20 C 111/2025-63 — Okresní soud v Hodoníně

1. Žalobkyně požadovala po žalovaném zaplacení částky 16 650 Kč s příslušenstvím z titulu Smlouvy o úvěru č. , Anonymizováno, , kterou s žalovaným uzavřela dne 17. 1. 2019 a na základě které mu poskytla částku 15 000 Kč, jakožto kontokorent a žalovaný se zavázal tuto částku splácet. Úvěrový účet povoleného přečerpání byl otevřen ke dni 17. 1. 2019 a počínaje tímto dnem mohl být úvěr čerpán. Žalovaný postupně úvěr čerpal, ale následně své povinnosti splácet řádně a včas neplnil, a proto žalobkyně prohlásil veškeré pohledávky ze Smlouvy za splatné. O konečné splatnosti byl žalovaný informován dopisem ze dne 1. 2. 2024. Ke zkoumání úvěruschopnosti žalobkyně uvedla, že s odbornou péčí byla posouzena schopnost žalovaného splácet, když kontrolu provedla přes systém CBCB, Solus, zjistil, jeho životní náklady a příjmy. Po důkladné analýze veškerých zjištěných informací, dospěl k závěru, že nejdou žádné důvodné pochybnosti o schopnosti žalovaného poskytnutý úvěr splácet. Současně žalobkyně uvedla, že vycházela z mediánu příjmu, který činil 20 265 Kč a s výdaji ve výši 14 194,91 Kč, které zahrnovaly životní náklady, jak pravidelné, tak nepravidelné, dostatečná platební kapacita, jeho zadluženost a rizikovost.2. Žalovaný se ve věci nevyjádřil a po celou dobu řízení byl nečinný. Soud následně nařídil jednání, na kterém provedl listinné důkazy, které ke svým tvrzením doložila žalobkyně, a z těchto důkazů soud zjistil následující skutečnosti.3. Ze Smlouvy o kontokorentu ze dne 17. 1. 2019, číslo žádosti , Anonymizováno, soud zjistil, že žalobkyně se zavázala poskytnout žalovanému peněžní prostředky formou kontokorentu do výše úvěrového limitu 15 000 Kč. Součástí smlouvy byly podmínky pro kontokorenty. Součástí smlouvy byl Sazebník a Záznam o podpisu klienta. Z předsmluvních informací ke kontokorentu, číslo podepsané el. žádosti , Anonymizováno, :, Anonymizováno, soud zjistil, že žalovaný byl obeznámen s podmínkami a základními informacemi, tedy i výši RPSN, která činila 25,91% ročně a poplatků, způsobem splácení a jakým způsobem může být smlouva ukončena. Současně byl žalovanému poskytnut dokument „Vysvětlení předsmluvních informací a základní informace o jednotlivých druzích spotřebitelských úvěrů poskytovaných , právnická osoba, .“ Před uzavřením smlouvy, jak dále soud zjistil byla ze strany žalovaného podána žádost o poskytnutí úvěru, ve které žalovaný uvedl, že je svobodný a pracuje jako zaměstnanec, bez bližšího konktretizování zaměstnavatele.4. Z výpisu z běžného účtu, a to jak plateb přijatých, tak odeslaných soud zjistil, že za poslední tři měsíce před poskytnutím úvěru, tedy říjen až prosinec 2018 činily výdaje žalovaného v říjnu 23 552,40 Kč, v listopadu 46 536 Kč a v prosinci 33 012,56 Kč a co se týká mzdy, tak v říjnu činila 15 228 Kč, v listopadu 17 897 Kč a prosinci 12 907 Kč.5. Z výpisu CRIF soud zjistil, že žalovaný měl jistinu nesplacených spotřebitelských úvěrů ve výši 314 037,17 Kč, splácel měsíčně částku 4 368 Kč, nebyl po splatnosti, byl hodnocen jako velmi málo rizikový klient a byl mu schválen kontokorent ve výši 15 000 Kč.6. Z historického výpisu úvěru soud zjistil, že v průběhu doby žalovaný od žalobkyně načerpal částku 34 540,26 Kč a splatil částku 24 706,61 Kč.7. Dále soud zjistil, že žalovaný byl k uhrazení dlužných částek vyzván dopisy ze dne 10. 9. 2023, 17. 9. 2023 a 8.10. 2023, když však nebylo zjištěno, kdy byly tyto výzvy žalovanému zaslány a dne 9. 11. 2023, když tímto dopisem žalobkyně žalovaného vyzvala k částečné. Žalovaný byl následně upozorněn dopisem ze dne 1. 2. 2024, že došlo ke zesplatnění úvěru, když tento dopis byl žalovanému odeslán dne 1. 2. 2024.8. Předžalobní upomínkou ze dne 7. 1. 2025 byl žalovaný opětovně vyzván k úhradě dlužné částky, když tato upomínka byla žalovanému odeslána dne 9. 1. 2025.9. Soud vzal z předložených důkazních prostředků za prokázané, že mezi žalobkyní a žalovaným byla podepsána smlouva o úvěru dle § 2395 a následující zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), na základě které byl žalovanému poskytnut úvěrový rámec ve výši 15 000 Kč formou kontokorentu. Žalovaný na základě smlouvy vyčerpal celkovou částku 34 540,65 Kč a vrátil 24 706,61 Kč.10. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, dále jen „ZoSÚ“, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odstavce 2 citovaného ustanovení mimo jiné platí, že poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Podle § 87 odst. 1 ZoSÚ, účinného do 28. 5. 2022, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy.11. V rámci výše popsaných smluvních vztazích žalovaný vystupoval jako slabší strana – spotřebitel. Povinností žalobkyně před poskytnutím úvěru tedy bylo zkoumat schopnost žalovaného splácet úvěr. Pokud poskytovatel poskytne spotřebiteli úvěr, aniž by této své povinnosti dostál, je smlouva neplatná. Byť z § 87 odst. 1 věty druhé ZoSÚ, účinného do 28. 5. 2022, vyplývá lhůta, v níž může spotřebitel uplatnit námitku neplatnosti úvěrové smlouvy, soud s odkazem na aktuální judikaturu konstatuje, že se zde jedná o neplatnost absolutní (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 nebo rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 12. 12. 2019, sp. zn. 27 Co 221/2019). Z uvedených soudních rozhodnutí plyne, že soud se musí z úřední povinnosti, tedy i bez návrhu žalovaného spotřebitele, zabývat otázkou, zda ze strany poskytovatele spotřebitelského úvěru byla před uzavřením smlouvy splněna jeho zákonná povinnost zkoumat s odbornou péčí úvěruschopnost spotřebitele. Porušení této povinnosti je nutno vykládat za použití § 588 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“) jakožto absolutní neplatnost smlouvy, když dané porušení povinnosti poskytovatele odporuje zákonu a současně zjevně narušuje veřejný pořádek s tím, že nedostatečné zjištění poměrů dlužníka má veřejnoprávní souvislosti a dotýká se společnosti jako celku.12. Soud poukazuje, že k závěru o absolutní neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru lze dospět i s ohledem na čl. 8 odst. 1 směrnice č. 2008/48/ES, o smlouvách o spotřebitelském úvěru, který stanoví, že členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Podle čl. 23 směrnice, členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující. Ačkoliv se textu směrnice nelze přímo dovolávat ve vztahu mezi jednotlivci, národní soudy jsou v rámci tzv. nepřímého účinku směrnic povinny volit v rámci národního práva eurokonformní výklad (viz např. rozhodnutí Soudního dvora EU ve věci C-377/14, Radlinger, nebo C-76/10, Pohotovosť). Uvedenou interpretaci potvrzuje i rozsudek Soudního dvora ve věci C-679/18, OPR-Finance, ze dne 5. 3. 2020. Možnost, aby soud sám rozhodl o nepoužití ustanovení vnitrostátního práva, jež by bylo v rozporu s právem Evropských společenství, byla připuštěna i v usnesení pléna Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 1/10 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. května 2021, sen. zn. 29 ICdo 3/2021.13. Žalobkyně sice soudu popsala, jakým způsobem měla zkoumat úvěruschopnost, ale už z jejich tvrzení soud získal pochybnosti o řádném zkoumání. Žalobkyně uvedla, že u příjmů vycházela z mediánu, když již z toho, co uvedla soud vzal za prokázané, že tak neučinila. Medián mzdy, tedy prostřední hodnota, činila za posledních 5 měsíců 17 869 Kč, nikoliv 20 265 Kč, jak žalobkyně tvrdila, když jediné, co částka 20 265 Kč jakožto střed představovala, bylo to, že se jednalo o výši mzdy v srpnu, když žalobkyně zkoumala příjem od června do října (tedy srpen byl třetí měsíc z pěti zkoumaných), jak již bylo zřejmé z její