6 C 55/2026-44 – Okresní soud v Jičíně

1. Žalobkyně se domáhá zaplacení částky uvedené ve výroku shora s odůvodněním, že dne 10. 7. 2025 uzavřela její právní předchůdkyně, společnost , právnická osoba, , s žalovaným smlouvu o úvěru č. , hodnota, , na jejímž základě poskytla žalovanému úvěr ve výši 30 000 Kč, který měl být splacen nejpozději 10. 11. 2025. Kromě poskytnuté jistiny požadovala žalobkyně zaplacení smluvního úroku ve výši 10 330,26 Kč a úroku z prodlení. Žalobkyně tvrdila, že úvěruschopnost žalovaného řádně vyhodnocovala, a to na základě tvrzení žalovaného o svých příjmech a výdajích a lustrací CEE, ISIR, SOLUS, NRKI, BRKI a úvěrové historie.2. Žaloba společně s výzvou k vyjádření, zda účastník souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání, byla žalovanému doručena na doručovací adresu postupem podle § 49 odst. 2, odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“). Ve výzvě k vyjádření, zda účastník souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání, byl žalovaný poučen o tom, že pokud se v dané lhůtě nevyjádří, bude mít soud za to, že s navrhovaným postupem soudu souhlasí. Žalovaný se k žalobě ani na výzvu nijak nevyjádřil. Žalobkyně s rozhodnutím bez nařízení jednání vyjádřila souhlas již v žalobě (a tento postoj nezměnila ani po výzvě k doplnění tvrzení k prokázání toho, že žalobkyně údaje o příjmech a výdajích žalovaného ověřovala). Protože byly splněny podmínky podle ustanovení § 115a o. s. ř., nebylo k projednání věci nařízeno jednání.3. Po provedeném dokazování dospěl soud k následujícím skutkovým zjištěním:Ze smlouvy o úvěru č. , hodnota, mezi , právnická osoba, jako věřitelem a žalovaným jako dlužníkem ze dne 10. 7. 2025 soud zjistil, že jejím předmětem byl spotřebitelský úvěr až do výše 30 000 Kč. Zápůjční úroková sazba činila 112 % ročně. Úvěr byl poskytnut na 12 měsíců, měsíční splátka činila 4 260,13 Kč. Smlouva byla sjednána prostřednictvím komunikace na dálku.4. Z výpisu z běžného účtu právní předchůdkyně žalobkyně soud zjistil, že právní předchůdkyně žalobkyně na účet žalovaného odeslala dne 10. 7. 2025 částku 30 000 Kč.5. Z upomínek soud zjistil, že právní předchůdkyně žalobkyně opakovaně vyzývala žalovaného k úhradě dluhu.6. Z rámcové smlouvy o postoupení pohledávek mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalobkyní ze dne 12. 12. 2024 a jejího dodatku (včetně seznamu postoupených pohledávek) soud zjistil, že pohledávka vůči žalovanému byla žalobkyni postoupena.7. Z oznámení o postoupení pohledávky ze dne 18. 12. 2025 soud zjistil, že postoupení pohledávky bylo žalovanému oznámeno.8. Z dalších v řízení provedených důkazů soud neučinil žádná pro posouzení věci významná skutková zjištění.9. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“) smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.10. Podle § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“) spotřebitelským úvěrem je odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.11. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.12. Podle § 87 odst. 1, 2 a 3 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům. Změní-li se možnosti spotřebitele, může soud na návrh některé ze smluvních stran sjednanou dobu nebo dobu určenou rozhodnutím změnit.13. Podle § 2991 odst. 1 a 2 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.14. Podle § 2993 věta první o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.15. Shora uvedený skutkový stav soud na základě uvedených ustanovení posoudil následovně:Žaloba je částečně důvodná. Mezi účastníky existuje právní poměr z bezdůvodného obohacení. Žalobkyně prokázala, že žalovanému poskytla její právní předchůdkyně částku 30 000 Kč. Žalovaný netvrdil ani neprokázal, že by poskytnutou částku vrátil (byť jen částečně), nebo že by mu nebyla poskytnuta.16. Právní předchůdkyně žalobkyně však před sjednáním smlouvy nesplnila povinnost řádně prověřit úvěruschopnost dlužníka (žalovaného). Splnění této povinnosti je přitom podmínkou platnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru. Podle závěrů rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, věřitel nedostojí povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků (obdobně např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, čj. 1 As 30/2015-39). Žalobkyně sice uvedla, že schopnost žalovaného řádně hradit úvěr byla ze strany její právní předchůdkyně prověřena na základě lustrací v několika registrech a úvěrové historie žalovaného. Nijak však nedoložila, že jakkoliv ověřovala údaje o příjmech a pravidelných výdajích žalovaného (výslovně uvedla, že příjmy a výdaje žalovaného vyhodnocovala na základě jeho tvrzení). Za těchto okolností lze uzavřít, že úvěruschopnost žalovaného nebyla v projednávaném případě náležitě posouzena (o čemž svědčí i to, že žalovaný neuhradil ani jednu splátku). Důsledkem nesplnění uvedené povinnosti je neplatnost smlouvy o úvěru.17. Žalobkyni proto náleží nárok na vrácení dlužné jistiny ve výši 30 000 Kč z titulu bezdůvodného obohacení. Ve zbylé části, v níž se žalobkyně domáhala zaplacení smluvního úroku byla žaloba zamítnuta, protože tento nárok měl základ v neplatné smlouvě o úvěru. Soud zamítl žalobu i v části, ve které se žalobkyně domáhala zaplacení zákonného úroku z prodlení. Zde soud odkazuje na závěry uvedené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, podle kterého ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení. Toto ustanovení, podle kterého je spotřebitel povinen vrátit poskytnutou jistinu úvěru v době přiměřené jeho možnostem, tak představuje určitý typ soukromoprávní sankce určené poskytovatelům „lichvářských“ úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok pouze na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, a to v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která se neodvíjí od výzvy věřitele k plnění. Nárok na zákonný úrok z prodlení podle § 1970 o. z. tak v době rozhodování soudu dán nebyl. Dohoda mezi účastníky řízení o době splatnosti soudem přiznané částky nebyla žádným z účastníků tvrzena, natož prokázána (je v podstatě vyloučena jen samotnými okolnostmi sporu), a proto ji určil soud. Jelikož žalovaný netvrdil v průběhu řízení žádné skutečnosti, které by soud vedly k tomu, aby se odchýlil od obecné lhůty k plnění podle § 160 odst. 1 o. s. ř., rozhodl soud tak, že žalovaný je povinen dlužnou jistinu vrátit ve lhůtě 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku, když neshledal důvody pro stanovení lhůty delší.18. Žalobkyně uhradila za návrh na vydání elektronického platebního rozkazu soudní poplatek ve výši 1 614 Kč. Vzhledem k tomu, že soud ve věci nevydal elektronický platební rozkaz, postupoval podle položky 2, bodu 2 sazebníku soudních poplatků a soudní poplatek doměřil v kone