22 C 218/2025-39 — Okresní soud v Hodoníně

Žalobkyně se domáhala zaplacení 53 906,93 Kč s příslušenstvím s tím, že se žalovanou uzavřela dne 13. 10. 2021 smlouvu o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, a na základě této smlouvy poskytla žalované 43 000 Kč. Žalovaná se ve smlouvě zavázala kromě jistiny zaplatit žalobkyni poplatek ve výši 44 192 Kč, jenž je součtem kapitalizovaného úroku ve výši 33 499 Kč, poplatku za zpracování úvěru ve výši 1 500 Kč a poplatku za komfortní a flexibilní splácení ve výši 9 193 Kč, přičemž celkovou částku 91 062 Kč se žalovaná zavázala žalobkyni splatit ve 30 měsíčních splátkách po 3 036 Kč. Žalovaná však sjednané splátky řádně nehradila. Celkem žalovaná žalobkyni uhradila pouze 40 650 Kč a zůstala jí tak dlužna 42 659 Kč. V žalobě pak žalobkyně požadovala částku 42 659 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení z této částky od 1. 9. 2024 do zaplacení a smluvní pokutu ve výši 11 247,93 Kč (tj. ve výši 0,1 % denně z částky 41 659 Kč od 31. 8. 2024 do 28. 5. 2025).Pokud jde o posouzení schopnosti žalované splácet spotřebitelský úvěr, k tomuto žalobkyně uvedla, že vycházela z údajů, které jí sdělila žalovaná o své osobní a finanční situaci, přičemž tyto údaje byly doloženy patřičnými listinami a zaznamenány do zákaznické karty. Žalobkyně konkrétně co se příjmu žalované týče vycházela potvrzení o příjmu žalované za měsíc září 2021. Žalobkyně dále nahlédla do interních a externích databází (interní black-list, databáze stávajících klientů, databáze minulých klientů, insolvenční rejstřík). Žalovaná přitom výslovně prohlásila, že poskytla úplné a pravdivé údaje nezbytné pro posouzení toho, zda je schopna spotřebitelský úvěr splácet. Veškerá zjištěná data pak byla vyhodnocena formou tzv. scoringu, tj. zhodnocení dat na základě analytického modelu pomocí počítačového programu zohledňující sociální, demografická a finanční data.Žalovaná nároky žalobkyně neuznala. Uvedla, že ve smlouvě o spotřebitelském úvěru se nachází nepřiměřené smluvní podmínky, které jsou v rozporu s dobrými mravy. Rovněž poplatek za uzavření smlouvy ve výši 44 192 Kč je nepřiměřený. Dále žalovaná poukázala na to, že žalobkyně uvedla, že žalovaná obchodní zástupkyni žalobkyně sdělila, že nemá jiné spotřebitelské úvěry u jiné společnosti, což není pravda, neboť žalovaná v době uzavření smlouvy měla sjednáno již pět jiných úvěrů. Žalobkyně tedy před uzavřením smlouvy řádně nezkoumala bonitu žalované. Žalovaná má za to, že smlouva je tak neplatná od samého počátku a odmítá proto platit úroky a poplatky. Žalovaná potvrdila, že uhradila žalobkyni již celkem částku 40 650 Kč a má proto za to, že zbývá doplatit již jen 2 350 Kč.Za splnění podmínek uvedených v § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), soud rozhodl bez nařízení jednání.Z listinných důkazů předložených žalobkyní soud zjistil, že dne 13. 10. 2021 byla mezi žalovanou a žalobkyní uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru číslo smlouvy , Anonymizováno, , na základě níž žalobkyně poskytla žalované v hotovosti 43 000 Kč. Žalovaná se pak zavázala tuto částku společně s poplatkem ve výši 44 192 Kč (tvořeným úrokem ve výši 33 499 Kč, poplatkem za zpracování úvěru ve výši 1 500 Kč a poplatkem za komfortní a flexibilní splácení ve výši 9 193 Kč a dále s poplatkem za pojištění ve výši 3 870 Kč (tj. celkem 91 062 Kč) žalobkyni vrátit v 30 měsíčních splátkách po 3 036 Kč. Součástí smlouvy o spotřebitelském úvěru byly smluvní podmínky smlouvy o spotřebitelském úvěru. Žalobkyně dále doložila standardní informace o spotřebitelském úvěru a zařazení zákazníka do pojistného programu.Ze Zákaznické karty (žádost o spotřebitelský úvěr) podepsané žalovanou ze dne 13. 10. 2021 soud zjistil, že dle zde uvedených údajů měla být žalovaná v době poskytnutí úvěru zaměstnána na plný úvazek jako dispečer s pravidelným čistým měsíčním příjmem 49 150 Kč, což mělo být ověřeno potvrzením o příjmu za období 9/2021; žalovaná zde dále uvedla další čisté příjmy domácnosti ve výši 15 000 Kč měsíčně a odhadované měsíční výdaje ve výši 3 000 Kč. Dále je zde ohledně osoby žalované uvedeno, že bydlí s rodiči, je svobodný a vyživuje jednu osobu. Žalovaný také uvedl, že nemá úvěr u jiné společnosti a nesplácí žádné splátky. Z tabulky umoření bylo zjištěno, že žalované byla částka ve výši 43 000 Kč poskytnuta dne 13. 10. 2021; dále bylo zjištěno, jak žalovaná postupně úvěr splácela a že na splátkách žalobkyni uhradila celkem 40 650 Kč.Předžalobní výzvou ze dne 2. 4. 2025 vyzvala žalobkyně žalovanou k úhradě dlužné částky z výše uvedené smlouvy ve výši 2 350 Kč, a to ve lhůtě 7 dnů ode dne doručení této výzvy. Dle dodejky byla výzva žalované doručena 15. 4. 2025. Totožná předžalobní výzva byla zaslána i , jméno FO, .Soud neprovedl důkaz svědeckou výpovědí , jméno FO, (obchodního zástupkyně žalobkyně) z důvodů, které budou v podrobnostech osvětleny níže.Je zjevné, že mezi žalobkyní a žalovanou mělo dojít k uzavření smlouvy o úvěru, tak jak tento institut upravuje § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku: „Smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.Na zamýšlený smluvní vztah dopadá úprava zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, neboť žalobkyně je podnikatelem a žalovaná vystupovala jako fyzická osoba, přičemž ze smlouvy nevyplývá, že by jí úvěr byly poskytován v souvislosti s (její) podnikatelskou činností a nic takového žalobkyně ostatně ani netvrdila.Pro žalobkyni proto z § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru vyplývala následující povinnost: „(1) Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.“Způsob, jakým měla žalobkyně tuto povinnost splnit je blíže rozveden v navazujícím odst. 2 téhož ustanovení: „Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.“ Zároveň je třeba při hodnocení postupu poskytovatele úvěru vzít v úvahu § 75 zákona o spotřebitelském úvěru, který obecně stanoví, že „Poskytovatel a zprostředkovatel je povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.“Výše citovaná ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru jsou legislativní transpozicí v režimu tzv. „maximální harmonizace“ (unijní opatření zcela pokrývají věcnou působnost úpravy a členské státy nemohou mít vlastní předpisy přísnější ani mírnější) směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS (dále také jen „Směrnice“) do českého právního řádu. Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele je zakotvena již v samotné preambuli Směrnice (bod 26.) a dále je rozvedena v článku 8 Směrnice: „1. Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.“ Výklad tohoto článku provedl Soudní dvůr Evropské unie ve svém rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13 CA Consumer Finance s.a. versus Ingrid Bakkaus a další a uzavřel, že „musí být vykládán zaprvé v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a zadruhé, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem.“ I podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, odborná péče věřitele při posouzení platební schopnosti spotřebitele vyžaduje, aby věřitel při posouzení schopnosti spotřebitele splácet úvěr nevyšel pouze z objektivně ne