27 C 184/2025-18 — Okresní soud v Hodoníně

1. Žalobkyně se po žalovaném domáhala zaplacení částky 16 239,01 Kč s příslušenstvím z titulu smlouvy o půjčce č. , hodnota, ze dne 8. 10. 2009, kterou s žalovaným uzavřela právní předchůdkyně žalobkyně, společnost , právnická osoba, Na základě této smlouvy žalovaný obdržel v den podpisu smlouvy peněžní prostředky ve výši 20 000 Kč v hotovosti, které se zavázal splatit do 2. 12. 2010. Žalovaný celkem uhradil 7 820 Kč a žalobkyni nadále dluží na jistině částku 15 740,74 Kč a dlužném poplatku 498,27 Kč, dále kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 30 983,21 Kč a zákonných úrok z prodlení ve výši 7,75 % ročně z částky 16 239,01 Kč od 22. 7. 2024 do zaplacení.2. Žalovaný se k podané žalobě nevyjádřil. Soud v souladu s § 115a o. s. ř. rozhodl ve věci bez nařízení jednání.3. Soud na základě předložených listinných důkazů zjistil, že společnost , právnická osoba, a žalovaný uzavřeli dne 8. 10. 2009 smlouvu o půjčce č. , hodnota, , na základě které byla žalovanému poskytnuta v uvedený den částka 20 000 Kč v hotovosti. Žalovaný se ve smlouvě současně zavázal kromě jistiny zaplatit souhrnný poplatek ve výši 16 720 Kč, celkem tedy 36 720 Kč, a to v hotovosti v 59 týdenních splátkách po 620 Kč (poslední splátka činila 140 Kč). V čl. 5 smluvních podmínek bylo ujednáno, že jakékoliv splátky budou použity nejprve na souhrnný poplatek a po jeho úplném uhrazení pak na vlastní částku půjčky. V čl. 8 smluvních podmínek bylo ujednáno, že v případě, že zákazník řádně a včas neuhradí splátku, má věřitel právo požadovat uhrazení celé zbylé částky půjčky včetně souhrnného poplatku v nejbližším termínu pro výběr týdenní splátky. Na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne , datum, sjednané mezi společností , Anonymizováno, . a žalobkyní (včetně seznamu postoupených pohledávek s uvedením původního věřitele a potvrzení o úplatě ze dne , datum, ) byla pohledávka za žalovaným postoupena na žalobkyni, o čemž byl žalovaný informován ze strany , Anonymizováno, dopisem ze dne , datum, , odeslaným dne , datum, . Žalovaný byl žalobkyní informován o postoupení pohledávky a současně vyzván k úhradě dlužné částky 48 229,04 Kč nejpozději do 20. 5. 2025 rovněž předžalobní upomínkou ze dne 5. 5. 2025, odeslanou mu dne 6. 5. 2025.4. Soud v dané věci aplikoval zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, účinný do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“), neboť s ohledem na § 3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, který s účinností od 1. 1. 2014 uvedený zákon zrušil, se jiné právní poměry vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé, se řídí dosavadními právními předpisy. Podle § 657 obč. zák., smlouvou o půjčce přenechává věřitel dlužníkovi věci určené podle druhu, zejména peníze, a dlužník se zavazuje vrátit po uplynutí dohodnuté doby věci stejného druhu. Podle § 658 odst. 1 obč. zák., při půjčce peněžité lze dohodnout úroky. Podle § 517 odst. 2 obč. zák., jde-li o prodlení s plněním peněžitého dluhu, má věřitel právo požadovat od dlužníka vedle plnění úroky z prodlení, není-li podle tohoto zákona povinen platit poplatek z prodlení; výši úroků z prodlení a poplatku z prodlení stanoví prováděcí předpis.5. Na základě předložených listinných důkazů vzal soud za prokázané, že mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovaným byla platně uzavřena smlouva o půjčce podle § 657 a násl. obč. zák. Soud předesílá, že smlouva o půjčce byla sjednána za účinnosti zákona č. 321/2001 Sb., o některých podmínkách sjednávání spotřebitelského úvěru, a soud se proto ani z úřední povinnosti nezabýval tím, zda a jak původní věřitelka posuzovala úvěruschopnost žalovaného, a to s ohledem na skutečnost, že v rozhodné době právní úprava uvedenou povinnost poskytovatele úvěru neupravovala (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2012, sp. zn. 32 Cdo 513/2010 nebo ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018). Soud žalobu posoudil jako důvodnou co do dosud nezaplacené části jistiny, a naopak jako nedůvodnou v části, v níž se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení neuhrazené částky souhrnného poplatku. Ujednání o souhrnném poplatku považuje soud za neplatné a neurčité a jako takové v rozporu s § 37 odst. 1, § 39 a § 56 odst. 1 obč. zák. Z předložené smlouvy o půjčce ani ze smluvních podmínek není zřejmé, jakým způsobem dospěl věřitel při uzavírání smlouvy ke konkrétní výši souhrnného poplatku, jaké dílčí poplatky a za jaké služby související s poskytnutou půjčkou má být dlužník povinen uhradit a zda vůbec a jakým způsobem se do výše souhrnného poplatku promítá úroková sazba za poskytnutí půjčky, pročež ze smlouvy není zřejmé, zda byl úrok vůbec dohodnut a v jaké výši. Smlouva ani smluvní podmínky neobsahují žádné ustanovení, které by souhrnný poplatek takto specifikovalo. Smlouva ani smluvní podmínky rovněž neobsahují ani případné ujednání, z něhož by bylo možné určit, v jakém poměru bude každá splátka započítána na případné dílčí složky souhrnného poplatku. I pokud tedy souhrnný poplatek v sobě obsahoval zčásti úrok, soud by nemohl posoudit, zda byl sjednán v přiměřené výši. Soud nezpochybňuje právo věřitele na úhradu nákladů vzniklých mu v souvislosti s poskytnutím půjčky a na přiměřenou odměnu za poskytnutí peněžních prostředků, nicméně tak musí již při uzavírání smlouvy ujednat dostatečně konkrétním způsobem, aby spotřebiteli bylo zřejmé, za jaké konkrétní služby má tento poplatek uhradit a za jakou odměnu mu věřitel peněžní prostředky poskytuje. Tento závěr je navíc posílen faktem, že se zde jedná o vztah mezi podnikatelem a spotřebitelem, v němž je třeba spotřebiteli jakožto slabší straně poskytnout zvýšenou ochranu. Ze všech uvedených důvodů považuje soud smluvní ujednání o povinnosti dlužníka zaplatit souhrnný poplatek za absolutně neplatné v souladu se shora uvedenými zákonnými ustanoveními.6. Nadto lze dále uvést, že i pokud by souhrnný poplatek představoval pouze úrok za půjčení peněžních prostředků, musel by soud konstatovat, že byl sjednán v nepřiměřené výši a tudíž v rozporu s dobrými mravy dle § 3 odst. 1 obč. zák. Nepřiměřenou a tedy odporující dobrým mravům je zpravidla taková výše úroků, která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček. Z rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2007, sp. zn. 33 Odo 236/2005 vyplývá, že za nepřiměřený úrok nemusí být považován takový, který dosahuje dvojnásobné až trojnásobné výše obvyklého úroku poskytovaného bankami. Z databází časových řad ARAD ve vztahu k říjnu 2009, dostupných na www.cnb.cz, týkající se úrokových sazeb úvěrů poskytovaných bankami domácnostem soud zjistil, že v době sjednání smlouvy činila průměrná výše úrokových sazeb u půjček splatných od jednoho roku do pěti let 14,01 % ročně. Vzhledem k tomu, že původní věřitelka požadovala na souhrnném poplatku - úroku - přibližně 74 % ročně, je zřejmé, že taková výše úroku zcela zásadně převyšuje obvyklou úrokovou míru.7. Na základě posuzované smlouvy právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému částku 20 000 Kč. Žalovaným uhrazenou částku 7 820 Kč soud započítal na dlužnou část jistiny, neboť jak už bylo řečeno, ujednání o povinnosti zaplatit souhrnný poplatek považuje soud za absolutně neplatné. S ohledem na § 457 obč. zák. platí, že pokud je smlouva (sic jen zčásti) neplatná, je každý z účastníků povinen vrátit druhému vše, co na základě takového neplatného ujednání dostal. V řízení o žalobě o vrácení plnění z (částečně) neplatné smlouvy soud proto může žalobkyni přiznat pouze vrácení toho, oč peněžité plnění přesahuje peněžité plnění poskytnuté jí podle smlouvy žalovaným, a to i v případě, že žalovaný započtení jím poskytnutého protiplnění nenavrhl (k tomu viz rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. 29 Odo 52/2002, nebo ze dne 15. 9. 2009, sp. zn. 33 Cdo 2373/2007). Tím, že dojde k započtení částky, na kterou žalobkyně nemá od počátku nárok, do dlužné částky, na kterou naopak po právu nárok má, nemůže dojít k nezákonnému zmenšení majetkové podstaty žalobkyně. Žalobkyni proto vzniklo z titulu předložené smlouvy právo na zaplacení zbylé částky jistiny ve výši 12 180 Kč. Soud žalobu naopak zamítl co do zbylé požadované částky 4 059,01 Kč, na kterou neměla věřitelka od počátku nárok.8. Pokud jde o úroky z prodlení, dle žalobního tvrzení se žalovaný ocitl v prodlení od 3. 12. 2010. Žalobkyně přitom požadovala kapitalizovaný úrok z prodlení v částce 30 983,21 Kč a dále v zákonné výši z částky 16 239,01 Kč od 22. 7. 2024 do zaplacení. V této souvislosti ovšem soud zohlednil skutečnost, že žaloba byla podána dne 24. 6. 2025, pročež žalobkyně a před ní její právní předchůdkyně zcela zjevně otálely s uplatněním nároku u soudu takřka 15 let. Soud shledal požadavek žalobkyně na zaplacení úroků z prodlení za celé období a v požadované výši za výkon práva v rozporu s dobrými mravy ve smyslu § 3 odst. 1 obč. zák. Při stanovení výše přisouzených úroků z prodlení p