22 C 325/2023-103 — Okresní soud v Hodoníně

1. Žalobkyně se domáhala po žalovaném zaplacení částky 99 515,49 Kč s příslušenstvím. Z podané žaloby vyplynulo, že právní předchůdkyně žalobkyně společnost , právnická osoba, . (dříve , Anonymizováno, .) s žalovaným uzavřela dne 9. 8. 2021 smlouvu o půjčce č. , hodnota, , na základě které poskytla žalovanému peněžní prostředky ve výši 100 000 Kč. Žalovaný se zavázal žalobkyni vrátit takto poskytnutou jistinu spolu se smluvním úrokem ve výši 10,9 % ročně, a to v pravidelných měsíčních splátkách po 2 049 Kč s tím, že první splátka byla splatná dne 9. 9. 2021. K tomu, jakým způsobem a s jakým výsledkem byla před uzavřením smlouvy zkoumána úvěruschopnost žalovaného, žalobkyně uvedla, že její právní předchůdkyně vycházela z tvrzení žalovaného o jeho příjmech a výdajích (zaznamenaných do jeho zákaznické karty), z ekonomického modelu a z výsledků lustrací provedených v příslušných registrech (BRKI, NRKI, SOLUS) a z interních zdrojů právní předchůdkyně žalobkyně s tím, že plně postačovalo, měla-li tyto dokumenty k dispozici v době uzavření smlouvy. Žalovaný své povinnosti ze smlouvy nedostál a uhradil pouze 14 903,55 Kč, a proto právní předchůdkyně žalobkyně úvěr zesplatnila ke dni 2. 9. 2022. Na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 30. 1. 2023 byla pohledávka za žalovaným postoupena na žalobkyni. Zažalovaná částka 99 515,49 Kč tak v sobě zahrnuje dlužnou jistinu ve výši 92 146,55 Kč a dlužnou část poplatků ve výši 7 368,94 Kč. Kromě toho žalobkyně nárokuje i kapitalizovaný úrok ve výši 3 582,32 Kč, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 163,55 Kč, zákonný úrok z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 99 515,49 Kč od 3. 9. 2022 do zaplacení a úrok ve výši 10,9 % ročně z částky 92 146,55 Kč od 3. 9. 2022 do zaplacení.2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.3. Z listinných důkazů předložených žalobkyní soud zjistil, že dne 6. 8. 2021 byla mezi žalovaným a právní předchůdkyní žalobkyně uzavřena Rámcová smlouva o poskytování bankovních, platebních a investičních služeb, na kterou navazovala smlouva o půjčce č. , hodnota, ze dne 9. 8. 2021, v níž se právní předchůdkyně žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému peněžní prostředky ve výši 100 000 Kč s tím, že žalovaný tuto částku spolu s úrokem ve výši 10,9 % ročně splatí v 72 měsíčních splátkách po 2 049 Kč (celkem tak měl právní předchůdkyni žalobkyně vrátit 136 656,27 Kč). Součástí smlouvy byly též Produktové obchodní podmínky , právnická osoba, . pro půjčky a Sazebník platný od 1. 1. 2021. Částka 100 000 Kč přitom byla připsána na účet žalovaného dne 9. 8. 2021. V příloze žádosti o půjčku (respektive o spotřebitelský neúčelový úvěr) se uvádí, že žalovaný měl být zaměstnán s čistou měsíční mzdou ve výši 22 500 Kč, ženatý bez vyživovací povinnosti vůči jiné osobě a žijící ve vlastní nemovitosti. Své měsíční výdaje na bydlení vyčíslil na 12 500 Kč a další výdaje odhadl na 3 000 Kč (tyto výdaje však právní předchůdkyně žalobkyně korigovala na 4 550 Kč). Z této přílohy nicméně vyplývá i to, že na splátkách jiných úvěrových produktů žalovaný hradil 9 815 Kč a že výsledná platební kapacita žalovaného činí 5 450 Kč. Dále žalobkyně doložila dokumentem nazvaným jako „Manuální výstup Konsolidovaného blacklistu“, že její právní předchůdkyně žalovaného prolustrovala v příslušných registrech.4. Podle tvrzení žalobkyně, podpořeného výpisy z účtů, uhradil žalovaný na splátkách úvěru celkem 14 903,55 Kč.5. Dopisem ze dne 2. 9. 2022, podaným k poštovní přepravě dne 5. 9. 2022, oznámila právní předchůdkyně žalobkyně zesplatnění úvěru a vyzvala žalovaného k úhradě dluhu do deseti dnů od data vyhotovení této výzvy. Na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 30. 1. 2023 byly pohledávky za žalovaným postoupeny na žalobkyni; tato skutečnost byla žalovanému oznámena dopisem ze dne 14. 2. 2023, podaným k poštovní přepravě téhož dne. K úhradě dluhu byl žalovaný vyzván konečně předžalobní upomínkou ze dne 29. 5. 2023, podanou k poštovní přepravě následujícího dne, v níž mu byla stanovena dodatečná lhůta k úhradě dluhu do 13. 6. 2023.6. Je zjevné, že mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovaným mělo dojít k uzavření smlouvy o úvěru, tak jak ji upravuje § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku: „Smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.“7. Na zamýšlený smluvní vztah dopadá úprava zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, neboť právní předchůdkyně žalobkyně je podnikatelem a žalovaný vystupoval jako fyzická osoba, přičemž ze smlouvy nevyplývá, že by mu úvěr byl poskytován v souvislosti s (jeho) podnikatelskou činností a nic takového žalobkyně ostatně ani netvrdila.8. Pro právní předchůdkyni žalobkyně proto z § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru (ve znění účinném do 28. 5. 2022) vyplývala následující povinnost: „(1) Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.“9. Způsob, jakým měla žalobkyně tuto povinnost splnit je blíže rozveden v navazujícím odst. 2 téhož ustanovení: „Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.“10. Zároveň je třeba při hodnocení postupu poskytovatele úvěru vzít v úvahu § 75 zákona o spotřebitelském úvěru, který obecně stanoví, že „Poskytovatel a zprostředkovatel je povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.“11. Výše citovaná ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru jsou legislativní transpozicí v režimu tzv. „maximální harmonizace“ (unijní opatření zcela pokrývají věcnou působnost úpravy a členské státy nemohou mít vlastní předpisy přísnější ani mírnější) směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS (dále také jen „Směrnice“) do českého právního řádu. Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele je zakotvena již v samotné preambuli Směrnice (bod 26.) a dále je rozvedena v článku 8 Směrnice: „1. Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.“ Výklad tohoto článku provedl Soudní dvůr Evropské unie ve svém rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13 CA Consumer Finance s.a. versus Ingrid Bakkaus a další a uzavřel, že „musí být vykládán zaprvé v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a zadruhé, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem.“12. I podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 ze dne 25. 7. 2018, odborná péče věřitele při posouzení platební schopnosti spotřebitele vyžaduje, aby věřitel při posouzení schopnosti spotřebitele splácet úvěr nevyšel pouze z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech (na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázi dlužníků).13. Z citovaného ustanovení § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru je patrné, že výchozím (nezbytným) krokem posouzení je „porovnání příjmů a výdajů“ a „způsob plnění dosavadních závazků“ (pochopitelně pokud spotřebitel nějaké závazky měl/má). Pokud tedy má poskytovatel postupovat v souladu se zákonem, je nutné, aby za účelem porovnání příjmů a výdajů, jejich výši zjistil, přesněji, aby za tímto účelem učinil potřebné kroky. Kvalitu a kvantitu těchto zjištění podrobněji vymezuje samotný zákon o spotřebitelském úvěru, a to v