13 C 230/2025-33 — Okresní soud v Hodoníně

1. Žalobkyně se po žalované domáhala zaplacení částky 23 500 Kč s příslušenstvím z titulu smlouvy o úvěru ze dne 4. 10. 2024, kterou se žalovanou uzavřela elektronicky prostřednictvím klientské zóny. Na základě této smlouvy poskytla žalobkyně žalované částku 23 500 Kč, kterou měla žalovaná splatit spolu s úrokem v pravidelných měsíčních splátkách po 3 525 Kč, splatných vždy k 15. dni v měsíci. K tomu, zda a jakým způsobem byla před uzavřením smlouvy zkoumána úvěruschopnost žalované, žalobkyně uvedla, že při posuzování úvěruschopnosti žalované vycházela z porovnání příjmů a výdajů a způsobu plnění dosavadních dluhů žalované. Za tím účelem si žalobkyně od žalované vyžádala kopii občanského průkazu a výpisy z bankovního účtu za poslední 3 měsíce. Žalobkyně také provedla lustraci žalované ve veřejně dostupných databázích (ISIR, CEE, databáze neplatných dokladů, SOLUS). Úvěruschopnost žalované tak byla posouzena na základě údajů zjištěných od žalované dotazníkem ve spojení s dalšími listinami. Co se týče nákladů na bydlení žalobkyně vycházela z částky deklarované žalovanou v žádosti o úvěr, dále z reálně nalezených nákladů na bydlení na bankovním účtu a dále zohlednila minimální hodnotu 4 000 Kč; počítala pak s nejvyšší z těchto částek. Co se týče nákladů na potraviny a běžné zboží zde žalobkyně vycházela rovněž z částky uvedené žalovanou v žádosti o úvěr, dále z nákladů zjištěných na bankovním účtu a dále zohlednila minimální hodnotu 3 000 Kč; počítala opět s nejvyšší z těchto částek. Žalovaná však splátkový kalendář nedodržela a dostala se do prodlení hned s první splátkou splatnou dne 15. 10. 2024; žalobkyně proto po zaslání několika upomínek celý úvěr zesplatnila. Žalovaná žalobkyni neuhradila ničeho. Žalobkyně proto po žalované nárokovala zaplacení dlužné jistiny ve výši 23 500 Kč, nákladů na upomínky ve výši 1 000 Kč a dále zákonných úroků z prodlení z částky 23 500 Kč od 5. 4. 2025 do zaplacení.2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila. Za splnění podmínek uvedených v § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), soud rozhodl bez nařízení jednání.3. Z listinných důkazů předložených žalobkyní soud zjistil, že účastníci uzavřeli dne 4. 10. 2024 smlouvu o úvěru č. , hodnota, , na jejímž základě měla žalobkyně žalované poskytnout neúčelový hotovostní úvěr ve výši 23 500 Kč. Úvěr měl být poskytnut tak, že částka ve výši 23 500 Kč měla být vyplacena na účet žalované uvedený v záhlaví smlouvy č. , č. účtu, . Žalovaná se zavázala poskytnutou částku splatit spolu s úrokem ve výši 15 % měsíčně ve 12 měsíčních splátkách po 3 525 Kč splatných vždy k 15. dni v měsíci s tím, že bylo ujednáno, že úrok z poskytnuté jistiny bude žalovanou hrazen formou pravidelných měsíčních splátek bez umoření jistiny a s poslední splátkou úroku bude splatná rovněž poskytnutá jistina spotřebitelského úvěru. Celková částka, která měla být takto uhrazena činila 65 800 Kč. Pro případ prodlení bylo ujednáno, že žalobkyně zašle žalované první písemnou upomínku (zpoplatněnou částkou 500 Kč), poté zašle žalobkyně žalované druhou písemnou upomínku (zpoplatněnou částkou 500 Kč). Pokud nedojde ze strany žalované ani poté k úhradě dlužné částky, je žalobkyně oprávněna zesplatnit jistinu úvěru a je oprávněna požadovat po žalované rovněž zákonný úrok z prodlení a náklady za upomínky. Smlouva byla uzavřena pomocí prostředků komunikace na dálku prostřednictvím klientského účtu (viz čl. X smlouvy, v němž je tento způsob v podrobnostech popsán). Součástí smlouvy byla též příloha č. 1 s názvem „Posouzení úvěruschopnosti spotřebitele“.4. Z přílohy č. 1 („Posouzení úvěruschopnosti spotřebitele“) bylo zjištěno, že žalovaná je vdaná, vyživuje 2 děti a sama uvedla, že má měsíční příjem 25 000 Kč. Dle zde uvedené tabulky žalobkyně na bankovním účtu žalované nalezla měsíční příjem ve výši 23 766 Kč. Do výpočtů žalobkyně použila částku příjmu 23 766 Kč. Náklady na bydlení žalovaná vyčíslila částkou 1 000 Kč měsíčně; žalobkyně pak z opatrnosti počítala s částkou minimálních nákladů na bydlení ve výši 4 000 Kč měsíčně. Náklady na potraviny a běžné zboží žalovaná vyčíslila částkou 1 000 Kč měsíčně; žalobkyně pak na bankovním účtu žalované nalezla tyto náklady ve výši 6 928 Kč, přitom minimální částka nákladů je zde uvedena 3 000 Kč; žalobkyně počítala s částkou 6 928 Kč měsíčně. Finanční závazky žalovaná vyčíslila částkou 1 000 Kč měsíčně, žalobkyně na bankovním účtu žalované nalezla tyto závazky ve výši 734 Kč, organizací SOLUS byly sděleny závazky žalované ve výši 0 Kč; žalobkyně tak počítala s částkou 1 000 Kč měsíčně. U výsledků lustrací v rejstřících (databáze odcizených dokladů, ISIR, CEE, SOLUS, interní databáze žalobkyně) nebyl o žalované zjištěn negativní záznam.5. Ke smlouvě o úvěru žalobkyně doložila rovněž „Předsmluvní informace“, jejichž součástí byl Formulář pro standardní informace o spotřebitelském úvěru a Tabulka umoření.6. Dle datového výstupu z Credit Info CEE je zřejmé, že žalovaná ke dni 4. 10. 2024 neměla aktivní insolvence, v registru SOLUS neměla negativní záznam, neměla aktivní exekuci.7. Z potvrzení o platbě z internetového bankovnictví („Detail pohybu – Okamžitá příchozí platba“) je patrné, že na účet žalobkyně byla dne 4. 10. 2024 zaslána z účtu žalované uvedeného ve smlouvě verifikační platba ve výši 1 Kč.8. Z potvrzení o platbě z internetového bankovnictví („Detail pohybu – Bezhotovostní platba“) je zřejmé, že žalobkyně dne 9. 10. 2024 poukázala částku 23 500 Kč na účet žalované uvedený ve smlouvě.9. K úhradě dlužné splátky splatné dne 15. 10. 2024 upomenula žalobkyně žalovanou upomínkami ze dne 20. 10. 2024 a ze dne 5. 11. 2024 s tím, že za každou odeslanou upomínku byl účtován poplatek 500 Kč. Upomínky byly zaslány na doručovací adresu žalované a rovněž na její e-mailovou adresu.10. Předžalobní upomínkou ze dne 21. 3. 2025, odeslanou dle podacího lístku téhož dne, byla žalovaná informována o zesplatnění úvěru a vyzvána k úhradě celkové dlužné částky 47 907,26 Kč do 4. 4. 2025.11. Je zjevné, že mezi žalobkyní a žalovanou mělo dojít k uzavření smlouvy o úvěru tak, jak ji upravuje § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku: „Smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.“12. Na zamýšlený smluvní vztah dopadá úprava zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, neboť žalobkyně je podnikatelem a žalovaná vystupovala jako fyzická osoba, přičemž ze smlouvy nevyplývá, že by jí úvěr byl poskytován v souvislosti s (její) podnikatelskou činností a nic takového žalobkyně ostatně ani netvrdila.13. Pro žalobkyni proto z § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru vyplývala následující povinnost: „(1) Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.“14. Způsob, jakým měla žalobkyně tuto povinnost splnit je blíže rozveden v navazujícím odst. 2 téhož ustanovení: „(2) Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.“15. Zároveň je třeba při hodnocení postupu poskytovatele úvěru vzít v úvahu § 75 zákona o spotřebitelském úvěru, který obecně stanoví, že „Poskytovatel a zprostředkovatel je povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.“16. Výše citovaná ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru jsou legislativní transpozicí v režimu tzv. „maximální harmonizace“ (unijní opatření zcela pokrývají věcnou působnost úpravy a členské státy nemohou mít vlastní předpisy přísnější ani mírnější) směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS (dále také jen „Směrnice“) do českého právního řádu. Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele je zakotvena již v samotné preambuli Směrnice (bod 26.) a dále je rozvedena v článku 8 Směrnice: „1. Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel pos