20 C 115/2025-82 — Okresní soud v Hodoníně

1. Žalobkyně žalobou ze dne5. 6. 2025 požadovala po žalované zaplacení částky 84 830 Kč s příslušenstvím z titulu uzavřené Smlouvy o úvěru č. , hodnota, , kterou s žalovanou uzavřela dne 31. 5. 2023 a na základě které ji poskytla částku 49 000 Kč na účet, a to dne 1. 6. 2023. Žalovaná se zavázala předmětnou částku vrátit v pravidelných měsíčních splátkách ve výši 4 048 Kč, když však uhradila pouze 4 splátky, tedy částku 16 192 Kč, a proto žalobkyně požaduje po žalované zaplacení částky 61 328 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení z částky 61 328,00 Kč ve výši 14,75% ročně od 30. 1. 2024 do zaplacení, pohledávku ve výši 23 502 Kč, úrok ve výši 83,55 % p.a z částky 48 376,97 Kč od 30. 1. 2024 do 20. 2. 2024 ve výši 2 357,74 Kč, úrok ve výši 15 % p.a z částky 48 376,97 Kč od 21. 2. 2024 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový tento úrok za dobu od 30. 1. 2024 dosáhne částky 204 595,00 Kč, soudní cestou.2. Podáním ze dne 30. 10. 2025 vzala žalobkyně žalobu částečně zpět, a proto soud v souladu s § 96 odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., řízení zastavil, tak jak je uvedeno ve výroku I. tohoto rozsudku.3. Žalovaná byla po celou dobu nečinná a k věci se nijak nevyjádřila. Soud následně nařídil jednání, na kterém provedl listinné důkazy, které ke svým tvrzením doložila žalobkyně, a z těchto důkazů soud zjistil následující skutečnosti.4. Na základě návrhu na uzavření smlouvy o úvěru č. , hodnota, ze dne 31. 5. 2023, byla mezi stranami uzavřena smlouva o úvěru, když toto bylo žalované sděleno ze strany žalobkyně oznámením ze dne 2. 6. 2023. Předmětná smlouva byla podepsána tzv. podpisem na dálku, prostřednictví uhrazení , částka, jakožto verifikační platbu, když forma podpisu na dálku byla sjednána v dodatku, který byl součástí smlouvy. Na základě této smlouvy žalobkyně poskytla žalované částku 49 000 Kč, což soud zjistil z výpisu z účtu vedeného u , právnická osoba, . ze dne 1. 6. 2023 a žalovaná se zavázala předmětnou částku splácet dle splátkového kalendáře v 48 splátkách po 4 048 Kč. Součástí smlouvy bylo také pojištění schopnosti splácet, a to na základě , Anonymizováno, ze dne 1. 6. 2023, která byla uzavřena na základě , Anonymizováno, ze dne 31.5. 2023 a dále žalovaná podepsala , Anonymizováno, .5. Před poskytnutím úvěru žalobkyně zjišťovala informace o schopnosti žalované splácet úvěr, když zjistila, že nemá záznam v SOLUS, z výpisu NRKI bylo zjištěno, že žalovaná má úvěr, ve kterém ji zbývá doplatit částka 929 041 Kč. Z výpisu z bankovních účtů, ale pouze týkající se jedné platby soud zjistil, že v dubnu 2023 činila mzda žalované částku 24 803 Kč a v květnu 2023 činila 21 779 Kč. Žalovaná žalobkyni také předložila kopii občanského průkazu.6. Z hodnocení klienta soud zjistil, že, že žalovaná uvedla, že by potřebovala 250 000 Kč, byl ji poskytnut úvěr ve výši 49 000 Kč. Žalobkyně při posouzení úvěruschopnosti vycházela z údajů, že příjem žalované činí 22 630 Kč, výdaje – jakožto životní minimum činí 4 860 Kč a za bydlení platí 3 980 Kč, když výdajová stránka nebyla nijak ověřována. Současně žalovaná poskytla svůj telefon, email, adresu, měla bydlet ve vlastní nemovitosti, její nejvyšší dosažené vzdělání je maturita, je svobodná a nežije s partnerem/partnerkou ve společné domácnosti.7. Žalovaná však řádně nesplácela, a proto ji žalobkyně zaslala předžalobní výzvu ze dne 13. 5. 2024, když ještě před touto výzvou žalobkyně vyzvala žalovanou k úhradě dlužné částky s upozorněním na možné zesplatnění celého úvěru, a to dopisem ze dne 22. 1. 2024 a ze dne 27. 12. 2023. Oznámením ze dne 28. 1. 2024 informovala žalobkyně žalovanou o zesplatnění celého úvěru.8. Z karty klienta soud zjistil, že žalovaná uhradila měsíční splátky ve výši 4 048 Kč v měsíci červenci, srpnu, září a říjnu roku 2023.9. Soud vzal z předložených důkazních prostředků za prokázané, že mezi předchůdkyní žalobkyně a žalovaným byla podepsána smlouva o úvěru dle § 2390 a následující zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), na základě které byla žalované poskytnuta částka ve výši 49 000 Kč, když žalovaná žalobkyni uhradila částku 16 192 Kč.10. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, účinného od 29. 5. 2022, dále jen „ZoSÚ“ poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odstavce 2), poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy11. Podle § 87 odst. 1 ZoSÚ, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.12. Žalovaná vystupovala v rámci smluvního vztahu jako slabší strana – spotřebitel a před poskytnutím úvěru bylo povinností žalobkyně zkoumat schopnost žalované splácet úvěr. Pokud poskytovatel poskytne spotřebiteli úvěr, aniž by této své povinnosti dostál, je smlouva absolutně neplatná ve smyslu § 87 odst. 1 ZoSÚ. Soud se proto musí z úřední povinnosti, tedy i bez návrhu spotřebitele, zabývat otázkou, zda poskytovatel úvěru před uzavřením smlouvy zkoumal tzv. bonitu spotřebitele. Tato povinnost chrání nejen samotného věřitele a ostatní poskytovatele, kteří poskytli úvěry již dříve, ale chrání rovněž spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, přičemž zprostředkovaně poskytuje ochranu také společnosti jako celku, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. Uvedená povinnost přitom dopadá na všechny zamýšlené žádosti o úvěr, které spadají do působnosti daného zákona a poskytovatel se jí nemůže zprostit jen tím, že výše spotřebitelského úvěru není dle jeho názoru vysoká nebo smluvní vztah nepokládá za rizikový. Bez dostatečného posouzení bonity klienta nelze podle soudu učinit závěr o nerizikovosti smluvního vztahu v tom směru, že bude celý závazek bez problémů splacen. Stejně tak ani nelze paušálně tvrdit, že úvěry s nižší částkou jistiny nebo kratší dobou splatnosti jsou z hlediska jejich „návratnosti“ méně rizikové. Vždy je třeba přihlížet k celkové částce, tj. i k úrokům, které se dlužník podpisem smlouvy zavazuje uhradit.13. Pokud má být zachován smysl a účel citované úpravy, je třeba, aby poskytovatel úvěru zjistil řádně a s odbornou péčí, na základě spolehlivých a dostatečných informací na straně jedné příjmy a na straně druhé pak dosavadní dluhové zatížení klienta a alespoň pravidelné a nezbytné výdaje, které lze u každého spotřebitele rozumně očekávat. Takovými výdaji jsou zejména náklady na bydlení, dále pak na dopravu, stravování, ošacení apod. Požadavek odborné péče nelze omezovat jen na samotný myšlenkový proces posouzení dodaných čísel představujících příjmy a výdaje, ale je třeba jej vztáhnout i na zhodnocení dostatečnosti a věrohodnosti shromážděných podkladů.14. K prokázání zkoumání úvěruschopnosti, žalobkyně soudu předložila potvrzení o zaslaných mzdách, tedy dostatečně prokázala, jaký příjem v daném období měla žalovaná. Dále však předložila hodnocení klienta a výpisy z registrů, ze kterých bylo prokázáno, že žalovaná již má nějaké úvěrové zatížení, když ji zbývá doplatit částka ve výši 929 041 Kč. Výdajovou stránku však konkrétně žalobkyně nezkoumala. Vyšla z životního minima a informací, že žalovaná platí 3 980 Kč za bydlení. Nijak nepočítala splátky jejího předchozího úvěru, ani se nezabývala otázkou, zda částka necelých 4 000 Kč je odpovídající platbě za bydlení, když sama žalovaná uvedla, že bydlí samostatně a ani nijak dál neřešila výdaje žalované.15. Jak uvedl Krajský soud v Praze v rozsudku ze dne 11. 3. 2021, sp. zn. 28 Co 279/2020-167, „má-li být zachován smysl a účel dané úpravy, není toto odborné posouzení možné bez skutečného zjištění nejen příjmů a dosavadního dluhového zatížení klienta, ale i ale