13 C 202/2025-51 – Okresní soud v Hodoníně

1. Žalobkyně se domáhala zaplacení 16 080,43 Kč s příslušenstvím s tím, že se žalovaným uzavřela dne 1. 3. 2020 smlouvu o spotřebitelském úvěru , Anonymizováno, č. , hodnota, , na jejímž základě poskytla žalovanému úvěr/úvěrový limit a žalovaný se zavázal úvěr splácet v pravidelných měsíčních splátkách. Pokud jde o posouzení schopnosti žalovaného splácet spotřebitelský úvěr, k tomuto žalobkyně uvedla, že informace poskytnuté žalovaným konfrontovala s výstupy z celé řady registrů a databází. Výdaje tvrzené žalovaným ověřovala na základě vlastních modelů. Žalobkyně v té souvislosti odkázala na množství judikátů, kdy především zmínila rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2023, sp. zn. 33 Cdo 1819/2023, dle něhož pro závěr, zda je smlouva o spotřebitelském úvěru neplatná, nepostačuje jen samo zjištění, že poskytovatel řádně neposoudil úvěruschopnost spotřebitele. Žalovaný však úvěr řádně a včas nesplácel, proto žalobkyně od smlouvy odstoupila a prohlásila celý úvěr za splatný ke dni 16. 1. 2025. Žalovaný žalobkyni uhradil ve 42 splátkách částku 57 008,17 Kč a zůstal tak dlužen na jistině úvěru částku 14 272,82 Kč. Kromě dlužné jistiny žalobkyně po žalovaném požadovala zaplacení smluvních poplatků ve výši 1 807,61 Kč, kapitalizovaného smluvního úroku ve výši 1 011,38 Kč a zákonného úroku z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 14 272,82 Kč od 17. 1. 2025 do zaplacení.2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil a k nařízenému jednání se bez omluvy nedostavil.3. Z předložených listin vyplývá, že účastníci dne 1. 3. 2020 uzavřeli smlouvu o spotřebitelském úvěru , Anonymizováno, číslo , hodnota, , na jejímž základě se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému revolvingový úvěr s maximálním úvěrovým limitem 150 000 Kč a s disponibilním úvěrovým limitem 10 000 Kč s tím, že první čerpání úvěru bylo dohodnuto ve výši 3 534 Kč na koupi zboží , Anonymizováno, , jehož kupní cena činila 3 534 Kč. Poskytnutou jistinu se žalovaný zavázal splácet společně s úrokem v pravidelných měsíčních splátkách, které byly splatné vždy 15. dne v měsíci. Pro případ prodlení s úhradou více než dvou splátek nebo jedné splátky po dobu delší než tři měsíce, byla ve smlouvě sjednána možnost žalobkyně odstoupit od smlouvy. Odstoupením smlouva zaniká a celý do té doby nesplacený úvěr včetně veškerých dalších peněžitých závazků se stává okamžitě splatným. Součástí smlouvy byly Všeobecné pojistné podmínky žalobkyně. Nedílnou součástí smlouvy byl rovněž Sazebník. Žalovanému byl poskytnut Formulář pro standardní informace o spotřebitelském úvěru, který žalobkyně soudu předložila. Žalobkyně dále doložila kopii občanského průkazu a řidičského průkazu žalovaného.4. Ze zprávy o posouzení úvěruschopnosti – poskytovatel úvěru , právnická osoba, . soud zjistil, že žalobkyně měla před uzavřením úvěrové smlouvy provést lustraci žalovaného v registru SOLUS, v insolvenčním rejstříku a v registru CRIF. Čistý příjem žalovaného (mzda/plat) měl činit 24 000 Kč měsíčně a výdaje na bydlení – nájemné 3 200 Kč měsíčně a splátky úvěrů 8 000 Kč měsíčně. Žalobkyně tak dospěla k rozdílu příjmů a výdajů žalovaného 12 800 Kč a vyhodnotila žalovaného jako schopného splácet úvěr s výší měsíční splátky 194 Kč.5. Z výpisu z běžného účtu žalovaného za měsíc prosinec 2019 soud zjistil, že žalovanému došla dne 12. 12. 2019 částka 28 076 Kč od společnosti Bítešská dopravní. Dále bylo zjištěno, že žalovaný čerpal kontokorent, kdy povolený limit přečerpání měl 35 000 Kč, přičemž k 31. 12. 2019 činil konečný zůstatek účtu mínus 32 765,25 Kč. Počáteční zůstatek na účtu byl mínus 33 240,54 Kč a celkem výdajové položky za tento měsíc činily 46 777,71 Kč. Rovněž bylo zjištěno, že žalovaný čerpal kromě kontokorentu ještě i několik jiných úvěrů od jiných společností (Home Credit, a.s., BNP Paribas Personal) i od žalobkyně.6. Dopisem ze dne 2. 1. 2025 žalobkyně žalovanému oznámila, že odstupuje od smlouvy a vyzvala žalovaného k okamžitému zaplacení dlužné částky ve výši 17 091,81 Kč.7. Z rozkladu splátek je zřejmé, že žalovaný čerpal v březnu 2020 částku 19 934 Kč, v dubnu 2020 čerpal částku 300 Kč, v červenci 2020 čerpal částku 1 391 Kč, v srpnu 2020 čerpal částku 388 Kč, v říjnu 2020 čerpal částku 825 Kč, v listopadu 2020 čerpal částku 399 Kč a v prosinci 2020 čerpal částku 10 400 Kč (tj. celkem načerpal 33 637 Kč). Dále je z tohoto dokumentu zřejmé, že žalovaný ve splátkách žalobkyni celkem uhradil 57 008,17 Kč.8. Žalovaný byl vyzván k úhradě dlužné částky ve lhůtě 7 dnů od datace této výzvy předžalobní upomínkou ze dne 20. 3. 2025, k níž žalobkyně doložila potvrzení o podání ze dne 24. 3. 2025.9. Je zjevné, že mezi žalobkyní a žalovaným mělo dojít k uzavření smlouvy o úvěru, tak jak ji upravuje § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku: „Smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.“10. Na zamýšlený smluvní vztah dopadá úprava zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, neboť žalobkyně je podnikatelem a žalovaný vystupoval jako fyzická osoba, přičemž ze smlouvy nevyplývá, že by mu úvěr byl poskytován v souvislosti s (jeho) podnikatelskou činností a nic takového žalobkyně ostatně ani netvrdila.11. Pro žalobkyni proto z § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru vyplývala následující povinnost: „(1) Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.“12. Způsob, jakým měla žalobkyně tuto povinnost splnit je blíže rozveden v navazujícím odst. 2 téhož ustanovení: „(2) Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.“13. Zároveň je třeba při hodnocení postupu poskytovatele úvěru vzít v úvahu § 75 zákona o spotřebitelském úvěru, který obecně stanoví, že „Poskytovatel a zprostředkovatel je povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.“14. Výše citovaná ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru jsou legislativní transpozicí v režimu tzv. „maximální harmonizace“ (unijní opatření zcela pokrývají věcnou působnost úpravy a členské státy nemohou mít vlastní předpisy přísnější ani mírnější) směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS (dále také jen „Směrnice“) do českého právního řádu. Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele je zakotvena již v samotné preambuli Směrnice (bod 26.) a dále je rozvedena v článku 8 Směrnice: „1. Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.“ Výklad tohoto článku provedl Soudní dvůr Evropské unie ve svém rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13 CA Consumer Finance s.a. versus Ingrid Bakkaus a další a uzavřel, že „musí být vykládán zaprvé v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a zadruhé, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem.“15. I podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, odborná péče věřitele při posouzení platební schopnosti spotřebitele vyžaduje, aby věřitel při posouzení schopnosti spotřebitele splácet úvěr nevyšel pouze z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech (na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázi dlužníků).16. Z citovaného ustanovení § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském ú