20 C 127/2025-31 — Okresní soud v Hodoníně

1. Žalobkyně se domáhala zaplacení 16 815 Kč s příslušenstvím s tím, že právní předchůdkyně žalobkyně, , právnická osoba, s žalovaným uzavřela dne 4. 6. 2024 Smlouvu o revolvingovém úvěru č. , hodnota, , na základě které poskytla žalobkyně žalovanému úvěr v celkové výši 14 700 Kč, a to dne 4. 6. 2024 ve výši 14 000 Kč a dne 15. 7. 2024 částku 700 Kč, a to vždy bezhotovostním převodem na účet žalovaného č. , č. účtu, . Žalovaný však poskytnutou částku nesplácel, a proto byl opakovaně vyzýván k úhradě dluhu, na což nereagoval, a tak předchůdkyně žalobkyně zaslala žalovanému upomínku ze dne 3. 12. 2024, ve které ho upozornila na zesplatnění celého úvěru a byl vyzván k úhradě celého dluhu. Požadovaná částka 16 815 Kč představuje nesplacenou jistinu úvěru ve výši 13 271 Kč a smluvní úrok ve výši 3 544 Kč, když žalovaný za celou dobu uhradil pouze 3 255 Kč. Žalobkyně současně uvedla, že předchůdkyně řádně zkoumala úvěruschopnost žalovaného, a to především z veřejných registrů konkrétně z registrů SOLUS, z.s.p.o., CNCB – Czech Non-Banking , právnická osoba, , z.s.p.o. a , právnická osoba, . z tvrzení žalovaného o příjmech a výdajích, lustrací CEE, ISIR, SOLUS, NRKI, BRKI a úvěrové historie. Současně žalovaný předložil občanský průkaz, prohlásil, že není v prodlení se splacením jakéhokoliv dluhu vůči jakékoliv třetí osobě, není si vědom, že by byl evidován v žádné z databází dlužníků nebo databází pro tvorbu úvěrové historie, zejména pak v interní databázi věřitele, v insolvenčním rejstříku, v centrální evidenci exekucí, či v databázi neplatných dokladů Ministerstva vnitra ČR a nejsou mu známy žádné okolnosti, které by mohly mít podstatný nepříznivý dopad na plnění jeho dluhů a povinností.2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.3. Následně soud nařídil jednání, ze kterého se žalobkyně omluvila a žalovaný se bez omluvy nedostavil k jednání. Na tomto jednání soud provedl následující důkazy, z nichž zjistil níže uvedené skutečnosti.4. Z výpisu z běžného účtu ze dne 15. 7. 2024 soud zjistil, že na číslo účtu , č. účtu, byla zaslána částka 700 Kč a dne 4. 6. 2024 částka 14 000 Kč.5. Ze Smlouvy o revolvingovém úvěru , Anonymizováno, č. , hodnota, soud zjistil, že předchůdkyně žalobkyně se zavázala žalovanému poskytnout úvěr do výše 14 000 Kč, a to na účet žalovaného č. , č. účtu, . Ve smlouvě byla uvedena měsíční splátka ve výši 1 621 Kč, RPSN 117,10% i možnost prohlásit celý úvěr za splatný v případě prodlení s placením splátek (srov. čl. V odst. 2 písm B). Smlouva byla podepsána ze strany žalovaného potvrzovacím kódem. Součástí smlouvy byly Obchodní podmínky , Anonymizováno, . pro produkt , Anonymizováno, .6. Pohledávka za žalovaným byla postoupena dle § 1879 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, na základě Smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 12. 12. 2024 ve spojení s Dodatkem č. , hodnota, a seznamem postoupených pohledávek, o čemž byl žalovaný informován dopisem, ve kterém byl současně vyzván k zaplacení dlužné částky do 3 dnů, ze dne 18. 1. 2025, když stejný den bylo oznámení s výzvou odesláno žalovanému.7. Soud vzal z předložených důkazních prostředků za prokázané, že mezi předchůdkyní žalobkyně a žalovaným byla podepsána smlouva o úvěru dle § 2390 a následující zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), na základě které byla žalovanému poskytnuta částka ve výši 14 700 Kč.8. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, účinného od 29. 5. 2022, dále jen „ZoSÚ“ poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odstavce 2), poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.9. Podle § 87 odst. 1 ZoSÚ, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.10. Žalovaný vystupoval v rámci smluvního vztahu jako slabší strana – spotřebitel a před poskytnutím úvěru bylo povinností žalobkyně, předchůdce žalobkyně, zkoumat schopnost žalovaného splácet úvěr. Pokud poskytovatel poskytne spotřebiteli úvěr, aniž by této své povinnosti dostál, je smlouva absolutně neplatná ve smyslu § 87 odst. 1 ZoSÚ. Soud se proto musí z úřední povinnosti, tedy i bez návrhu spotřebitele, zabývat otázkou, zda poskytovatel úvěru před uzavřením smlouvy zkoumal tzv. bonitu spotřebitele. Tato povinnost chrání nejen samotného věřitele a ostatní poskytovatele, kteří poskytli úvěry již dříve, ale chrání rovněž spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, přičemž zprostředkovaně poskytuje ochranu také společnosti jako celku, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. Uvedená povinnost přitom dopadá na všechny zamýšlené žádosti o úvěr, které spadají do působnosti daného zákona a poskytovatel se jí nemůže zprostit jen tím, že výše spotřebitelského úvěru není dle jeho názoru vysoká nebo smluvní vztah nepokládá za rizikový. Bez dostatečného posouzení bonity klienta nelze podle soudu učinit závěr o nerizikovosti smluvního vztahu v tom směru, že bude celý závazek bez problémů splacen. Stejně tak ani nelze paušálně tvrdit, že úvěry s nižší částkou jistiny nebo kratší dobou splatnosti jsou z hlediska jejich „návratnosti“ méně rizikové. Vždy je třeba přihlížet k celkové částce, tj. i k úrokům, které se dlužník podpisem smlouvy zavazuje uhradit.11. Pokud má být zachován smysl a účel citované úpravy, je třeba, aby poskytovatel úvěru zjistil řádně a s odbornou péčí, na základě spolehlivých a dostatečných informací na straně jedné příjmy a na straně druhé pak dosavadní dluhové zatížení klienta a alespoň pravidelné a nezbytné výdaje, které lze u každého spotřebitele rozumně očekávat. Takovými výdaji jsou zejména náklady na bydlení, dále pak na dopravu, stravování, ošacení apod. Požadavek odborné péče nelze omezovat jen na samotný myšlenkový proces posouzení dodaných čísel představujících příjmy a výdaje, ale je třeba jej vztáhnout i na zhodnocení dostatečnosti a věrohodnosti shromážděných podkladů.12. K prokázání zkoumání úvěruschopnosti, žalobkyně nepředložila nic, v rámci svých tvrzení sice uváděla kontrolu ve veřejných rejstřících, ale ani tyto výstupy soudu nepředložila. Nepředložila ani zkoumání příjmové stránky – tedy výpisy z účty, výplatní pásky, pracovní smlouvu atd. a ani výdajové stránky.13. Jak uvedl Krajský soud v Praze v rozsudku ze dne 11. 3. 2021, sp. zn. 28 Co 279/2020-167, „má-li být zachován smysl a účel dané úpravy, není toto odborné posouzení možné bez skutečného zjištění nejen příjmů a dosavadního dluhového zatížení klienta, ale i alespoň základních, pravidelných a nezbytných výdajů, které lze u každého spotřebitele předpokládat.“ Soud nemohl zjistit výši mandatorních výdajů a nákladů na bydlení žalovaného, neboť žádné doklady k tomuto nebyly doloženy.14. Pokud proběhlo interní posouzení, pak žalobkyně dostatečně nevysvětlila a nedoložila, na základě jakých skutečností posoudila schopnost žalovaného úvěr splácet, tedy nedostála své povinnosti s odbornou péčí posoudit její úvěruschopnost, čímž porušila své povinnosti jako poskytovatele úvěru a posuzovanou úvěrovou smlouvu je potřeba považovat za absolutně neplatnou, a má právo pouze na vrácení poskytnuté jistiny ve výši 14 700 Kč, když současně žalovaný uhradil částku 3 255 Kč, tedy žalobkyně má nárok na vrácení rozdílu mezi poskytnutou a vrácenou částkou, a to ve výši 11 445 Kč. Soud současně žalobkyni přiznal i nárok na zaplacení úroků z prodlení podle § 1970 o. z. ve spojení s nařízením vlády č. 351/2013 Sb., a to ode dne následujícího po lhůtě, kterou žalobkyně žalovanému poskytla v oznámení ze dne 18. 1. 2025, tj., od 28. 1. 2025 (když bylo doručeno fikcí dne 22. 1. 2025). Ve zbývajíc