4 C 148/2024-24 — Okresní soud v Hodoníně

1. Předmětem řízení je nárok žalobkyně na zaplacení částky uvedené ve výroku tohoto rozsudku spolu se zákonným úrokem z prodlení. Dle tvrzení strany žalující tento nárok vznikl z titulu smlouvy o revolvingovém úvěru ze dne 22. 3. 2017, na základě které měla žalovaná čerpat částku 53 409,17 Kč, ale do data splatnosti nevrátit. Úvěruschopnost měla být posouzena výpočtem mezi doložitelnými příjmy a výdaji tak, aby klientům zůstala rezerva 10 %. Celková dlužná částka činí 53 409,17 Kč.2. Žalovaná ve věci podala odpor proti platebnímu rozkazu a při jednání soudu uvedla, že když žádala o úvěr, byla na mateřské dovolené a pak se dostala do potíží, kdy řešila půjčku půjčkou. Následně již závazky nezvládala řešit, proto kontaktovala Raga finance, která jí měla pomoci získat finanční prostředky, dluh se však vyšplhal až na půl milionu.3. Na základě předložených listinných důkazů soud zjistil následující skutkový stav. Mezi předchůdkyní žalobkyně dříve , Anonymizováno, a žalovanou byla dne 22. 3. 2017 uzavřena smlouva o revolvingovém úvěru, kterou se předchůdkyně žalobkyně zavázala poskytnout žalované úvěr až do výše sjednaného úvěrového limitu 35 000 Kč a žalovaná se zavázala poskytnutý úvěr splatit a zaplatit sjednané úroky 8,5 % měsíčně a poplatky za čerpání úvěru ve výši 12,5 % z částky každého čerpání úvěru. Roční procentní sazba nákladů na úvěr činila 264,42 %. Žalovaná byla oprávněna peníze z úvěru čerpat po celou dobu trvání této smlouvy, která byla uzavřena na dobu neurčitou, a to i opakovaně. (smlouva o úvěru). Nedílnou součástí smlouvy byly Obchodní podmínky. Žalobkyně doložila standartní informace o spotřebitelském úvěru shrnující obsah smlouvy (standartní informace).4. Z historie splácení doložené žalobkyní bylo vyvráceno její tvrzení, že žalovaná čerpala částku 53 409,17 Kč. Bylo prokázáno, že žalovaná prvně čerpala dne 13. 10. 2016 částku 10 000 Kč, následně průběžně čerpala částky od 2 000 Kč do 13 000 Kč, celkem vyčerpala částku 270 900 Kč, přičemž poslední částka byla čerpána 21. 10. 2022 ve výši 10 000 Kč. Ze stejného důkazu bylo také zjištěno, že žalovaná celkem uhradila 412 366,29 Kč (přehled transakcí).5. Dopisem neurčitého dne, předchůdkyně žalobkyně vyzvala žalovanou k úhradě dluhu v tehdejší výši 25 756,10 Kč se splatností 12. 10. 2023 (přípis). Dne 12.11.2023 předchůdkyně žalobkyně žalované oznámila postoupení pohledávky a téhož dne byla žalované zaslána předžalobní výzva (oznámení o postoupení pohledávky ze dne 12. 11. 2023 a výzva z téhož dne, podací lístek).6. Pohledávka za žalovanou byla postoupena na žalobkyni (smlouva o postoupení pohledávek ze dne 27. 1. 2020, seznam postoupených pohledávek, dodatek ke smlouvě ze dne 18. 11. 2021).7. K prokázání posouzení úvěruschopnosti žalobkyně nedoložila žádné důkazy a ani neučinila dostatečná skutková tvrzení. Tím, že se nedostavila k jednání soudu nevyužila svého práva na poučení dle § 118a o. s. ř. Nebylo tak v řízení prokázáno, že by předchůdkyně žalobkyně posoudila dostatečně úvěruschopnost žalované. Žalobkyně ani neuvedla, z jakého konkrétního příjmu žalované předchůdkyně žalobkyně vycházela, nic netvrdila k výdajům žalované.8. Důkazy doložené žalovanou, a to finanční přehled pohledávek, e-mailovou komunikaci, seznam svých věřitelů a dohody o narovnání s jinými věřiteli, soud neprovedl, neboť žalovaná nenesla břemeno tvrzení ani důkazní.9. Při právním posouzení věci vycházel soud ze zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“). Podle § 2395 o. z., smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.10. Podle ustanovení § 2991 odst. 1 o. z., kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Dle odst. 2 uvedeného ustanovení, bezdůvodně se obohatí ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.11. Podle ustanovení § 2993 o. z., plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.12. Dle § 580 odst. 1 o. z. neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.13. Soud dále ve věci, s ohledem na datum uzavření smlouvy aplikoval zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném od 1. 12. 2016 (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“). Podle § 86 odst. 1, 2 zákona o spotřebitelském úvěru, Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. (2)Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.14. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.15. Soud aplikoval zákon o spotřebitelském úvěru, neboť žalovaná je spotřebitelka, předchůdkyně žalobkyně je podnikatelka a je tedy nutno smluvní vztah účastníků posoudit jako spotřebitelský úvěr.16. Soud se předně zabýval tím, zda žalobkyně při uzavírání smlouvy řádně posoudila schopnost žalované splácet úvěr ve smyslu ustanovení § 86 odst. 1, 2 zákona o spotřebitelském úvěru a dospěl k závěru, že nikoliv. Žalobkyně nenavrhla a ani nepředložila žádné důkazy k prokázání svých tvrzení týkajících se skutečného ověření výše příjmů a výdajů žalované. Nelze učinit závěr, že by žalobkyně řádně posoudila schopnost žalované splácet úvěr ve smyslu ustanovení § 86 odst. 1, 2 zákona o spotřebitelském úvěru ověřením skutečné výše příjmů a výdajů žalované z jí předložených listin.17. Na základě shora uvedených skutečností má soud za prokázané, že žalobkyně sice poskytla žalované na základě uzavřené smlouvy o úvěru celkem částku 270 900 Kč, nicméně již neposoudila řádně schopnost žalované úvěr splatit, neboť nezjišťovala příjmy a výdaje žalované ani tyto neověřila listinami či jinak. V důsledku toho je smlouva o úvěru dle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru neplatná. Podle § 588 o. z. se jedná o neplatnost absolutní, neboť smlouva odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. Účastníkům z tohoto neplatného právního vztahu nevznikají žádná práva ani povinnosti. Soud si je vědom toho, že zákon nestanoví taxativní výčet postupu, které musí být ze strany věřitele pro jeho naplnění provedeny, stejně tak, že by výklad dané normy neměl vést k nereálným požadavkům kladeným na poskytovatele úvěru a také na žadatele o ně. Pokud však má být zachován smysl a účel dané úpravy a alespoň elementární míra požadovaného odborného posouzení úvěruschopnosti, nelze přehlížet, že toto posouzení není možné bez reálného zjištění nejen příjmu a dosavadního dluhového zatížení klienta, ale také alespoň podstatných, zcela základních, pravidelných a nezbytných výdajů, které lze u každého spotřebitelé rozumně očekávat. Zde soud odkazuje na judikaturu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018 sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 či nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019 sp. zn. III. ÚS 4129/18).18. Dle shora citovaného § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je důsledkem porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele neplatnost uzavřené smlouvy, která v době uzavření smlouvy byla konstruována jako neplatnost relativní a bylo možno ji tak zkoumat pouze k námitce spotřebitele, jež musí být navíc spotřebitelem uplatněna v