22 C 70/2025-54 — Okresní soud v Hodoníně

Žalobkyně se domáhala zaplacení částky 96 644,91 Kč s příslušenstvím s tím, že mezi účastníky byla dne 26. 11. 2021 uzavřena smlouva o revolvingovém úvěru č. , hodnota, , na základě níž žalobkyně umožnila žalovanému čerpat prostřednictvím kreditní karty finanční prostředky do výše sjednaného úvěrového rámce 95 000 Kč a žalovaný se zavázal poskytnuté finanční prostředky splácet společně s úrokem v pravidelných měsíčních splátkách ve výši 4 % z aktuální dlužné částky. Žalovaný však svou povinnost hradit dohodnuté splátky řádně a včas porušil, v důsledku čehož žalobkyně přistoupila k zesplatnění úvěru ke dni 10. 7. 2024. Celkem žalovaný za dobu trvání tohoto smluvního vztahu od žalobkyně načerpal částku 155 621 Kč a uhradil částku 105 418,90 Kč; zůstal tak žalobkyni na jistině úvěru dlužen 94 888,91 Kč. Kromě dlužné jistiny požadovala žalobkyně rovněž zaplacení poplatků za vedení účtu ve výši 156 Kč, nákladů na vymáhání ve výši 600 Kč, smluvní pokuty ve výši 1 000 Kč, kapitalizovaného úroku za období od 11. 7. 2024 do 14. 10. 2024 ve výši 14 050,48 Kč, úroku ve výši 14,75 % ročně z částky 94 888,91 Kč od 15. 10. 2024 do zaplacení, kapitalizovaného úroku z prodlení za období od 25. 7. 2024 do 14. 10. 2024 ve výši 2 761,85 Kč a úroku z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 96 644,91 Kč za období od 15. 10. 2024 do zaplacení. K tomu, zda a jakým způsobem byla před uzavřením smlouvy zkoumána úvěruschopnost žalovaného, žalobkyně uvedla, že byla posuzována spotřebitelova příjmová a výdajová stránka a dále byly zohledněny proměnné jako věk, vzdělání, zdroj příjmů, rodinný stav, počet dětí, způsob bydlení atd. Současně provedla žalobkyně lustraci žalovaného v registrech SOLUS, CEE, NRKI a ISIR, v nichž nebyl o osobě žalované uveden negativní záznam, žalovaný neměl žádný závazek z úvěru. Žalobkyně tak při posuzování úvěruschopnosti žalovaného vycházela z příjmu uvedeného žalovaným v žádosti ve výši 20 000 Kč a s příjmem ostatních členů domácnosti uvedeným v žádosti ve výši 40 000 Kč, s žalovaným uvedenými výdaji ve výši 5 000 Kč a zároveň pracovala se statistickými daty jako výše životního minima a normativních nákladů na bydlení. Zjištěné údaje žalobkyně poté podrobila scoringu prováděnému automatizovaným systémem vytvořeným odbornými zaměstnanci. Výsledkem tohoto postupu bylo zjištění kreditního skóre žalovaného a určení limitu nejvyšší měsíční splátky. Žalobkyně dále podotkla, že žalovaný byl schopen po dobu delší dvou let úvěr splácet, což svědčí o řádném posouzení jeho úvěruschopnosti.Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. K nařízenému jednání se bez omluvy nedostavil.Soud ve věci provedl dokazování, na jehož základě zjistil následující skutkový stav.Dne 26. 11. 2021 účastníci uzavřeli smlouvu o revolvingovém úvěru č. , hodnota, (, Anonymizováno, ). Na základě této smlouvy byl žalovanému poskytnut bezúčelový revolvingový úvěr s výší úvěrového rámce 12 000 Kč s úrokovou sazbou 26,28 % ročně (2,19 % měsíčně), kdy výše měsíční splátky činila 4 % z dlužné částky. Podpisem smlouvy žalovaný souhlasil s převodem peněžních prostředků ve výši prvního čerpání úvěru ve prospěch osoby prodávající zboží: Černá technika - televize za cenu 11 990 Kč. Nedílnou součástí této smlouvy byly Úvěrové podmínky společnosti , právnická osoba, . – , Anonymizováno, platné od 1. 8. 2021, které žalobkyně soudu předložila. Smlouva o úvěru byla uzavřena za pomoci prostředků komunikace na dálku. Ve smlouvě bylo stanoveno, že v případě prodlení žalovaného s úhradou splátky je žalobkyně oprávněna účtovat jí účelně vynaložené náklady spojené s upomínáním, kdy ke dni uzavření smlouvy byla výše nákladů vypočtena na 100 Kč za měsíc vymáhání, přičemž tato částka se mohla v budoucnu měnit. Dále byla žalobkyně oprávněna účtovat smluvní pokutu ve výši 500 Kč (v případě dlužné splátky nižší než 500 Kč maximálně ve výši dlužné splátky) a jednorázovou smluvní pokutu po zesplatnění 10 % ze splatné jistiny, úroků a úhrady za pojištění, maximálně však 0,1 % denně z dlužné částky.Ve smlouvě bylo uvedeno, že žalovaný je od ledna 2021 zaměstnán u společnosti , právnická osoba, s čistým měsíčním příjmem ve výši 20 000 Kč, bydlí u rodičů, je svobodný, bezdětný a příjem ostatních členů domácnosti činí 40 000 Kč měsíčně.Informace o žalovaném a výsledky lustrací v příslušných registrech jsou shrnuty v úvěrové kartě klienta („Potvrzení o provedení ověření bonity klienta – oddělení řízení rizik“), z níž plyne, že žalovaný je svobodný, bezdětný a bydlí u rodičů. Dále je zde uvedeno, že žalovaný je zaměstnán s měsíčním příjmem ve výši 20 000 Kč, příjem ostatních členů domácnosti činí 40 000 Kč měsíčně a výdaje domácnosti žalovaného činí 5 000 Kč měsíčně. Lustrace žalovaného v příslušných registrech byly negativní (nebylo proti němu vedeno insolvenční ani exekuční řízení, u výsledků z ostatních registrů je uvedeno OK či ověřeno).Žalobkyně dále doložila úvěrovou zprávu z Nebankovního registru klientských informací, z níž bylo zjištěno, že žalovaný v době před poskytnutím úvěru zde neměl evidován žádný poskytnutý úvěr.Z metodiky – posouzení úvěruschopnosti klienta je patrné, jakými postupy a výpočty žalobkyně dospěla k limitu nejvyšší měsíční splátky na žalovaného a na domácnost žalovaného, a to za využití statistických dat.Z doloženého výpisu čerpání, splátek a úhrad plyne, že úvěrový rámec byl navýšen na 95 000 Kč a dále, že žalovaný v průběhu trvání smluvního vztahu čerpal celkem 155 621 Kč a uhradil celkem 105 418,90 Kč.Dopisem ze dne 10. 7. 2024, jehož odeslání dne 11. 7. 2024 žalobkyně prokázala podacím archem, byl žalovaný vyzván ke splacení celého úvěru ve lhůtě 14 dnů od sepsání výzvy. K úhradě dlužné částky do 7 dnů od odeslání byl žalovaný vyzván předžalobní výzvou ze dne 1. 8. 2024, jejíž odeslání dne 2. 8. 2024 žalobkyně prokázala podacím archem.Je zjevné, že mezi žalobkyní a žalovaným mělo dojít k uzavření smlouvy o úvěru, tak jak je upravuje § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „občanský zákoník“): „Smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.“Na zamýšlený smluvní vztah dopadá úprava zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, neboť žalobkyně je podnikatelem a žalovaný vystupoval jako fyzická osoba, přičemž ze smlouvy nevyplývá, že by mu úvěr byl poskytován v souvislosti s (jeho) podnikatelskou činností a nic takového žalobkyně ostatně ani netvrdila.Pro žalobkyni proto z § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru vyplývala následující povinnost: „Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.“Způsob, jakým měla žalobkyně tuto povinnost splnit, je blíže rozveden v navazujícím odst. 2 téhož ustanovení: „Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.“Zároveň je třeba při hodnocení postupu poskytovatele úvěru vzít v úvahu § 75 zákona o spotřebitelském úvěru, který obecně stanoví, že „Poskytovatel a zprostředkovatel je povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.“Výše citovaná ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru jsou legislativní transpozicí v režimu tzv. „maximální harmonizace“ (unijní opatření zcela pokrývají věcnou působnost úpravy a členské státy nemohou mít vlastní předpisy přísnější ani mírnější) směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS (dále také jen „Směrnice“) do českého právního řádu. Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele je zakotvena již v samotné preambuli Směrnice (bod 26.) a dále je rozvedena v článku 8 Směrnice: „1. Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy