22 C 129/2025-54 — Okresní soud v Hodoníně

Žalobkyně se domáhala zaplacení 73 433 Kč s příslušenstvím s tím, že se žalovanou uzavřela dne 3. 5. 2024 smlouvu o úvěru , Anonymizováno, č. , hodnota, , na jejímž základě poskytla žalované úvěr/úvěrový limit. Žalovaná se zavázala úvěr splácet v pravidelných měsíčních splátkách po 2 825 Kč. Pokud jde o posouzení schopnosti žalované splácet spotřebitelský úvěr, k tomuto žalobkyně uvedla, že informace poskytnuté žalovanou konfrontovala s výstupy z celé řady registrů a databází. Výdaje tvrzené žalovanou ověřovala na základě vlastních modelů. Žalobkyně v té souvislosti odkázala na množství judikátů, kdy především zmínila rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2023, sp. zn. 33 Cdo 1819/2023, dle něhož pro závěr, zda je smlouva o spotřebitelském úvěru neplatná, nepostačuje jen samo zjištění, že poskytovatel řádně neposoudil úvěruschopnost spotřebitele. Žalovaná však úvěr řádně a včas nesplácela, proto žalobkyně od smlouvy odstoupila a prohlásila celý úvěr za splatný ke dni 30. 9. 2024. Žalovaná žalobkyni neuhradila ničeho a zůstala tak dlužna na jistině úvěru částku 70 833 Kč. Kromě dlužné jistiny žalobkyně po žalované požadovala zaplacení kapitalizovaného smluvního úroku z prodlení ve výši 5 868,61 Kč, smluvních poplatků ve výši 2 600 Kč a zákonného úroku z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 70 833 Kč od 14. 12. 2024 do zaplacení.Žalovaná se k žalobě nevyjádřila a k nařízenému jednání se bez omluvy nedostavila.Soud ve věci provedl dokazování, na jehož základě zjistil následující skutkový stav.Účastníci dne 1. 5. 2024 uzavřeli smlouvu o spotřebitelském úvěru , Anonymizováno, číslo , hodnota, , na jejímž základě se žalobkyně zavázala poskytnout žalované úvěr ve výši 70 833 Kč na koupi vozidla Mercedes-Benz (k němuž doložila žalobkyně velký technický průkaz), jehož kupní cena činila 68 770 Kč. Úvěr měl být poskytnut převodem peněžních prostředků na účet obchodníka , právnická osoba, .., s nímž žalovaná uzavřela kupní smlouvu na uvedené vozidlo a jehož cena měla být financována prostřednictvím spotřebitelského úvěru, což potvrzuje oznámení o odchozí platbě vystavené , právnická osoba, . Poskytnutou jistinu se žalovaná zavázala žalobkyni splatit společně s úrokem ve výši 25,23 % ročně a s poplatkem za sjednání úvěru ve výši 3 % z výše financované částky úvěru, v 36 pravidelných měsíčních splátkách, kdy výše měsíčních splátek činila 2 825 Kč a byly splatné vždy ve stejný den jako den uzavření smlouvy v každém následujícím měsíci. Celková částka, kterou měla žalovaná zaplatit činila 101 700 Kč. Úvěr měl být poskytnut okamžikem převodu peněžních prostředků z účtu žalované u žalobkyně ve prospěch účtu obchodníka. Pro případ prodlení s úhradou více než dvou splátek nebo jedné splátky po dobu delší než tři měsíce, byla ve smlouvě sjednána možnost žalobkyně odstoupit od smlouvy. Odstoupením smlouva zaniká a celý do té doby nesplacený úvěr včetně veškerých dalších peněžitých závazků se stává okamžitě splatným. Nedílnou součástí smlouvy byl Sazebník pro smlouvy o spotřebitelském úvěru. Žalobkyně soudu předložila i Formulář pro standardní informace o spotřebitelském úvěru , Anonymizováno, a dále i kopii občanského a řidičského průkazu žalované.Dopisem ze dne 1. 10. 2024 žalobkyně žalované oznámila, že odstupuje od smlouvy a vyzvala žalovanou k okamžitému zaplacení dlužné částky ve výši 79 301,61 Kč.Ze zprávy o posouzení úvěruschopnosti – poskytovatel úvěru , Jméno žalobkyně, . soud zjistil, že žalobkyně před uzavřením úvěrové smlouvy provedla lustraci žalované v registru SOLUS a v registru CRIF. Příjem žalované (mzda/plat) měl činit 33 758 Kč měsíčně, výdaje na bydlení 10 000 Kč měsíčně, přičemž příjmy a výdaje měly být ověřeny z výplatních pásek a z příslušných databází a registrů. Žalobkyně tak dospěla k rozdílu příjmů a výdajů žalované 23 758 Kč a vyhodnotila žalovanou jako schopnou splácet úvěr s výší měsíční splátky 2 825 Kč.Z výplatních pásek žalované za období 1/2024, 2/2024 a 3/2024 soud zjistil, že čistý příjem žalované činil v lednu 36 998 Kč (čistá mzda 35 788 Kč, k výplatě 34 798 Kč), v únoru činil čistý příjem žalované 38 162 Kč (čistá mzda 37 062 Kč, k výplatě 36 162 Kč) a v březnu činil čistý příjem žalované 33 353 Kč (čistá mzda 32 253 Kč, k výplatě 31 353 Kč).Žalovaná byla vyzvána k úhradě dlužné částky ve lhůtě 7 dnů od datace této výzvy předžalobní upomínkou ze dne 9. 1. 2025, k níž žalobkyně doložila potvrzení o podání ze dne 13. 1. 2025.Je zjevné, že mezi žalobkyní a žalovanou mělo dojít k uzavření smlouvy o úvěru, tak jak ji upravuje § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku: „Smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.“Na zamýšlený smluvní vztah dopadá úprava zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, neboť žalobkyně je podnikatelem a žalovaná vystupovala jako fyzická osoba, přičemž ze smlouvy nevyplývá, že by jí úvěr byl poskytován v souvislosti s (její) podnikatelskou činností a nic takového žalobkyně ostatně ani netvrdila.Pro žalobkyni proto z § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru vyplývala následující povinnost: „(1) Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.“Způsob, jakým měla žalobkyně tuto povinnost splnit je blíže rozveden v navazujícím odst. 2 téhož ustanovení: „(2) Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.“Zároveň je třeba při hodnocení postupu poskytovatele úvěru vzít v úvahu § 75 zákona o spotřebitelském úvěru, který obecně stanoví, že „Poskytovatel a zprostředkovatel je povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.“Výše citovaná ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru jsou legislativní transpozicí v režimu tzv. „maximální harmonizace“ (unijní opatření zcela pokrývají věcnou působnost úpravy a členské státy nemohou mít vlastní předpisy přísnější ani mírnější) směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS (dále také jen „Směrnice“) do českého právního řádu. Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele je zakotvena již v samotné preambuli Směrnice (bod 26.) a dále je rozvedena v článku 8 Směrnice: „1. Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.“ Výklad tohoto článku provedl Soudní dvůr Evropské unie ve svém rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13 CA Consumer Finance s.a. versus Ingrid Bakkaus a další a uzavřel, že „musí být vykládán zaprvé v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a zadruhé, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem.“I podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, odborná péče věřitele při posouzení platební schopnosti spotřebitele vyžaduje, aby věřitel při posouzení schopnosti spotřebitele splácet úvěr nevyšel pouze z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech (na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázi dlužníků).Z citovaného ustanovení § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru je patrné, že výchozím (nezbytným) krokem posouzení je „porovnání příjmů a výdajů“ a „způsob plnění dosavadních závazků“ (pochopitelně pokud spotřebitel nějaké závazky měl/má). Pokud ted