13 C 188/2023-80 — Okresní soud v Hodoníně

Žalobkyně se domáhala zaplacení 74 620 Kč s příslušenstvím s tím, že mezi účastníky byla dne 28. 9. 2021 uzavřena smlouva o úvěru č. , hodnota, , na jejímž základě žalovanému poskytla 45 000 Kč. Poskytnutou částku se žalovaný zavázal splatit společně s úrokem ve výši 64,59 % ročně v 48 splátkách po 2 635 Kč měsíčně. Pokud jde o posouzení schopnosti žalovaného splácet úvěr, žalobkyně uvedla, že vycházela z dokladů a informací získaných od žalovaného, databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti a také z jiných zdrojů, kdy se jednalo zejména o doklady o příjmech, prohlášení žalovaného apod. Dále si ověřila úvěrovou historii žalovaného v registrech SOLUS a NRKI a prověřila si, že nebyl v době žádosti o úvěr evidován v insolvenčním rejstříku, neměl u žalobkyně předchozí dluh ve stádiu žalobního vymáhání, jeho doklad totožnosti nebyl evidován jako neplatný a ani jeho zaměstnavatel nebyl evidován v insolvenčním rejstříku. Za pomoci zjištěných údajů byl poté proveden tzv. scoring klienta (interní matematický model založený na bodovém hodnocení dlužníka), na základě něhož bylo rozhodnuto o možnosti poskytnutí úvěru. Žalovaný však poskytnutý úvěr řádně nesplácel a uhradil pouze první dvě splátky (celkem ve výši 5 270 Kč); v důsledku toho tak došlo v souladu se smlouvou k zesplatnění úvěru ke dni 27. 2. 2022. Žalovaný do dne podání žaloby na svůj dluh kromě částky 5 270 Kč již neuhradil ničeho.Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. K nařízenému jednání se bez omluvy nedostavil.Soud ve věci provedl dokazování, na jehož základě zjistil následující skutkový stav.Z výpisu ze seznamu regulovaných a registrovaných subjektů finančního trhu bylo ověřeno, že žalobkyni bylo Českou národní bankou uděleno povolení k poskytování spotřebitelského úvěru.Dále soud zjistil, že účastníci sjednali dne 29. 9. 2021 návrh na uzavření smlouvy o úvěru/smlouvu o úvěru č. , hodnota, (ze strany žalovaného byl návrh učiněn dne 28. 9. 2021), ve znění dodatku č. , hodnota, z téhož dne, v němž se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému úvěr ve výši 45 000 Kč a žalovaný se zavázal jej splatit při sjednaném úroku ve výši 64,59 % ročně v 48 pravidelných měsíčních splátkách po 2 635 Kč [viz část A) smlouvy]. O schválení této smlouvy zaslala žalobkyně žalovanému oznámení ze dne 30. 9. 2021, které bylo žalovanému dle dodejky dne 1. 10. 2021 uloženo na poště k vyzvednutí, žalovaný si však zásilku nevyzvedl, a tak byla dne 19. 10. 2021 vrácena zpět žalobkyni. Z odstavce 6.1. smlouvy vyplývá povinnost žalovaného uhradit žalobkyni smluvní pokutu ve výši 499 Kč za každou splátku, s níž se ocitne v prodlení delším než 30 dnů, maximálně 2 999 Kč za každý kalendářní rok. Dle odstavce 6.5. smlouvy je žalovaný v případě, že po zesplatnění neuhradí novou jistinu úvěru, povinen zaplatit žalobkyni smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z dlužné nové jistiny až do jejího úplného zaplacení. Z odstavce 2.2. smlouvy vyplývá také to, že sjednaný úrok za poskytnutí úvěru běží od data poskytnutí úvěru až do skutečného vrácení jistiny, a to i po zesplatnění úvěru (podle bodu 6.3 smlouvy k zesplatnění postačuje, dostane-li se dlužník do prodlení s úhradou kterékoli splátky nebo její části delší než 65 dnů), kdy tento úrok přirůstá pouze k původní nesplacené jistině zahrnuté při zesplatnění do nové jistiny úvěru, a to až do úplné úhrady. Dále žalobkyně předložila „Formulář pro standardní informace o spotřebitelském úvěru“, v němž byly shrnuty podmínky poskytnutého úvěru, a také splátkový kalendář a dokument „Podpis na dálku“, v němž byly popsány hlavní kroky při sjednání spotřebitelského úvěru. V prohlášení klienta ze dne 28. 9. 2021 žalovaný mimo jiné potvrdil, že veškeré informace, které žalobkyni v souvislosti s uzavřením smlouvy poskytl, jsou úplné a pravdivé. Žalobkyně též předložila kopii občanského průkazu žalovaného.Z hodnocení klienta ze dne 28. 9. 2021 plyne, že žalovaný měl být zaměstnán na dobu neurčitou s čistým měsíčním příjmem ve výši 16 000 Kč. Výdaje žalovaného byly v hodnocení klienta vyčísleny částkou 7 244 Kč s tím, že částka 3 860 Kč představovala životní minimum a částku ve výši 3 384 Kč tvořily náklady na bydlení. Jiné výdaje ve formuláři uvedeny nebyly. Dále je zde uvedeno, že žalovaný je rozvedený, žije v domácnosti sám a bydlí ve vlastním domě/bytě. Ohledně ověřování příjmové stránky žalovaného předložila žalobkyně dvě potvrzení o platbě, z nichž je patrné pouze to, že dne 15. 7. 2021 došla na bankovní účet, kde je jako majitel uvedený žalovaný, částka 17 238 Kč a dne 10. 6. 2021 na tento účet došla částka 14 532 Kč.Dle výpisu z registru SOLUS neměl žalovaný v registru záznam. Ve výpisu NRKI byl žalovanému přiřazen kód příznaku 14, což znamená, že klient je v registru příliš nový nebo má rozpracované žádosti.Dle dokladu o vyplacení úvěru byla částka 45 000 Kč vyplacena dne 29. 9. 2021 na účet uvedený ve smlouvě. Vlastnictví předmětného účtu žalovaným bylo doloženo výš zmíněnými potvrzeními o platbě, z nichž je patrné že dne 15. 7. 2021 došla na tento účet, kde je jako majitel uvedený žalovaný, částka 17 238 Kč a dne 10. 6. 2021 na tento účet došla částka 14 532 Kč.Žalobkyně průběžně (dopisem ze dne 24. 1. 2022 a ze dne 22. 2. 2022) vyzývala žalovaného k úhradě dlužných splátek, nákladů vynaložených v souvislosti s prodlením a smluvní pokuty a upozorňovala jej na možnost zesplatnění celého úvěru. Oznámením ze dne 27. 2. 2022 žalobkyně oznámila žalovanému využití možnosti úvěr zesplatnit.Dle karty klienta žalovaný na úvěr uhradil dne 15. 10. 2021 částku 2 635 Kč a dne 22. 11. 2021 částku 2 635 Kč, další splátky zůstaly neuhrazené.Předžalobní výzvou ze dne 17. 8. 2022 vyzvala žalobkyně žalovaného k zaplacení dluhu nejpozději do 15 dnů od data odeslání výzvy, přičemž dle poštovního podacího archu byla výzva odeslána téhož dne.Je zjevné, že mezi účastníky mělo dojít k uzavření smlouvy o úvěru tak, jak ji upravuje § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku: „Smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.“Na zamýšlený smluvní vztah dopadá úprava zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, neboť žalobkyně je podnikatelkou a žalovaný vystupoval jako fyzická osoba, přičemž ze smlouvy nevyplývá, že by mu úvěr byl poskytován v souvislosti s (jeho) podnikatelskou činností a nic takového žalobkyně ostatně ani netvrdila.Pro žalobkyni proto z § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru vyplývala následující povinnost: „Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.“Způsob, jakým měla žalobkyně tuto povinnost splnit, je blíže rozveden v navazujícím odst. 2 téhož ustanovení: „Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.“Zároveň je třeba při hodnocení postupu poskytovatele úvěru vzít v úvahu § 75 zákona o spotřebitelském úvěru, který obecně stanoví, že „Poskytovatel a zprostředkovatel je povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.“Výše citovaná ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru jsou legislativní transpozicí v režimu tzv. „maximální harmonizace“ (unijní opatření zcela pokrývají věcnou působnost úpravy a členské státy nemohou mít vlastní předpisy přísnější ani mírnější) směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS (dále také jen „Směrnice“) do českého právního řádu. Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele je zakotvena již v samotné preambuli Směrnice (bod 26.) a dále je rozvedena v článku 8 Směrnice: „1. Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoud