Okresní soud v Hodoníně 4 C 51/2026-26 – Náklady řízení

Žalobkyně se domáhala zaplacení 19 960 Kč s příslušenstvím s tím, že mezi účastníky byla dne 23. 4. 2025 uzavřena smlouva o úvěru, na jejímž základě žalobkyně žalované poskytla částku 15 000 Kč, kterou se žalovaná se zavázala žalobkyni vrátit společně s poplatkem za poskytnutí úvěru ve výši 495 Kč do 30 dnů od jejího poskytnutí. Žalovaná se dále zavázala uhradit poplatek za tzv. bezpečnou splátku ve výši 99 Kč měsíčně a poplatek za každý tzv. korunový odklad ve výši 1 485 Kč. Žalovaná požádala o poskytnutí úvěru prostřednictvím internetových stránek žalobkyně na adrese , Anonymizováno, . Podpis žalované na smlouvě byl pak nahrazen zadáním SMS kódu zaslaného žalované na jí uvedené telefonní číslo. Žalovaná se dostala do prodlení s úhradou dlužné částky a zůstala žalobkyni dlužna na jistině 14 999 Kč, na poplatku za poskytnutí úvěru 495 Kč, na poplatku za bezpečnou splátku 297 Kč a na poplatku za prodloužení splatnosti korunovým odkladem 2 969 Kč. Kromě dlužné jistiny a sjednaných poplatků požadovala žalobkyně po žalované rovněž zaplacení nákladů na vymáhání ve výši 300 Kč, smluvní pokuty ve výši 900 Kč, kapitalizovaného úroku z prodlení za období od 25. 10. 2025 do 11. 11. 2025 ve výši 113,19 Kč a úroku z prodlení ve výši 11,50 % ročně z celkové dlužné částky 19 960 Kč za období od 12. 11. 2025 do zaplacení. K tomu, zda a jakým způsobem byla před uzavřením smlouvy zkoumána úvěruschopnost žalované, žalobkyně uvedla, že byla posuzována její příjmová a výdajová stránka a dále byly zohledněny proměnné jako věk, vzdělání, zdroj příjmů, rodinný stav, počet dětí, způsob bydlení atd. Žalobkyně současně provedla lustraci žalované v registrech NRKI, BRKI, SOLUS, CRIBIS a ISIR, v nichž nebyl o osobě žalované uveden negativní záznam. Zjištěné údaje žalobkyně poté za využití statistického modelu podrobila scoringu prováděnému automatizovaným systémem vytvořeným odbornými zaměstnanci. Výsledkem tohoto postupu bylo zjištění kreditního skóre žalované a určení limitu nejvyšší měsíční splátky. Žalobkyně provedla výpočet disponibilní částky domácnosti žalované s tím, že zohlednila příjem žalované ve výši 26 000 Kč měsíčně, příjem ostatních členů domácnosti ve výši 50 000 Kč měsíčně, jako výdaje vzala žalobkyně v úvahu minimální výdaje na bydlení ve výši 10 000 Kč, životní minima členů domácnosti ve výši 11 560 Kč, splátky žalované v celkové výši 1 220 Kč (z toho splátky ve výši 1 200 Kč u žalobkyně) a výši splátky schváleného úvěru ve výši 15 594 Kč; žalobkyně tak vycházela z disponibilní částky žalované ve výši 1 811 Kč a domácnosti žalované ve výši 36 346 Kč.2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila. Za splnění podmínek uvedených v § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), soud rozhodl bez nařízení jednání.3. Z listinných důkazů předložených žalobkyní soud zjistil, že účastníci uzavřeli dne 23. 4. 2025 smlouvu o úvěru. Na základě této smlouvy se žalobkyně zavázala žalované poskytnout bezúčelový úvěr ve výši 15 000 Kč. Mezi účastníky byl sjednán poplatek za poskytnutí úvěru ve výši 495 Kč; sazba RPSN činila 48,3 %. Vedle toho byl sjednán poplatek za bezpečnou splátku ve výši 99 Kč měsíčně a poplatek za korunový odklad pro případ prodloužení doby splatnosti úvěru ve výši 1 485 Kč. Žalovaná se zavázala úvěr splatit do 23. 5. 2025. Ve smlouvě je uveden bankovní účet, na který měl být žalované úvěr poskytnut, a to účet č. , č. účtu, . Vlastnictví tohoto bankovního účtu žalobkyně ověřila prostřednictvím autorizační platby žalované ve výši 1 Kč, žalovaná dále k prokázání své totožnosti žalobkyni poskytla fotokopii obou stran svého občanského průkazu. Pro případ, že žalovaná nesplatí úvěr do data splatnosti, byla ve smlouvě sjednána možnost žalobkyně účtovat účelně vynaložené náklady spojené s upomínáním, jejichž výši žalobkyně žalované písemně oznámí. Dále bylo ujednáno pro případ prodlení žalované se splacením úvěru nebo zaplacením jiné platby oprávnění žalobkyně účtovat žalované smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z dlužné částky. Proces uzavírání smlouvy je upraven v oddílu „Uzavírání úvěrových smluv“ a to tak, že smlouvy jsou uzavírány prostřednictvím internetové stránky , Anonymizováno, kde pomocí příslušného tlačítka klient potvrdí svůj úmysl uzavřít úvěrovou smlouvu, kterou podepíše zvoleným heslem a jedinečným SMS kódem. Žalobkyně předložila také sazebník platný od 4. 1. 2019, Formulář pro standardní informace o spotřebitelském úvěru, Informační memorandum o zpracování osobních údajů, kdy tyto dokumenty shrnují či doplňují obsah smlouvy o úvěru. Z opisu výpisu proplacení smlouvy plyne, že z účtu žalované uvedeného ve smlouvě byla dne 18. 5. 2025 provedena ve prospěch účtu žalobkyně platba 1 Kč. Z následujícího opisu výpisu proplacení smlouvy plyne, že z účtu žalobkyně byla dne 18. 5. 2025 na účet žalované uvedený ve smlouvě zaslána částka 15 000 Kč. Z výpisu čerpání, splátek a úhrad plyne, že žalovaná žalobkyni uhradila dne 18. 5. 2025 částku 1 Kč a dále dne 22. 6. 2025 částku 1 Kč, celkem tedy 2 Kč.4. Informace o žalované a výsledky lustrací v příslušných registrech jsou shrnuty v kartě klienta, z níž plyne, že žalovaná měla být v době podání žádosti na mateřské dovolené s měsíčním příjmem ve výši 6 000 Kč, příjem ostatních členů domácnosti měl činit 50 000 Kč měsíčně, výše jejích splátek měla činit 2 500 Kč měsíčně. Žalovaná dále tvrdila, že nemá žádné dítě. Lustrace žalované v registrech ISIR, NRKI, SOLUS a CRIBIS byly bez negativních výsledků.5. Z metodiky – posouzení úvěruschopnosti klienta je patrné, jakými postupy a výpočty žalobkyně dospěla k limitu nejvyšší měsíční splátky na žalovanou a na domácnost žalované, a to za využití statistického modelu.6. Žalobkyně dále doložila úvěrovou zprávu z Nebankovního registru klientských informací, z níž bylo zjištěno, že žalovaná v době před poskytnutím úvěru měla jeden existující nesplátkový závazek, jeden existující závazek z kreditní karty a o jeden splátkový závazek měla požádáno; ve stavu „odmítnuto“ byla evidována jedna žádost o kreditní kartu a ve stavu „ukončeno“ byly evidovány tři splátkové závazky.7. Předžalobní výzvou ze dne 10. 10. 2025, jejíž odeslání dne 13. 10. 2025 žalobkyně prokázala podacím archem, byla žalovaná vyzvána ke splacení dlužné částky ve lhůtě do 24. 10. 2025.8. Je zjevné, že mezi žalobkyní a žalovanou mělo dojít k uzavření smlouvy o úvěru, tak jak ji upravuje § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „občanský zákoník“): „Smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.“9. Na zamýšlený smluvní vztah dopadá úprava zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném ke dni uzavření smlouvy o úvěru, tj. ke dni 23. 4. 2025 (dále jen jako „zákon o spotřebitelském úvěru“), neboť žalobkyně je podnikatelem a žalovaná vystupovala jako fyzická osoba, přičemž ze smlouvy nevyplývá, že by jí úvěr byl poskytován v souvislosti s (její) podnikatelskou činností a nic takového žalobkyně ostatně ani netvrdila.10. Pro žalobkyni proto z § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru vyplývala následující povinnost: „Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.“11. Způsob, jakým měla žalobkyně tuto povinnost splnit, je blíže rozveden v navazujícím odst. 2 téhož ustanovení: „Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.“12. Zároveň je třeba při hodnocení postupu poskytovatele úvěru vzít v úvahu § 75 zákona o spotřebitelském úvěru, který obecně stanoví, že „Poskytovatel a zprostředkovatel je povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.“13. I podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 ze dne 25. 7. 2018, odborná péče věřitele při posouzení platební schopnosti spotřebitele vyžaduje, aby věřitel při posouzení schopnosti spotřebitele splácet úvěr nevyšel pouze z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech (na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázi dlužníků).14. Z citovaného ustanovení § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru je patrné, že výchozím (nezbytným) krokem posouzení je „porovnání příjmů a výdajů“ a „způsob plnění dosavadních závazků“ (pochopitelně pokud spotřebitel nějaké závazky měl/má). Pokud tedy má poskytovatel postupovat v souladu se zákonem, je nutné, aby za účelem porovnání příjmů a výdajů, jejich výši zjistil, přesněji, aby za tímto účelem učinil potřebné kroky. Kvalitu a kvantitu těchto zjištění podrobněji vymezuje samotný zákon o spotřebitelském úvěru, a to v citovaném § 86 odst. 1, který hovoří o informacích „nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených.“15. Žalobkyně nedoložila, že by si od žalované za účelem zjištění jejích příjmových a výdajových poměrů vyžádala jakékoli dokumenty, a vycházela pouze z informací sdělených žalovanou a ze statistických dat. Žalobkyně kalkulovala s příjmem žalované ve výši 26 000 Kč a s příjmem ostatních členů domácnosti ve výši 50 000 Kč, přičemž ani jeden z těchto příjmů nebyl nikterak doložen (např. výplatní páskou, výpisem z účtu, potvrzením). V této souvislosti navíc soud podotýká, že žalovaná před uzavřením smlouvy o úvěru tvrdila svůj měsíční příjem ve výši 6 000 Kč, nikoli 26 000 Kč, není tedy zřejmé, zda se v této souvislosti žalobkyně nedopustila současně i administrativního pochybení. Vzhledem k tomu, že žalovaná tvrdila, že je aktuálně na mateřské dovolené, lze usuzovat, že její měsíční příjem se pohyboval spíše v rozmezí oněch 6 000 Kč, než 26 000 Kč. Ani výdaje žalované (na bydlení, stravu, ošacení a další běžné výdaje), s výjimkou aktuálního úvěrového zatížení žalované, žalobkyně nijak neověřovala a při svých výpočtech vycházela pouze ze statistických údajů, kromě jištění úvěrového zatížení z úvěrové zprávy. Tento postup je však zcela nepostačující, neboť náklady na bydlení i ostatní nutné náklady se mohou u každého člověka významně lišit a statistické údaje nemusí být u konkrétní osoby vůbec vypovídající. Je proto povinností poskytovatele úvěru, aby výdaje žadatele o úvěr řádně prověřil, přičemž této povinnosti nemůže poskytovatel úvěru dostát pouhým převzetím statistických údajů. Soud nikterak nezpochybňuje postup, kdy žalobkyně za účelem posouzení úvěruschopnosti klienta využívá automatizovaný systém vytvořený odbornými zaměstnanci. Je však nezbytné, aby vstupní údaje, jež mají být tímto systémem vyhodnocovány, byly řádně ověřeny. Zejména pokud jde o pravidelné náklady žalované spojené s bydlením, které nepochybně musela hradit, tyto náklady žalobkyně žádným způsobem nezkoumala a nezjišťovala ani, zda má žalovaná vlastní bydlení, či zda bydlí v nájmu (ačkoli informace o druhu bydlení a nákladech na bydlení jsou pro posouzení úvěruschopnosti zcela zásadní). Z karty klienta je přitom dále zcela zřejmé, že žalovaná neuváděla pravdivou informaci ohledně počtu svých dětí (nula), a to s ohledem na své další tvrzení, že je aktuálně na mateřské dovolené. Žalobkyně se ani těmito rozporuplnými tvrzeními žalované nikterak prokazatelně nezabývala. Soud tak dospěl k závěru, že žalobkyně řádně nedostála své povinnosti před uzavřením úvěrové smlouvy posoudit úvěruschopnost žalované.16. Dle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je důsledkem porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele absolutní neplatnost uzavřené smlouvy: „Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.“17. Předmětnou smlouvu tak je nutno považovat za absolutně neplatnou z důvodu absence řádného posouzení úvěruschopnosti žalované a žalovaná tak byla od počátku povinna vrátit žalobkyni pouze poskytnutou jistinu ve výši 15 000 Kč, a to ve lhůtě přiměřené jejím možnostem dle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Vzhledem k tomu, že žalovaná na jistinu uhradila dle tvrzení žalobkyně a výpisu čerpání, splátek a úhrad, celkem částku 2 Kč, zavázal soud žalovanou k úhradě zbývající částky ve výši 14 998 Kč (výrok I.).18. Pokud jde o lhůtu k plnění, soudu nezbývá než konstatovat, že v řízení nebylo prokázáno, jaké jsou možnosti žalované poskytnutou jistinu vrátit a jaká je tedy doba přiměřená těmto možnostem. V této souvislosti soud odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 3675/2021 ze dne 20. 4. 2022, dle kterého: „ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru lze označit za speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení a upravuje soukromoprávní sankci poskytovatelů „lichvářských“ úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. mu vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Účelem takové úpravy je ochrana spotřebitele před lichvářskými praktikami některých poskytovatelů spotřebitelských úvěrů. Je zřejmé, že odvolací soud se shora uvedeného výkladu nedržel a při vypořádání nároků ze zaniklé smlouvy o spotřebitelském úvěru postupoval podle obecných ustanovení o vypořádání bezdůvodného obohacení ze zaniklé (neplatné) smlouvy, od čehož se odvíjel jeho (nesprávný) závěr o okamžiku vzniku nároku žalobkyně na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z.“19. V důsledku toho, že žalovaná byla po celou dobu řízení nečinná a soudu neuvedla, jaká je doba přiměřená jejím možnostem, přičemž není ani v možnostech soudu toto zjistit, stanovil soud lhůtu šesti měsíců, jako lhůtu, která se mu jeví přiměřená s ohledem na výši dlužné částky, přičemž se jedná o dobu, v níž lze řešit možnost získání potřebné částky např. dalším zaměstnáním, přivýdělkem, refinancováním dluhu od příbuzných či jiných subjektů se řádným posouzením aktuální úvěruschopnosti žalované, případně zvážit možnosti insolvenčního řízení apod. Případné zamítnutí žaloby pro předčasnost a odkázání žalobkyně na možnost uplatnit u soudu nárok na určení doby přiměřené možnostem žalované soud považuje za nehospodárné a zbytečné rozmnožování soudních sporů, když lze očekávat, že ani v takovém řízení by žalovaná nebyla činná. Pokud je smyslem a účelem této úpravy ochrana spotřebitele samotného před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet a zprostředkovaně ochrana společnosti jako celku, bylo nutno poskytnout žalovanému tuto lhůtu pro splnění povinnosti, přičemž se jedná o delší lhůtu, než stanovuje § 160 o. s. ř., v němž je upravena lhůta 3 dnů od právní moci rozsudku. Není však možno podporovat chování dlužníků, kteří si půjčují finanční prostředky, aniž by je následně spláceli, a spoléhají na případné zamítání žalob pro neplatnost smlouvy z důvodu nedostatečného posouzení úvěruschopnosti a pro předčasnost, když v řízení ovládaném zásadou dispoziční není ze strany soudu možné kvalifikovaným způsobem zjistit jejich aktuální možnosti vracet poskytnuté jistiny, přičemž je pravidlem, že žalovaní spotřebitelé bývají v řízení často nečinní a rezignují na zásadu „jen bdělým náleží práva“.20. Ve zbytku soud žalobu zamítl tak, jak je uvedeno ve výroku II. tohoto rozsudku, neboť žalobkyni nevznikl nárok na úroky, poplatky a smluvní pokutu z absolutně neplatné smlouvy, současně ani nárok na zaplacení úroku z prodlení, neboť žalovaná se dosud do prodlení s vrácením poskytnuté jistiny nedostala.21. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř., dle kterého, měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. Žalobkyně byla při kapitalizaci požadovaných úroků z prodlení ke dni vyhlášení tohoto rozhodnutí v řízení z 71 % úspěšná a z 29 % neúspěšná (z 29 % tak byla úspěšná žalovaná) a má tak vůči žalované právo na zaplacení 42 % náhrady nákladů řízení.22. Náklady řízení žalobkyně sestávají jednak ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 800 Kč a dále z nákladů souvisejících se zastupováním žalobkyně advokátem. Soud postupoval dle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif) z tarifní hodnoty ve výši 19 960 Kč. Zástupce žalobkyně učinil ve věci tři úkony právní služby dle § 11 odst. 1 advokátního tarifu (převzetí a příprava zastoupení, návrh ve věci samé – žaloba, výzva k plnění). Sazba mimosmluvní odměny za jeden úkon činí podle § 14b odst. 1 advokátního tarifu 400 Kč a dále za ně podle § 14b odst. 6 písm. a) advokátního tarifu náleží paušální náhrada hotových výdajů ve výši 100 Kč, opět za každý z těchto úkonů. Celkem tedy náklady žalobkyně činí (včetně náhrady za daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z odměny a náhrad advokáta) 2 615 Kč. Soud tak žalobkyni přiznal právo na náhradu nákladů řízení ve výši 1 098,30 Kč (42 % z 2 615 Kč). Soud ve věci aplikoval § 14b advokátního tarifu, neboť nárok uplatněný žalobkyní byl uplatněn návrhem podaným na ustáleném vzoru, který žalobkyně u zdejšího soudu uplatňuje opakovaně, a současně tarifní hodnota této věci nepřevyšuje 50 000 Kč. Pokud se jedná o lhůtu k plnění, soud tuto stanovil jako třicetidenní, neboť k úhradě částky 1 098,30 Kč ji považuje za adekvátní. Současně se jedná o lhůtu desetkrát delší, než jakou stanoví § 160 o. s. ř.