20 C 106/2025-77 — Okresní soud v Hodoníně

1. Žalobkyně žalobou ve smyslu částečného zpětvzetí žaloby požadovala po žalovaném zaplacení částky 51 285 Kč s příslušenstvím (původně 68 442 Kč s příslušenstvím) z titulu uzavřené smlouvy o úvěru č. , hodnota, ze dne 3. 10. 2024, na základě které žalobkyně poskytla žalovanému částku 50 000 Kč a žalovaný se zavázal tuto částky splácet ve 48 měsíčních splátkách po 3 490 Kč. Žalobkyně před poskytnutím úvěru prověřovala úvěruschopnost žalovaného, když vycházela z informací získaných od něho a i z jiných zdrojů (doklady o příjmech, prohlášení žalovaného, atd.). Žalovaný však žalobkyni nic neuhradil, a proto žalobkyně požaduje po žalovaném po částečném zpětvzetí žaloby ze dne 17. 6. 2025 neuhrazenou jistinu a ve výši 50 000 Kč a dlužné pojistné ve výši 1 284 Kč a zákonný úrok z částky 51 284 Kč od 23. 1. 2025 do zaplacení.2. Žalovaný se před nařízením jednání nevyjádřil, soud následně nařídil jednání, ze kterého se žalobkyně omluvila, žalovaný se dostavil, uvedl, že v té době nemohl splácet, protože byl bez práce, hradil alimenty a rád by se domluvil na splátkovém kalendáři. Dále soud na tomto jednání provedl listinné důkazy a zjistil následující skutečnosti.3. Z Návrhu na uzavření smlouvy o úvěru/smlouvy o úvěru č. , hodnota, ze dne 4. 10. 2024 soud zjistil, že žalobkyně poskytla žalovanému úvěr ve výši 50 000 Kč, který se žalovaný zavázal uhradit v pravidelných 48měsíčních splátkách po 3 490 Kč včetně pojištění. Předpokládaná výše RPSN činila 94,38%, když nezahrnovala úplatu za pojištění. Smlouva byla podepsána dálkově za pomocí jedinečného kódu. Částka byla žalovanému poskytnuta dne 4. 10. 2024, jak soud zjistil z dokladu o vyplacení úvěru. O tom, že částka byla žalovanému vyplacena mu došlo mimo jiné upozornění SMS a žalovaný na jednání potvrdil, že částku obdržel. Současně žalobkyně žalovanému zaslala Oznámení o schválení úvěru dne 7. 10. 2024. Součástí smlouvy byl splátkový kalendář, informace pro klienta poskytované zprostředkovatelům úvěru a současně s úvěrovou smlouvou byla uzavřena smlouva Pojištění schopnosti splácet úvěry, která byla de facto součástí úvěrové smlouvy a která byla uzavřena na základě přihlášky do pojištění ze dne 3. 10. 2024. Před uzavřením smlouvy žalovaný žalobkyni svou totožnost prokázal občanským průkazem a byla mu dán do dispozice předsmluvní formulář. V rámci zkoumání úvěruschopnosti žalobkyně soudu předložila informace o klientovi, kde byly iniciály žalovaného, jeho telefonní číslo , tel. číslo, emailová adresa, nevyplněný výpis z nebankovního registru klientských informací, pohyb na účtu, ze kterého soud zjistil, že žalovaný měl v červnu 2024 příjem 38 777 Kč, v červenci 32 619 Kč a kartu hodnocení klienta, ze které soud zjistil, že žalobkyně vycházela z informací, že žalovaný má příjem ve výši 30 254 Kč, životní minimum na jednu osobu je 4 860 Kč, dosavadní splátky žalobkyni činí 2 144 Kč, nájemné platí ve výši 5 837 a jiné výdaje nemá. Je rozvedený, zaměstnaný a bydlí i rodičů. Z karty klienta soud zjistil, že žalovaný neuhradil ani jednu splátku, což žalovaný na jednání potvrdil.4. Dále soud zjistil, že žalovaný byl dopisem ze dne 18. 12. 2024 a ze dne 17. 1. 2025 informován na možnost zesplatnění celého úvěru a byl vyzván k uhrazení dlužných dvou potažmo tří splátek.5. Soudu byla rovněž předložena dodejka ze dne 22. 10. 2025, avšak z ostatních provedených důkazů soud nebyl schopen spojit, s jakým dokumentem se tato dodejka váže, když současně byla soudu doručena listina Oznámení ze dne 21. 1. 2025, ve které byl žalovaný vyzván k úhradě dlužné částky, avšak k této listině nebyl doložen žádný důkaz prokazující odeslání.6. Předžalobní upomínka ze dne 7. 5. 2025 byla žalovanému odeslána téhož dne.7. Soud vzal z předložených důkazních prostředků za prokázané, že mezi žalobkyní a žalovaným byla podepsána smlouva o úvěru dle § 2390 a následující zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), na základě které byla žalovanému poskytnuta částka ve výši 50 000 Kč.8. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, účinného od 29. 5. 2022, dále jen „ZoSÚ“ poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odstavce 2), poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy9. Podle § 87 odst. 1 ZoSÚ, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.10. Žalovaný vystupoval v rámci smluvního vztahu jako slabší strana – spotřebitel a před poskytnutím úvěru bylo povinností žalobkyně, předchůdce žalobkyně, zkoumat schopnost žalovaného splácet úvěr. Pokud poskytovatel poskytne spotřebiteli úvěr, aniž by této své povinnosti dostál, je smlouva absolutně neplatná ve smyslu § 87 odst. 1 ZoSÚ. Soud se proto musí z úřední povinnosti, tedy i bez návrhu spotřebitele, zabývat otázkou, zda poskytovatel úvěru před uzavřením smlouvy zkoumal tzv. bonitu spotřebitele. Tato povinnost chrání nejen samotného věřitele a ostatní poskytovatele, kteří poskytli úvěry již dříve, ale chrání rovněž spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, přičemž zprostředkovaně poskytuje ochranu také společnosti jako celku, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. Uvedená povinnost přitom dopadá na všechny zamýšlené žádosti o úvěr, které spadají do působnosti daného zákona a poskytovatel se jí nemůže zprostit jen tím, že výše spotřebitelského úvěru není dle jeho názoru vysoká nebo smluvní vztah nepokládá za rizikový. Bez dostatečného posouzení bonity klienta nelze podle soudu učinit závěr o nerizikovosti smluvního vztahu v tom směru, že bude celý závazek bez problémů splacen. Stejně tak ani nelze paušálně tvrdit, že úvěry s nižší částkou jistiny nebo kratší dobou splatnosti jsou z hlediska jejich „návratnosti“ méně rizikové. Vždy je třeba přihlížet k celkové částce, tj. i k úrokům, které se dlužník podpisem smlouvy zavazuje uhradit.11. Pokud má být zachován smysl a účel citované úpravy, je třeba, aby poskytovatel úvěru zjistil řádně a s odbornou péčí, na základě spolehlivých a dostatečných informací na straně jedné příjmy a na straně druhé pak dosavadní dluhové zatížení klienta a alespoň pravidelné a nezbytné výdaje, které lze u každého spotřebitele rozumně očekávat. Takovými výdaji jsou zejména náklady na bydlení, dále pak na dopravu, stravování, ošacení apod. Požadavek odborné péče nelze omezovat jen na samotný myšlenkový proces posouzení dodaných čísel představujících příjmy a výdaje, ale je třeba jej vztáhnout i na zhodnocení dostatečnosti a věrohodnosti shromážděných podkladů.12. K prokázání zkoumání úvěruschopnosti, žalobkyně soudu předložila pouze občanský průkaz, listinu zachycující iniciály žalovaného a doklady prokazující výši příjmů žalovaného. Avšak nijak konkrétně nezkoumala výdaje žalovaného, když vycházela pouze z jeho tvrzení a z životního minima. Nenechala si předložit výpisy z účtu, informace o platbách, např. sipo nebo jiný doklad, který by prokazoval výdajovou stránku žalovaného.13. Jak uvedl Krajský soud v Praze v rozsudku ze dne 11. 3. 2021, sp. zn. 28 Co 279/2020-167, „má-li být zachován smysl a účel dané úpravy, není toto odborné posouzení možné bez skutečného zjištění nejen příjmů a dosavadního dluhového zatížení klienta, ale i alespoň základních, pravidelných a nezbytných výdajů, které lze u každého spotřebitele předpokládat.“ Soud nemohl zjistit výši mandatorních výdajů a nákladů na bydlení žalovaného, neboť žádné doklady k tomuto nebyly doloženy.14. Pokud proběhlo interní posouzení, pak žalobkyně dostatečně nevysvětlila a nedoložila, na základě jakých skutečností posoudila schopnost žalovaného úvěr splácet.