17 C 143/2025-61 — Okresní soud v Jičíně

1. Žalobkyně se žalobou doručenou soudu dne 4. 9. 2025 domáhala po žalovaném zaplacení částky 12 300 Kč s příslušenstvím. Tvrdila, že původní věřitel (spol. , právnická osoba, ) uzavřel dne 20. 11. 2024 s žalovaným smlouvu o úvěru. Smlouva byla uzavřena prostřednictvím internetových stránek původního věřitele. Na základě této smlouvy poskytl původní věřitel žalovanému peněžní prostředky celkem ve výši 10 000 Kč. Žalovaný se zavázal původnímu věřiteli vrátit tyto prostředky včetně příslušenství nejpozději do 26. 1. 2025, avšak neuhradil ničeho, když mu vznikl žalovaný dluh sestávající z 10 000 Kč jistiny a úroku ve výši 2 300 Kč. Pohledávka za žalovaným byla smlouvou o postoupení pohledávek postoupena na žalobkyni. Žalovanému byla zaslána předžalobní výzva právního zástupce žalobkyně, ani na tu však nereagoval. K výzvě soudu žalobkyně doplnila, že žalovaný byl před poskytnutím úvěru lustrován v rejstřících zejména NKRI, BRKI a SOLUS. Byly zjištěny jeho příjmy a výdaje a proveden propočet schopnosti splácet splátky úvěru. Doklady o provedeném šetření však žádné k dispozici nemá.2. Žalovaný se k žalobě přes poučení a výzvy soudu nevyjádřil.3. Soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání ve smyslu § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), když účastníci s tímto postupem soudu souhlasili (§ 101 odst. 4 o. s. ř.).4. Soud vzal na základě doložených důkazů za prokázané, že právní předchůdce žalobkyně (, právnická osoba, .) uzavřel dne 20. 11. 2024 s žalovaným smlouvu o úvěru, a to prostřednictvím internetových stránek původního věřitele. Na základě této smlouvy původní věřitel poskytl žalovanému peněžní prostředky celkem ve výši 10 000 Kč a žalovaný se zavázal k jejich vrácení do 12 měsíců, a to v měsíčních splátkách spolu se zápůjčním úrokem ve výši 279,83 % ročně. RPSN činí 660 %. Žalovaný na poskytnutý úvěr neuhradil ničeho. Pohledávka za žalovaným byla smlouvou o postoupení pohledávek postoupena na žalobkyni, což bylo žalovanému oznámeno. Tato zjištění vyplývají ze smlouvy o postoupení pohledávek včetně dodatku, oznámení o postoupení pohledávky, smlouvy o úvěru a potvrzení o platbě. Žalobkyně zaslala dne 19. 6. 2025 předžalobní výzvu žalovanému.5. Vzhledem k tomu, že žalovaný při sjednání smlouvy o úvěru vystupoval v pozici spotřebitele, soud při právním posouzení věci vycházel z ustanovení zákona č. 257/2016, o spotřebitelském úvěru (dále jen „z.s.ú.“) ve spojení s ustanoveními zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o.z.“). Zákon o spotřebitelském úvěru vychází ze zásady rovnosti stran, kdy fakticky nerovné postavení spotřebitele ve vztahu s podnikatelem je dorovnáváno dotčenou právní úpravou směřující k vyvážení této faktické nerovnosti, projevující se ochranou slabší strany.6. Podle § 2395 o.z. smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.7. Podle § 86 odst. 1 z.s.ú. poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.8. Podle § 87 odst. 1 z.s.ú. poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.9. Podle § 2991 odst. 1 a 2 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.10. Podle § 2993 věta první o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.11. Shora uvedený skutkový stav soud pop právní stránce posoudil následovně:12. Právní předchůdkyně žalobkyně před sjednáním smlouvy nesplnila povinnost řádně prověřit úvěruschopnost dlužníka (žalovaného) tak jak ji ukládá § 86 z.s.ú. Splnění této povinnosti je dle § 87 z.s.ú. přitom podmínkou platnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru. Podle závěrů rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, odborná péče poskytovatele úvěru předpokládá ověření údajů, které dlužník věřiteli sdělil, resp. objektivně tyto údaje mají být podloženy minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka a klíčová je povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu, a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích. Dále Nejvyšší soud v rozhodnutí pod sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, dospěl k závěru, že věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech, na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků.13. V poměrech této věci žalobkyně sice uvedla, že schopnost žalovaného řádně hradit úvěr byla prověřena na základě lustrací v několika registrech, uvedené však nedoložila. Nijak také nedoložila, že jakkoliv ověřovala údaje o příjmech a pravidelných výdajích žalovaného (výslovně uvedla, že příslušnou dokumentací nedisponuje). Za těchto okolností lze uzavřít, že úvěruschopnost žalovaného nebyla v projednávaném případě náležitě posouzena (o čemž svědčí i to, že žalovaný neuhradil ani jednu splátku). Důsledkem nesplnění uvedené povinnosti je dle § 87 z.s.ú. neplatnost smlouvy o úvěru.14. Nadto smlouva neobstojí ani z hlediska stanovené výše úroků, když úroková sazba byla stanovena na 660 % ročně, tj. několikanásobně vyšší, než bylo v době uzavření úvěrové smlouvy obvyklé. Nemravnost tohoto ujednání ve smyslu ust. § 1 odst. 2 o.z je zjevná, když dle databáze ARAD činila obvyklá úroková sazba u úvěrů celkem cca 10 % ročně. V daném případě byla úroková sazba více než 66 násobná oproti obvyklé praxi peněžních ústavů. Takto vysoká úplata za poskytnutí úvěru je zjevně v rozporu s dobrými mravy a smlouva je v důsledku toho absolutně neplatná podle § 588 o. z, k čemuž musí soud přihlížet z úřední povinnosti. V tomto smyslu lze odkázat na judikaturu Nejvyššího soudu, podle níž není v rozporu s dobrými mravy úrok, který je dvojnásobkem či trojnásobkem úrokové míry peněžních ústavů (rozhodnutí sp. zn. 33 Odo 234/2005 a 21 Cdo 1484/2004), nikoli 66násobek. K přiměřenosti úrokové sazby u nebankovních poskytovatelů soud uvádí, že ačkoliv úrokové sazby nebankovních poskytovatelů úvěrů bývají oproti bankovnímu sektoru obvykle vyšší, nehraje tato skutečnost roli při posouzení přiměřenosti sjednaného úroku. Pokud by totiž soudy měly použít jiné srovnávací měřítko pro nebankovní poskytovatele než pro banky, vedlo by to k závěrům zakládajícím nerovnost mezi oběma skupinami poskytovatelů úvěrů. Soud současně dospěl k závěru, že moderace nepřiměřených úroků podle ustanovení § 577 o. z. na obvyklou, ještě přípustnou výši, zde možná není. Soudu je z úřední činnosti známo, že žalobkyně je profesionál na trhu poskytování nebankovních úvěrů, proto jí musí být zjevné, že smlouva má neobvykle (excesivně) vysokou sazbou zatížení spotřebitele. Z toho vyplývá, že ve smyslu § 576 o.z. část smlouvy týkající se úroků nelze oddělit od ostatního obsahu, když by k uzavření smlouvy za jiných parametrů patrně nedošlo. K tomu lze dále odkázat na závěry z rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, č. j. 47 Co 87/2023-81.15. Po právním posouzení dospěl soud k závěru, že podaná žaloba je důvodná pouze zčásti. Mezi účastníky existuje právní poměr z bezdůvodného obohacení ve smyslu § 2991 a § 2993 o.z. Žalobkyně prokázala, že žalovanému poskytla částku 10 000 Kč. Žalovaný netvrdil ani neprokázal, že by poskytnutou částku vrátil (byť jen částečně), nebo že by mu nebyla poskytnuta. Soud proto žalovaného zavázal k zaplacení částky 10 000 Kč. S ohledem na absolutní neplatnost smlouvy soud pro účely stanovení data prodlení žalovaného s vydáním bezdůvodného obohacení vycházel z § 1958 odst. 2 o. z., dle něhož neujednají-li strany, kdy má dlužník splnit dluh, může věři