22 C 207/2023-54 — Okresní soud v Hodoníně

1. Žalobkyně se po žalované domáhala zaplacení částky 95 138,28 Kč s příslušenstvím z titulu smlouvy o úvěru ze dne 1. 3. 2019, kterou s žalovanou uzavřela společnost [právnická osoba], se sídlem [adresa] (dříve [právnická osoba], téhož sídla), s níž se žalobkyně sloučila fúzí ke dni 1. 12. 2021. Na základě této smlouvy poskytla žalobkyně žalované částku 140 000 Kč, kterou měla žalovaná uhradit ve 84 měsíčních splátkách po 2 272 Kč, se smluvním úrokem ve výši 8,49 % ročně a s poplatkem za zprostředkování úvěru ve výši 2 800 Kč. Před sjednáním smlouvy žalobkyně posoudila úvěruschopnost žalované na základě výpisů z jejího účtu a dále lustrací žalované v insolvenčním rejstříku a v registrech SOLUS, NRKI a BRKI; to vše v kontextu údajů o životním a existenčním minimu a o výši normativních nákladů na bydlení. Žalovaná se však dostala do prodlení se úhradou splátek za měsíce říjen a listopad 2021, a proto byl úvěr ke dni 25. 1. 2022 zesplatněn; poté žalovaná uhradila ještě celkem 10 400 Kč. Zažalovaná částka přitom zahrnuje dlužnou jistinu ve výši 91 318,60 Kč, dlužný smluvní úrok ve výši 2 819,68 Kč a smluvní pokutu ve výši 1 000 Kč. Kromě toho požaduje žalobkyně též smluvní úrok ve výši 8,49 % ročně z dlužné částky a zákonný úrok z prodlení z dlužné částky. 2. Žalovaná uvedla, že potíže se splácením úvěru byly důsledkem ztráty zaměstnání. V současnosti je sice žalovaná v pracovní neschopnosti, ale od ledna bude opět zaměstnána a je připravena dluh uhradit. 3. Z listinných důkazů předložených žalobkyní soud zjistil, že mezi žalovanou a společností [právnická osoba] (dále též jen„ žalobkyně“), byla dne 1. 3. 2019 uzavřena smlouva o úvěru [číslo] na základě níž posledně jmenovaná poskytla žalované částku 140 000 Kč, jež měla být uhrazena v 84 měsíčních splátkách po 2 272 Kč. Kromě toho se žalovaná zavázala uhradit smluvní úrok ve výši 8,49 % ročně a poplatek za sjednání úvěru ve výši 2 800 Kč. Nedílnou součástí smlouvy byly též úvěrové podmínky. Smlouva byla uzavřena distančně za pomoci SMS kódu, který byl žalované zaslán na jí uvedené telefonní číslo. Dne 1. 3. 2019 převedla žalobkyně částku 140 000 Kč na účet žalované č. [bankovní účet]. 4. Stran zkoumání úvěruschopnosti vycházela žalobkyně z informace, že žalovaná je zaměstnána u [právnická osoba] a s odkazem na výpisy z účtu č. [bankovní účet] za období prosinec 2018 až únor 2019 měla za to, že její měsíční příjem činí 20 237 Kč (přestože žalovaná uváděla částku 30 000 Kč). Soud nicméně z výpisu z tohoto účtu zjistil, že v měsíci prosinci 2018 na tento účet nepřišla žádná úhrada od [právnická osoba]; pokud jde o měsíce leden a únor 2019, příjem od [právnická osoba] činil 22 740 Kč a 24 390 Kč. Dále žalobkyně předložila též výpis z účtu žalované č. [bankovní účet] za období od 22. 11. 2018 do 21. 12. 2018, na který rovněž v tomto období žádná platba od [právnická osoba] nepřišla; navíc tento účet vykazuje na konci měsíce záporný zůstatek ve výši - 18 081,63 Kč. Co se týče výdajů, žalovaná je vyčíslila na 9 000 Kč měsíčně s tím, že tato částka měla reflektovat existující úvěrové zatížení a výdaje na bydlení ve výši 2 000 Kč měsíčně (dle svého sdělení bydlela žalovaná u rodičů). Z„ Úvěrové zprávy“ a dokumentu s názvem„ Produkty“ je patrno, že žalobkyně si prověřila aktuální úvěrové zatížení žalované s tím, že žalovaná má jeden spotřebitelský úvěr, dále úvěr ze stavebního spoření, jeden nesplátkový úvěr (povolený debet na běžném účtu) a jednu kreditní kartu. 5. Dle informací žalobkyně zaplatila žalovaná na svůj dluh pouze 81 060 Kč (z toho 10 400 Kč po zesplatnění úvěru), což potvrzuje též„ Splátkový kalendář“, který žalobkyně vyhotovila k datu 27. 1. 2022. K úhradě dlužné částky upomenula žalobkyně žalovanou nejprve dopisem ze dne 25. 1. 2022 (kterým informovala žalovanou též o zesplatnění úvěru a o ztrátě výhody splátek). Předžalobní upomínkou ze dne 2. 3. 2023, odeslanou téhož dne, byla žalovaná informována o zesplatnění úvěru ke dni 25. 1. 2022) a vyzvána k úhradě dlužné částky do sedmi dnů od doručení této výzvy. 6. Je zjevné, že mezi žalobkyní a žalovanou mělo dojít k uzavření smlouvy o úvěru, tak jak ji upravuje § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník:„ Smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.“ 7. Předmětná smlouva o úvěru měla být mezi žalobkyní a žalovanou uzavřena za pomocí prostředků komunikace na dálku v souladu s § 561 odst. 1 občanského zákoníku:„ (1) K platnosti právního jednání učiněného v písemné formě se vyžaduje podpis jednajícího. Podpis může být nahrazen mechanickými prostředky tam, kde je to obvyklé. Jiný právní předpis stanoví, jak lze při právním jednání učiněném elektronickými prostředky písemnost elektronicky podepsat“. Dále v souladu s § 562 odst. 1 občanského zákoníku:„ (1) Písemná forma je zachována i při právním jednání učiněném elektronickými nebo jinými technickými prostředky umožňujícími zachycení jeho obsahu a určení jednající osoby.“ 8. Shora uvedeným jiným právním předpisem je myšlen zákon č. 297/2016 Sb., o službách vytvářejících důvěru pro elektronické transakce, dle jehož § 7„ K podepisování elektronickým podpisem lze použít zaručený elektronický podpis, uznávaný elektronický podpis, případně jiný typ elektronického podpisu, podepisuje-li se elektronický dokument, kterým se právně jedná jiným způsobem než způsobem uvedeným v § 5.“ 9. Soud dospěl v tomto případě k závěru, že ze strany žalované došlo ke kontraktaci smlouvy způsobem, který lze považovat za jiný typ elektronického podpisu tvořený zadáním jedinečného autorizačního kódu v chráněném webovém rozhraní žalobkyně. Dle závěrů soudobé judikatury je pro uzavření spotřebitelské smlouvy jiný typ elektronického podpisu (dříve prostý elektronický podpis) postačující a nevyžaduje se kvalifikovaný elektronický podpis (srov. např. rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 1. 2016, sp. zn. 37 ICm 4495/2014 nebo rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 5. 6. 2017, sp. zn. 33 Icm 547/2016). Ačkoli se tato judikatura vztahovala k zákonu o elektronickém podpisu, je dle názoru soudu použitelná i za účinnosti nového zákona o službách vytvářejících důvěru pro elektronické transakce. 10. Na zamýšlený smluvní vztah dopadá úprava zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, neboť žalobkyně je podnikatelem a žalovaná vystupovala jako fyzická osoba, přičemž ze smlouvy nevyplývá, že by jí úvěr byl poskytován v souvislosti s podnikatelskou činností a nic takového žalobkyně ostatně ani netvrdila. 11. Pro žalobkyni proto z § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru vyplývala následující povinnost:„ Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.“ 12. Způsob, jakým měla žalobkyně tuto povinnost splnit je blíže rozveden v navazujícím odst. 2 téhož ustanovení:„ (2) Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.“. Zároveň je třeba při hodnocení postupu poskytovatele úvěru vzít v úvahu § 75 zákona o spotřebitelském úvěru, který obecně stanoví, že„ Poskytovatel a zprostředkovatel je povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.“ 13. Výše citovaná ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru jsou legislativní transpozicí v režimu tzv.„ maximální harmonizace“ (unijní opatření zcela pokrývají věcnou působnost úpravy a členské státy nemohou mít vlastní předpisy přísnější ani mírnější) směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS (dále také jen„ Směrnice“) do českého právního řádu. Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele je zakotvena již v samotné preambuli Směrnice (bod 26.) a dále je rozvedena v článku 8 Směrnice:„ 1. Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných info