20 C 201/2025-56 — Okresní soud v Hodoníně

1. Žalobkyně požadovala po žalované zaplacení částky 31 492,44 Kč s příslušenstvím z titulu uzavřené Smlouvy o spotřebitelském úvěru , Anonymizováno, č. , hodnota, , na základě které žalobkyně žalovanému poskytla úvěr a žalovaný se zavázal úvěr splácet. Za celou dobu však žalovaný uhradil pouze 100 730 Kč. Žalobkyně žalovaného vyzvala k uhrazení zbývající částky, avšak žalovaný ji neuhradil. Před poskytnutím úvěru, žalobkyně řádně zkoumala úvěruschopnost žalovaného, když žalobkyně zjistila, že jeho příjem činí 22 080 Kč, přičemž splátka činila pouze 3%. Žalobkyně tak po žalovaném požaduje zaplacení částky 31 492,44 Kč, kapitalizovaný úrok ve výši 2 337,56 Kč, zákonný úrok z prodlení z částky 29 364,84 Kč od 17. 1. 2025 do zaplacení ve výši 12 % ročně z této částky.2. Žalovaný se ve věci nevyjádřil a po celou dobu řízení byl nečinný. Soud následně nařídil jednání, na kterém provedl listinné důkazy, které ke svým tvrzením doložila žalobkyně, a z těchto důkazů soud zjistil následující skutečnosti.3. Před poskytnutím úvěru žalobkyně vypracovala zprávu o posouzení úvěruschopnosti žalovaného. Z tohoto soud zjistil, že žalovaný žalobkyni poskytl občanský průkaz, řidičský průkaz, žalobkyně prošla registry SOLUS, CEE, IS, CRIF, dále zjistila, že příjem žalovaného činí 22 080 Kč, jeho výdaje činí 3 200 Kč za nájem, splátky úvěrů činí 8 318 Kč, když měly být předloženy výplatní pásky a zaměstnání ověřeno u zaměstnavatele. Současně byla předložena kopie řidičského a občanského průkazu. Důkaz o výši nájmu předložen nebyl. Soudu byly dále předloženy výpisy z účtu žalovaného za duben 2019, ze kterého soud zjistil mzda žalovaného činí 22 083 Kč, počáteční zůstatek na účtu činil -34 827 Kč, konečný -30 298 Kč, s tím, že měsíční debet činil -42 219 Kč, což činí téměř dvojnásobek mzdy žalovaného. Mezi další příjmy žalovaného bylo poskytnutí finančních prostředků ze strany žalobkyně a třetí osoby. Z výpisu z účtu za červenec soud zjistil, že žalovaný má stále konečný zůstatek v mínusu, a to – 34 779,23 Kč, když měsíční debet žalovaného činí cca 38tis. Kč, avšak jeho mzda činila 21 079 Kč.4. Ze Smlouvy o spotřebitelském úvěru , Anonymizováno, ze dne 23. 5. 2019, která byla podepsána dálkově, soud zjistil, že na základě této smlouvy měla žalobkyně poskytnout žalovanému částku 20 000 Kč a žalovaný měl tuto částku splácet minimálně po 600 Kč měsíčně. Součástí smlouvy byly informace o zpracování osobních údajů, všeobecné pojistné podmínky, sazebník a formulář pro standardní informace o spotřebitelském úvěru , Anonymizováno, , dle kterého žalovaný musel uhradit minimálně 600 Kč měsíčně, s tím, že výše spotřebitelského úvěru měla činit 20 000 Kč. Součástí smlouvy bylo pojištění schopnosti splácet.5. Z přehledu poskytnutého plnění a zaplacených částek soud zjistil, že žalovaný od žalobkyně načerpal 56 576 Kč a uhradil 100 730 Kč.6. Z výplatní pásky žalovaného za duben 2019 soud zjistil mzdu žalovaného ve výši 22 076 Kč.7. Žalovaný by vyzvána k uhrazení dlužné částky předžalobní upomínkou ze dne 20. 3. 2025, která byla odeslána 24. 3. 2025.8. Soud vzal z předložených důkazních prostředků za prokázané, že mezi předchůdkyní žalobkyně a žalovaným byla podepsána smlouva o úvěru dle § 2395 a následující zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“). Žalovaný načerpal 56 576 Kč a uhradil žalobkyni 100 730 Kč.9. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, dále jen „ZoSÚ“, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odstavce 2 citovaného ustanovení mimo jiné platí, že poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Podle § 87 odst. 1 ZoSÚ, účinného do 28. 5. 2022, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy.10. V rámci výše popsaných smluvních vztazích žalovaný vystupoval jako slabší strana – spotřebitel. Povinností žalobkyně před poskytnutím úvěru tedy bylo zkoumat schopnost žalovaného splácet úvěr. Pokud poskytovatel poskytne spotřebiteli úvěr, aniž by této své povinnosti dostál, je smlouva neplatná. Byť z § 87 odst. 1 věty druhé ZoSÚ, účinného do 28. 5. 2022, vyplývá lhůta, v níž může spotřebitel uplatnit námitku neplatnosti úvěrové smlouvy, soud s odkazem na aktuální judikaturu konstatuje, že se zde jedná o neplatnost absolutní (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 nebo rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 12. 12. 2019, sp. zn. 27 Co 221/2019). Z uvedených soudních rozhodnutí plyne, že soud se musí z úřední povinnosti, tedy i bez návrhu žalovaného spotřebitele, zabývat otázkou, zda ze strany poskytovatele spotřebitelského úvěru byla před uzavřením smlouvy splněna jeho zákonná povinnost zkoumat s odbornou péčí úvěruschopnost spotřebitele. Porušení této povinnosti je nutno vykládat za použití § 588 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“) jakožto absolutní neplatnost smlouvy, když dané porušení povinnosti poskytovatele odporuje zákonu a současně zjevně narušuje veřejný pořádek s tím, že nedostatečné zjištění poměrů dlužníka má veřejnoprávní souvislosti a dotýká se společnosti jako celku.11. Soud poukazuje, že k závěru o absolutní neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru lze dospět i s ohledem na čl. 8 odst. 1 směrnice č. 2008/48/ES, o smlouvách o spotřebitelském úvěru, který stanoví, že členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Podle čl. 23 směrnice, členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující. Ačkoliv se textu směrnice nelze přímo dovolávat ve vztahu mezi jednotlivci, národní soudy jsou v rámci tzv. nepřímého účinku směrnic povinny volit v rámci národního práva eurokonformní výklad (viz např. rozhodnutí Soudního dvora EU ve věci C-377/14, Radlinger, nebo C-76/10, Pohotovosť). Uvedenou interpretaci potvrzuje i rozsudek Soudního dvora ve věci C-679/18, OPR-Finance, ze dne 5. 3. 2020. Možnost, aby soud sám rozhodl o nepoužití ustanovení vnitrostátního práva, jež by bylo v rozporu s právem Evropských společenství, byla připuštěna i v usnesení pléna Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 1/10 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. května 2021, sen. zn. 29 ICdo 3/2021.12. K otázce posouzení schopnosti žalovaného úvěr splatit žalobkyně předložila výpis z účtů za měsíc duben, jeho výplatní pásku, rovněž za měsíc duben a svou zprávu o posouzení úvěruschopnosti, ke které však nebyly doloženy listiny, které by prokazovaly, co ze žalobkyně zkoumáním databází zjistila. Z výplatní pásky i z výpisu z účtu, soud vzal za prokázané, že žalovaného mzda činí cca 22 tis. Kč, avšak jeho výdaje jsou téměř dvojnásobné. Z výpisu nebylo možno zjistit jeho pravidelné výdaje – sipo, trvalé příkazy, tedy ani nebylo možno jednoznačně posoudit, jaké výdaje jsou nezbytné. Soud si je vědom toho, že ust. § 86 zákona č. 257/2016 Sb. je normou s relativně neurčitou hypotézou a zákon nestanoví konkrétní způsob posuzování úvěruschopnosti spotřebitele. Pokud však má být zachován smysl a účel citované úpravy, je třeba, aby žalobkyně zjistila řádně a s odbornou péčí, na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací na straně jedné příjmy a na straně druhé pak alespoň základní, pravidelné a nezbytné výdaje, které lze u každého spotřebitele rozumně očekávat. Takovými výdaji jsou zejména náklady na bydlení, dopravu, stravování a dosavadní dluhové zatížení klienta. Soud tedy na základě žalobkyní předložených podkladů konstatuje, že žalobkyně svou povinnost posoudit úvěruschopnost žalovaného řádně nesplnila, neboť její posouzení úvěruschopnosti je třeba považovat za zcela formální, jemuž nelze přiznat právní ochranu.