23 C 9/2025-70 — Okresní soud v Hodoníně

1. Žalobkyně se po žalovaném domáhala zaplacení částky 24 110 Kč s příslušenstvím. Svoji žalobu odůvodnila tím, že s žalovaným pomocí prostředků komunikace na dálku uzavřela dne 13. 2. 2024smlouvu o spotřebitelském úvěru, na základě které byla žalovanému poskytnuta částka 20 000 Kč, kterou se žalovaný zavázal splatit v měsíčních splátkách, a to vždy k datu splatnosti. Protože žalovaný splátku úroku včas nezaplatil, žalobkyně zesplatnila úvěr ke dni 15. 5. 2024 a domáhá se jistiny ve výši 20 000 Kč, nákladů spojených s uplatněním pohledávky 1 450 Kč (dle sazebníku), smluvní pokuty ve výši 2 660 Kč (dle 6.1 smlouvy) a zákonného úroku z prodlení z částky 20 000 Kč od 16. 5. 2024 do zaplacení. K prověření schopnosti žalovaného splácet úvěr žalobkyně uvedla, že byla provedena lustrace žalovaného v registrech ISIR, CEE, CRKI a BRKI, EUCB. Úvěruschopnost žalovaného byla dále posuzována na základě dat získaných prostřednictvím aplikace Kontomatik, která poskytuje aktuální a přesné informace o finanční situaci klientů žalobkyně. Žalovanému bylo předloženo potvrzení, jímž souhlasil s poskytnutím dat třetí straně a žalobkyně tak před poskytnutím úvěru získala přístup k transakční historii, informacím o účtu, příjmech a výdajích a dalším informacím o finanční situaci žalovaného. Po vyhodnocení dat byly zjištěny příjmy žalovaného ve výši 20 000 Kč a výdaje ve výši 10 000 Kč.2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Oba účastníci souhlasili s postupem podle § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř.), proto soud rozhodl ve věci bez nařízení jednání.3. Z předložených listinných důkazů soud zjistil, že mezi žalovaným a žalobkyní byla prostřednictvím prostředků komunikace na dálku uzavřena dne 13. 2. 2024 smlouva o spotřebitelském úvěru a dále i dodatek smlouvy o navýšení úvěrového limitu, na základě kterých byl dne 13. 2. 2024 žalovanému poskytnut úvěr ve výši 20 000 Kč (viz 2 x potvrzení o provedené platbě ze dne 13. 2. 2024 obojí na částku 10 000 Kč). Dle potvrzení o schválení úvěru činila minimální měsíční splátka 3 803,27 Kč a splatnost první platby byla 13. 3. 2024. Žalovaný úvěr nesplatil řádně a včas a dostal se do prodlení s plněním svého závazku. Žalobkyně oznámila přípisem ze dne 15. 5. 2024 žalovanému, že úvěr ke dni 15. 5. 2024 zesplatnila a vyzvala jej k úhradě dluhu do tří dnů od doručení. Dle vyjádření žalobkyně neuhradil žalovaný na pohledávku dosud ničeho.4. Předžalobní výzva ze dne 26. 8. 2024 byla žalovanému zaslána dne 6. 9. 2024 (viz podací arch) a byl vyzván k úhradě dluhu do 7 dnů od odeslání upomínky.5. K prověření úvěruschopnosti žalovaného žalobkyně doložila vedle kopie občanského průkazu i výpis ze systému kontomatik, ze kterého je zřejmé, že žalovaný prováděl výběry ze svého účtu, účel těchto vybíraných prostředků však z výpisu není patrný. Naopak je zřejmé, že žalovaný měl další závazky (, Anonymizováno, ). Z výpisu z interního systému ověřovací databáze žalobkyně soud neučinil žádné skutkové zjištění.6. Soud vzal z předložených důkazních prostředků za prokázané, že mezi žalobkyní a žalovaným byla podepsána smlouvy o úvěru dle § 2395 a následující zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), na základě které byla žalovanému poskytnuta částku 20 000 Kč.7. Podle § 86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „ZoSÚ“) poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru důkladně posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě informací nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených k povaze, délce, výši a rizikovosti úvěru pro spotřebitele, získaných z relevantních vnitřních nebo vnějších zdrojů, včetně spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje schopnost spotřebitele plnit povinnosti sjednané ve smlouvě, zejména splácet sjednané splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů a dalších údajůo finanční a ekonomické situaci spotřebitele, jako jsou údaje o jeho majetku a závazcích a o způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.8. Podle § 87 odst. 1 ZoSÚ, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.9. Žalovaný vystupoval v rámci smluvního vztahu jako slabší strana – spotřebitel a před poskytnutím úvěru bylo povinností žalobkyně zkoumat schopnost žalovaného splácet úvěr. Pokud poskytovatel poskytne spotřebiteli úvěr, aniž by této své povinnosti dostál, je smlouva absolutně neplatná ve smyslu § 87 odst. 1 ZoSÚ. Soud se proto musí z úřední povinnosti, tedy i bez návrhu spotřebitele, zabývat otázkou, zda poskytovatel úvěru před uzavřením smlouvy zkoumal tzv. bonitu spotřebitele. Tato povinnost chrání nejen samotného věřitele a ostatní poskytovatele, kteří poskytli úvěry již dříve, ale chrání rovněž spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, přičemž zprostředkovaně poskytuje ochranu také společnosti jako celku, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. Uvedená povinnost přitom dopadá na všechny zamýšlené žádosti o úvěr, které spadají do působnosti daného zákona a poskytovatel se jí nemůže zprostit jen tím, že výše spotřebitelského úvěru není dle jeho názoru vysoká nebo smluvní vztah nepokládá za rizikový. Bez dostatečného posouzení bonity klienta nelze podle soudu učinit závěr o nerizikovosti smluvního vztahu v tom směru, že bude celý závazek bez problémů splacen. Stejně tak ani nelze paušálně tvrdit, že úvěry s nižší částkou jistiny nebo kratší dobou splatnosti jsou z hlediska jejich „návratnosti“ méně rizikové. Vždy je třeba přihlížet k celkové částce, tj. i k úrokům, které se dlužník podpisem smlouvy zavazuje uhradit.10. Pokud má být zachován smysl a účel citované úpravy, je třeba, aby poskytovatel úvěru zjistil řádně a s odbornou péčí, na základě spolehlivých a dostatečných informací na straně jedné příjmy a na straně druhé pak dosavadní dluhové zatížení klienta a alespoň pravidelné a nezbytné výdaje, které lze u každého spotřebitele rozumně očekávat. Takovými výdaji jsou zejména náklady na bydlení, dále pak na dopravu, stravování, ošacení apod. Požadavek odborné péče nelze omezovat jen na samotný myšlenkový proces posouzení dodaných čísel představujících příjmy a výdaje, ale je třeba jej vztáhnout i na zhodnocení dostatečnosti a věrohodnosti shromážděných podkladů.11. K prokázání zkoumání úvěruschopnosti žalobkyně vycházela z lustrací v registrech ISIR, CEE, CRKI a BRKI, EUCB a z nákladů ve výši 10 000 Kč a příjmů 20 000 Kč, které si měla ověřit z výpisu kontomatik.12. Jak uvedl Krajský soud v Praze v rozsudku ze dne 11. 3. 2021, sp. zn. 28 Co 279/2020-167, „má-li být zachován smysl a účel dané úpravy, není toto odborné posouzení možné bez skutečného zjištění nejen příjmů a dosavadního dluhového zatížení klienta, ale i alespoň základních, pravidelných a nezbytných výdajů, které lze u každého spotřebitele předpokládat.“ Soud nemohl zjistit výši mandatorních výdajů a nákladů na bydlení žalovaného, neboť žádné doklady k tomuto nebyly doloženy.13. Žalobkyně prakticky rezignovala na zjišťování osobních a finančních poměrů žalovaného. Nedotazovala se žalovaného na zaměstnání, měsíční příjem, ani bytové poměry a s tím související výdaje na bydlení, když z pohybu na účtu kontomatik nelze tvrzené výdaje (10 000 Kč) a příjmy (20 000 Kč) identifikovat např. pravidelnými platbami na nájem, či energie, příjmem z pracovního poměru, či dohod atp. Žalobkyně tedy nedoložila, že by dostatečně s odbornou péčí zkoumala a ověřovala příjmovou a výdajovou stránku žalovaného, tedy nedostála své povinnosti s odbornoupéčí posoudit jeho úvěruschopnost, čímž porušila své povinnosti jako poskytovatele úvěru a posuzovanou úvěrovou smlouvu je potřeba považovat za absolutně neplatnou, a má právo pouze na vrácení poskytnuté jistiny ve výši 20 000 Kč. Soud současně žalobkyni přiznal i nárok na zaplacení úroků z prodlení podle § 1970 o. z. ve spojení s nařízením vlády č. 351/2013 Sb., a to ode dne následujícího p