20 C 311/2024-65 — Okresní soud v Hodoníně

1. Žalobkyně požadovala po žalované zaplacení částky 28 628,70 Kč s příslušenstvím z titulu uzavřené Smlouvy o úvěru č. , hodnota, , kterou žalobkyně dne 21. 2. 2023 uzavřela s žalovanou a na základě které byla žalované poskytnuta částka ve výši 20 000 Kč. Žalovaná se ve smlouvě zavázala tuto částku společně s poplatkem ve výši 5 200 Kč původně vrátit do jednoho měsíce, když však splatnost byla na základě 14ti žádostí žalované, odložena o 292 dnů. Žalovaná však po celou dobu ničeho nezaplatila, a proto se žalobkyně domáhá zaplacení částky 20 000 Kč, dále poplatku ve výši 5 200 Kč, částky ve výši 319 Kč jako poplatku , Anonymizováno, a částky 3 109,70 Kč, která představuje smluvní pokutu. Dále žalobkyně uvedla, že před poskytnutím úvěru řádně zkoumala úvěruschopnost žalované, když vycházela z jejich tvrzení, statistických údajů a výpisů z veřejných registrů.2. Žalovaná se ve věci nevyjádřila a po celou dobu řízení byla nečinná. Soud následně nařídil jednání, na kterém provedl listinné důkazy, které ke svým tvrzením doložila žalobkyně, a z těchto důkazů soud zjistil následující skutečnosti.3. Ze Smlouvy o spotřebitelském úvěru s postupným čerpáním ze dne 21. 2. 2023 včetně údaje o poskytovateli spotřebitelského úvěru, všeobecných obchodních podmínek a sazebníku soud zjistil, že smlouva byly podepsána dálkově, když na základě této smlouvy byla žalované poskytnuta částka 20 000 Kč, a to dne 21. 2. 2023, což bylo soud zjistil z výpisu z účtu žalované. Dle smlouvy měla žalovaná poskytnutý úvěr vrátit do 23. 3. 2023 spolu s poplatkem ve výši 5 200 Kč, když RPSN činila 1564% ročně.4. Z výpisu z účtu žalované za období leden až únor 2023 soud zjistil, že příjem žalované činil cca 25 000 Kč měsíčně a dále soud zjistil, že výdaje žalované jen na splátky úvěru byly, jak v měsíci lednu, tak v únoru cca 11 000 Kč. Dále z výpisu z účtu žalované za únor 2022 až únor 2023 soud zjistil, že má záporný zůstatek ve výši – 8 929,24 Kč.5. Z výpisu o posouzení úvěruschopnosti soud zjistil, že žalobkyně vycházela z údajů, že žalovaná má příjem 25 631 Kč a výdaje ve výši 15 800 Kč.6. Předžalobní upomínka ze dne 30. 5. 2024 byla odeslána téhož dne.7. Soud vzal z předložených důkazních prostředků za prokázané, že mezi žalobkyní a žalovanou byla podepsána smlouva o úvěru dle § 2390 a následující zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), na základě, které byla žalované poskytnuta částka ve výši 20 000 Kč.8. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, účinného od 29. 5. 2022, dále jen „ZoSÚ“ poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odstavce 2), poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy9. Podle § 87 odst. 1 ZoSÚ, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.10. Žalovaná vystupovala v rámci smluvního vztahu jako slabší strana – spotřebitel a před poskytnutím úvěru bylo povinností žalobkyně zkoumat schopnost žalované splácet úvěr. Pokud poskytovatel poskytne spotřebiteli úvěr, aniž by této své povinnosti dostál, je smlouva absolutně neplatná ve smyslu § 87 odst. 1 ZoSÚ. Soud se proto musí z úřední povinnosti, tedy i bez návrhu spotřebitele, zabývat otázkou, zda poskytovatel úvěru před uzavřením smlouvy zkoumal tzv. bonitu spotřebitele. Tato povinnost chrání nejen samotného věřitele a ostatní poskytovatele, kteří poskytli úvěry již dříve, ale chrání rovněž spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, přičemž zprostředkovaně poskytuje ochranu také společnosti jako celku, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. Uvedená povinnost přitom dopadá na všechny zamýšlené žádosti o úvěr, které spadají do působnosti daného zákona a poskytovatel se jí nemůže zprostit jen tím, že výše spotřebitelského úvěru není dle jeho názoru vysoká nebo smluvní vztah nepokládá za rizikový. Bez dostatečného posouzení bonity klienta nelze podle soudu učinit závěr o nerizikovosti smluvního vztahu v tom směru, že bude celý závazek bez problémů splacen. Stejně tak ani nelze paušálně tvrdit, že úvěry s nižší částkou jistiny nebo kratší dobou splatnosti jsou z hlediska jejich „návratnosti“ méně rizikové. Vždy je třeba přihlížet k celkové částce, tj. i k úrokům, které se dlužník podpisem smlouvy zavazuje uhradit.11. Pokud má být zachován smysl a účel citované úpravy, je třeba, aby poskytovatel úvěru zjistil řádně a s odbornou péčí, na základě spolehlivých a dostatečných informací na straně jedné příjmy a na straně druhé pak dosavadní dluhové zatížení klienta a alespoň pravidelné a nezbytné výdaje, které lze u každého spotřebitele rozumně očekávat. Takovými výdaji jsou zejména náklady na bydlení, dále pak na dopravu, stravování, ošacení apod. Požadavek odborné péče nelze omezovat jen na samotný myšlenkový proces posouzení dodaných čísel představujících příjmy a výdaje, ale je třeba jej vztáhnout i na zhodnocení dostatečnosti a věrohodnosti shromážděných podkladů.12. K prokázání zkoumání úvěruschopnosti, žalobkyně soudu předložila posouzení úvěruschopnosti a výpisy z účtu. Z těchto důkazů bylo jednoznačně prokázáno, že žalovaná má výdaje pohybující se minimálně okolo 15 000 Kč, to je částka, se kterou počítala sama žalobkyně a příjmy ve výši cca 25 000 Kč. Již z těchto dvou částek je zřejmé, že žalovaná nemohla za měsíc splatit úvěr a poplatek ve výši 25 000 Kč, když by musela celý svůj příjem zaslat žalobkyni. V dané věci je nepodstatné, že žalovaná měla možnost požádat o odklad, podstatným je, že splatnost úvěru byla dohodnuta na 1 měsíc, tedy žalobkyně také musela zkoumat, zda žalovaná je během jednoho měsíce předmětný úvěr a poplatek vrátit. Nadto jak uvedl Krajský soud v Praze v rozsudku ze dne 11. 3. 2021, sp. zn. 28 Co 279/2020-167, „má-li být zachován smysl a účel dané úpravy, není toto odborné posouzení možné bez skutečného zjištění nejen příjmů a dosavadního dluhového zatížení klienta, ale i alespoň základních, pravidelných a nezbytných výdajů, které lze u každého spotřebitele předpokládat.“ Z výpisu z účtu je zřejmé, že jen výdaje na úvěry přesahovaly 11 000 Kč měsíčně, k tomu bylo potřeba započítat výdaje na bydlení, jídlo a dopravu do práce.13. Pokud proběhlo interní posouzení, pak žalobkyně dostatečně nevysvětlila a nedoložila, na základě, jakých skutečností posoudila schopnost žalované úvěr splácet, když z dokladů, které byly založeny soud vzal za prokázán pravý opak. Žalobkyně s odbornou péčí nezkoumala a neověřovala výdajovou stránku žalované, tedy nedostála své povinnosti s odbornou péčí posoudit její úvěruschopnost, čímž porušila své povinnosti jako poskytovatele úvěru a posuzovanou úvěrovou smlouvu je potřeba považovat za absolutně neplatnou, a má právo pouze na vrácení poskytnuté jistiny ve výši 20 000 Kč. Soud současně žalobkyni přiznal i nárok na zaplacení úroků z prodlení podle § 1970 o. z. ve spojení s nařízením vlády č. 351/2013 Sb., a to ode dne následujícího po lhůtě, kterou žalobkyně žalované poskytla ve výzvě k úhradě ze dne 30. 5. 2024, která byla doručena dle § 573 o.z. dne 4. 6. 2024, tedy po uplynutí lhůty 3 dnů, tj. od 8. 6. 2024 se žalovaná dostala do prodlení. Ve zbývající části soud s ohledem na absolutní neplatnost smlouvy, žalobu zamítnul. Lhůtu k plnění, soud považuje za přiměřenou a odpovídající spravedlivému uspořádání poměrů mezi účastníky vzhledem k tomu, že žalovaná byla pasivní a soudu nesdělila informace, které by ji bránily v této lhůtě dlužnou částku uhradit.14. O náhradě nákladu řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu tak, že přiznal žalobkyni, jež by