20 C 146/2025-52 — Okresní soud v Hodoníně

1. Žalobkyně požadovala po žalovaném zaplacení částky 23 715,95 Kč s příslušenstvím z titulu uzavřené smlouvy o úvěru, kterou s žalovaným uzavřela předchůdkyně žalobkyně společnost , právnická osoba, , IČ , IČO, , dále jen „, Anonymizováno, “. Žalobkyně uvedla, že na základě smlouvy o úvěru č. , hodnota, ze dne 16. 1. 2024 poskytla , Anonymizováno, žalovanému částku ve výši 20 000 Kč, když žalovaný následně využil svého práva na navýšení úvěru a načerpal 20 000 Kč, když tento úvěr měl být splacen nejpozději do 16. 11. 2024. Předmětem tohoto sporu je částka 23 715,95 Kč představující nesplacenou jistinu úvěru ve výši 20 000 Kč a částku 3 715,95 Kč jakožto smluvní úrok. Žalobkyně uvedla, že před podáním žaloby žalovaný uhradil pouze 17 500 Kč.2. Žalovaný uvedl, že předmětná smlouva je absolutně neplatná, když se žalobkyně nezabývala a řádně nezkoumala úvěruschopnost žalovaného a nevyžádala si žádné konkrétní listiny, které by úvěruschopnost žalovaného prokazovali. Dále učinil nesporným uzavření předmětné smlouvy č. , hodnota, a navrhl, aby žaloba byla v celém rozsahu zamítnuta.3. Podáním ze dne 18. 9. 2025 vzala žalobkyně žalobu částečně zpět, a proto soud usnesením č.j. , spisová značka, řízení, co do částky 7 479,48 Kč včetně úroku z prodlení v zákonné výši 12,75% ročně z částky 7 479,48 Kč od 17. 11. 2024 do zaplacení.4. Soud následně nařídil jednání, kterého se nezúčastnil ani jeden účastník, když oba se z jednání omluvili. Na tomto jednání soud provedl důkazy, které ke svým tvrzením označili účastníci řízení a z nich zjistil následující skutečnosti.5. Ze Smlouvy o úvěru , Anonymizováno, č. , hodnota, ze dne 16. 1. 2024 soud zjistil, že tato smlouva byla uzavřena mezi žalovaným a společností , právnická osoba, , když tato společnost se zavázala žalovanému poskytnout částku 20 000 Kč a žalovaný se zavázal tuto částku vrátit ve 12 měsíčních splátkách po 2 881,09 Kč. Z výpisu z běžného účtu , právnická osoba, . soud zjistil, že společnost , Anonymizováno, dne 16. 1. 2024 uhradil na účet žalovaného částku 20 000 Kč.6. Společnost , Anonymizováno, podáním ze dne 16. 11. 2024 vyzvala žalovaného k úhradě dlužné částky.7. Ze Smlouvy o postoupení pohledávky ze dne 6. 12. 2023 včetně seznamu postoupených pohledávek (pohledávka č. , hodnota, ) a z Oznámení o postoupení pohledávky a Výzva k úhradě ze dne 5. 3. 2025 soud zjistil, že předmětná pohledávka byla postoupena na současnou žalobkyni, ve smyslu § 1879 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, „dále jen o.z.“, když současně žalovaný byl vyzván, aby předmětnou částku uhradil do 3 dnů od doručení oznámení, které mu bylo odesláno dne 5. 3. 2025.8. Soud vzal z předložených důkazních prostředků za prokázané, že mezi předchůdkyní žalobkyně a žalovaným byla podepsána smlouva o úvěru dle § 2390 a následující zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), na základě které byla žalovanému poskytnuta částka ve výši 20 000 Kč. Pokud žalobkyně v žalobě uváděla, že došlo k dalšímu navýšení úvěrů, toto v řízení nebylo nijak prokázáno, když tedy bylo prokázáno, že předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému 16. 1. 2024 částku 20 000 Kč.9. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, účinného od 29. 5. 2022, dále jen „ZoSÚ“ poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odstavce 2), poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy10. Podle § 87 odst. 1 ZoSÚ, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.11. Žalovaný vystupoval v rámci smluvního vztahu jako slabší strana – spotřebitel a před poskytnutím úvěru bylo povinností žalobkyně, předchůdce žalobkyně, zkoumat schopnost žalovaného splácet úvěr. Pokud poskytovatel poskytne spotřebiteli úvěr, aniž by této své povinnosti dostál, je smlouva absolutně neplatná ve smyslu § 87 odst. 1 ZoSÚ. Soud se proto musí z úřední povinnosti, tedy i bez návrhu spotřebitele, zabývat otázkou, zda poskytovatel úvěru před uzavřením smlouvy zkoumal tzv. bonitu spotřebitele. Tato povinnost chrání nejen samotného věřitele a ostatní poskytovatele, kteří poskytli úvěry již dříve, ale chrání rovněž spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, přičemž zprostředkovaně poskytuje ochranu také společnosti jako celku, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. Uvedená povinnost přitom dopadá na všechny zamýšlené žádosti o úvěr, které spadají do působnosti daného zákona a poskytovatel se jí nemůže zprostit jen tím, že výše spotřebitelského úvěru není dle jeho názoru vysoká nebo smluvní vztah nepokládá za rizikový. Bez dostatečného posouzení bonity klienta nelze podle soudu učinit závěr o nerizikovosti smluvního vztahu v tom směru, že bude celý závazek bez problémů splacen. Stejně tak ani nelze paušálně tvrdit, že úvěry s nižší částkou jistiny nebo kratší dobou splatnosti jsou z hlediska jejich „návratnosti“ méně rizikové. Vždy je třeba přihlížet k celkové částce, tj. i k úrokům, které se dlužník podpisem smlouvy zavazuje uhradit.12. Pokud má být zachován smysl a účel citované úpravy, je třeba, aby poskytovatel úvěru zjistil řádně a s odbornou péčí, na základě spolehlivých a dostatečných informací na straně jedné příjmy a na straně druhé pak dosavadní dluhové zatížení klienta a alespoň pravidelné a nezbytné výdaje, které lze u každého spotřebitele rozumně očekávat. Takovými výdaji jsou zejména náklady na bydlení, dále pak na dopravu, stravování, ošacení apod. Požadavek odborné péče nelze omezovat jen na samotný myšlenkový proces posouzení dodaných čísel představujících příjmy a výdaje, ale je třeba jej vztáhnout i na zhodnocení dostatečnosti a věrohodnosti shromážděných podkladů.13. K prokázání zkoumání úvěruschopnosti, žalobkyně soudu nepředložila žádné důkazy, ze kterých by soud mohl posoudit, zda žalobkyně zkoumala úvěruschopnost žalovaného. Nebyly tvrzeny a a ani prokazovány ani příjmy žalovaného a ani jeho výdaje.14. Jak uvedl Krajský soud v Praze v rozsudku ze dne 11. 3. 2021, sp. zn. 28 Co 279/2020-167, „má-li být zachován smysl a účel dané úpravy, není toto odborné posouzení možné bez skutečného zjištění nejen příjmů a dosavadního dluhového zatížení klienta, ale i alespoň základních, pravidelných a nezbytných výdajů, které lze u každého spotřebitele předpokládat.“ Soud nemohl zjistit výši mandatorních výdajů a nákladů na bydlení žalovaného, neboť žádné doklady k tomuto nebyly doloženy. Pokud proběhlo interní posouzení, pak žalobkyně dostatečně nevysvětlila a nedoložila, na základě jakých skutečností posoudila schopnost žalovaného úvěr splácet. Žalobkyně tedy nedoložila, že by dostatečně s odbornou péčí zkoumala příjmovou a výdajovou stránku žalovaného, tedy nedostála své povinnosti s odbornou péčí posoudit její úvěruschopnost, čímž porušila své povinnosti jako poskytovatele úvěru a posuzovanou úvěrovou smlouvu je potřeba považovat za absolutně neplatnou, a má právo pouze na vrácení poskytnuté jistiny ve výši 20 000 Kč, když současně bylo sama uvedla, že žalovaný jí již částku 17 500 Kč vrátil, tedy má nárok na vrácení částky 2 500 Kč. Soud současně žalobkyni přiznal i nárok na zaplacení úroků z prodlení podle § 1970 o. z. ve spojení s nařízením vlády č. 351/2013 Sb., a to ode dne následujícího po lhůtě, kterou žalobkyně žalovanému poskytla v oznámení ze dne 5. 3. 2025, které bylo odesláno téhož dne a doručeno bylo dle § 573 o.z. dne 10. 3. 2025. Ve zbývající části soud s ohledem na absolutní neplatnost smlouvy, žalobu zamítnul.15. Lhůtu k plnění, soud považuje za přiměřenou a odpovídající spravedlivému uspořádání poměrů mezi účastníky v