMS servis 49 Kč měsíčně. Nedílnou součástí smlouvy byl sazebník poplatků a smluvních pokut, nákladů na vymáhání, splátkový kalendář a formulář pro standardní informace o spotřebitelském úvěru. 1. splátka činila 920 Kč, další 865 Kč a následně od 9. splátky částka klesla na 424 Kč. Žalovaný předložil kopii svého občanského průkazu. Z potvrzení o provedené platbě, opisu výpisu proplacení smlouvy a výpisu čerpání splátek a úhrad bylo zjištěno, že žalobkyně zaslala žalovanému dne 23. 9. 2021 částku 9 000 Kč, když žalovaný dne 4. 1. 2022 uhradil žalobkyni částku 5 074 Kč. 5. Z potvrzení o provedení ověření bonity klienta soud zjistil, že žalovaný měl příjem 25 008 Kč, nejsou na něj vedeny exekuce ani insolvenční řízení. Dále soud zjistil, že žalovaný měl splátky jiným společnostem ve výši 20 525 Kč, žalobkyně počítala s životním minimem ve výši 3 550 Kč, když sám žalovaný uvedl, že jeho výdaje činí 3 000 Kč. 6. Předžalobní výzvou ze dne 27. 5. 2022 byl žalovaný vyzván k plnění dlužné částky do 30 dnů od sepsání výzvy s tím, že jinak bude podána žaloba, když výzva byla odeslána dne 30. 5. 2022, jak soud zjistil z podacího archu. 7. Zjištěné skutečnosti soud právně hodnotil podle občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. (dále jen„ o. z.“) a zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru. Smlouvu o úvěru upravuje občanský zákoník v § 2395 tak, že„ smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky“. Žalobkyně a žalovaný podepsali dne 23. 9. 2021 úvěrovou smlouvu. Žalovaný jednal jako spotřebitel. Žalobkyně poskytla žalovanému bezhotovostně dohodnutou částku 9 000 Kč. Žalovaný na dluh uhradil 5 074 Kč. 8. Smlouvu o úvěru z hlediska její platnosti bylo však třeba posoudit také podle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Žalobkyně měla povinnost posoudit před sjednáním této smlouvy úvěruschopnost žalovaného, který jednal jako spotřebitel, v souladu s § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, když„ poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odstavce 2 citovaného ustanovení mimo jiné platí, že poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.“ Soud vzal z předložených důkazů za prokázané, že příjmy žalovaného činily 25 008 Kč měsíčně, když toto potvrdil sám žalovaný. Dále bylo prokázáno, že žalovaný v době poskytnutí úvěru měl jiné povinnost splácet úvěry jiným společnostem, a to ve výši 20 525 Kč, když sám žalovaný uvedl, že jeho výdaje jsou 3 000 Kč, avšak při jednání uvedl, že částka 3 000 Kč představovala platbu na bydlení, když nadto měl výdaje cca 5 000 Kč jako náklady na jídlo. Žalobkyně jako výdaje započítala v té době životné minimum. Již jen z těchto údajů, ze kterých vycházela žalobkyně (25 000 Kč příjem, 20 500 Kč splátky, 3 550 Kč životní minimum) je zřejmé, že příjem a výdaje žalovaného byly v té době téměř totožné. 9. Poskytovatel je povinen aktivně úvěruschopnost žalovaného zjišťovat a prověřovat, a proto se za součást odborné péče poskytovatele úvěru považuje taková obezřetnost, která nespoléhá jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr a tyto také prověřuje. Ve vztahu k životním nákladům jako jsou například náklady na stravování, drogerii a ošacení (osobní výdaje), se v zásadě jeví jako přijatelné, aby žalobkyně vycházela z částek životního minima jednotlivce dle příslušných právních předpisů, neboť jde o náklady, které lze poměrně snadno přizpůsobit aktuální finanční situaci. To však nelze říct o nákladech spojených s bydlením. 10. Soud v daném případě nevylučuje použití statistického modelu na základě souboru statistických dat. K tomu soud dále uvádí, že je možné využívat statistické modely k posouzení udržitelnosti příjmu, popř. stanovení nákladů na bydlení, do modelu vkládaná vstupní data (o příjmu členů domácnosti, o způsobu bydlení) by však měla být vždy alespoň částečně ověřená, a nikoliv založená na pouhých ničím nepodložených tvrzeních. 11. Za této situace nelze učinit závěr o tom, že by žalobkyně před uzavřením úvěrové smlouvy dostála své povinnosti řádně posoudit příjmovou a výdajovou stránku žalovaného a tedy to, zda je schopen úvěry splatit, nadto v situace, kdy sama dospěje k závěru, že příjmy a výdaje (z jejího šetření a za použití životního minima) žalovaného jsou téměř totožné. Bylo povinností žalobkyně doptat se a nechat si předložit např. výpisy z účtů, tak aby mohla posoudit, zda je či není žalovaný schopen úvěr řádně splácet, což žalobkyně neučinila, a proto uzavřel, že smlouva o úvěru je neplatná, když podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb.,„ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.“ Byť z § 87 odst. 1 věty druhé zákona č. 257/2016 Sb. vyplývá lhůta, v níž může spotřebitel uplatnit námitku neplatnosti úvěrové smlouvy, soud s odkazem na aktuální judikaturu (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 nebo rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 12. 12. 2019, sp. zn. 27 Co 221/2009, dále rozhodnutí Soudního dvora EU ve věci C -377/14, Radlinger, C- 76/10, Pohotovosť a zejmé