11 C 158/2021-27 — Okresní soud v Jihlavě

1. Žalobkyně se proti žalovanému domáhala zaplacení částky 7 500 Kč s příslušenstvím jako dluhu ze smlouvy o úvěru uzavřené dne [datum] v elektronické podobě, na základě které byly žalovanému poskytnuty peněžní prostředky ve výši 5 000 Kč. Žalobní nárok představuje neuhrazenou jistinu úvěru a smluvní pokutu ve výši 2 500 Kč za prodlení žalovaného s úhradou úvěru. Žalobkyně doplnila, že před uzavřením smlouvy posoudila poměry žalovaného na základě jím uvedených údajů a porovnáním jeho příjmů a výdajů dospěla k závěru, že je schopný řádně splácet poskytnutý úvěr. 2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Vzhledem k tomu, že byly splněny podmínky postupu podle § 115a ve spojení s § 101 odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), soud rozhodl bez nařízení jednání jen na základě listinných důkazů obsažených ve spise s přihlédnutím k tomu, co uvedli účastníci. 3. Na základě provedeného dokazování soud dospěl k následujícímu závěru o skutkovém stavu věci. Žalovaný dne [datum] požádal prostřednictvím internetové stránky žalobkyně o poskytnutí úvěru a současně vyplnil formulář o svých poměrech, kde uvedl osobní údaje a své příjmy a výdaje. Na základě této žádosti pak byla mezi účastníky uzavřena smlouva o půjčce [číslo] žalobkyně poskytla žalovanému na jeho účet dne [datum] částku 5 000 Kč. Dle smlouvy byl žalovaný povinen poskytnuté peněžní prostředky vrátit společně s úrokem stanoveným ve výši 0,9% z vypůjčené částky denně nejpozději do [datum]. Pro případ prodlení s úhradou měla žalobkyně právo požadovat smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z dlužné částky jistiny do zaplacení. Poskytnutou částku žalovaný žalobkyni ve lhůtě nevrátil, žalobkyně tedy požadovala i úhradu smluvní pokuty ve výši 2 500 Kč. Žalovaný ničeho neuhradil i přes to, že byl k úhradě dluhu vyzván předžalobní upomínkou ze dne [datum]. 4. Pokud jde o prověření úvěruschopnosti žalovaného, žalobkyně vycházela pouze z údajů uvedených žalovaným při žádosti o úvěr. Žalobkyně ani netvrdila, že by si uvedené údaje sama ověřovala, příp. zjišťovala jiné relevantní informace; uvedla pouze, že provedla lustraci žalovaného v registru SOLUS s negativním výsledkem. Žádné listiny, které by osvědčovaly pravdivost posuzovaných údajů, soudu předloženy nebyly. Žalobkyně tedy vycházela pouze z toho, že měsíční příjem žalovaného byl 18 416 Kč, jeho výdaje 4 000 Kč a neměl žádné dluhy po splatnosti. To jsou veškeré informace, se kterými žalobkyně pracovala. 5. Na základě stručného právního posouzení věci soud dospěl k závěru, že předmětnou smlouvu nelze považovat za platně uzavřenou ve smyslu § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), resp. zákona [číslo] Sb., o spotřebitelském úvěru. Vzhledem k tomu, že žalobkyně poskytla úvěr žalovanému v rámci své podnikatelské činnosti a žalovaný vystupoval v postavení spotřebitele, byla povinna řídit se ust. § 86 zákona o spotřebitelském úvěru. Podle tohoto ustanovení je věřitel povinen při poskytování spotřebitelského úvěru s odbornou péčí bez důvodných pochybností posoudit schopnost spotřebitele splácet tento spotřebitelský úvěr. Při posuzování pak věřitel vychází především z informací poskytnutých spotřebitelem. Věřitel však musí při posuzování schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr postupovat s takovou obezřetností, že se nespoléhá pouze na tvrzení spotřebitele, ale jeho tvrzení si sám prověří například nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele, potvrzením o zaměstnání a příjmu, doložením výplatních pásek, doložením výpisu z účtu žadatele atd. K uvedeným závěrům se již několikrát vyslovila i judikatura (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, č. j. 33 Cdo 2178/2018). Zejména pak v rozsudku ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018, Nejvyšší soud vyslovil závěr, že věřitel nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, pokud vyjde z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Lze shrnout, že věřitel musí vždy postupovat s odbornou péčí (§ 75 zákona o spotřebitelském úvěru), která zahrnuje i postup upravený v § 86 téhož zákona. Pokud byl spotřebitelský úvěr poskytnut v rozporu s odbornou péčí, je smlouva dle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru neplatná. 6. Žalobkyně tvrdila, že úvěruschopnost žalovaného posuzovala pouze na základě jím uvedených údajů (k tomu doložila pouze vyplněné prohlášení žalovaného). S ohledem na výše vyslovené závěry nelze postup žalobkyně považovat za souladný s odbornou péčí, resp. se zákonem o spotřebitelském úvěru. Předmětná smlouva o úvěru je tedy neplatná, přičemž k neplatnosti soud přihlédl dle § 588 o. z. i bez návrhu, neboť při jednání s podnikatelem se vyžaduje vyšší míra ochrany spotřebitele, která v tomto případě nebyla poskytnuta. 7. Smlouva je tedy absolutně neplatná s účinky ex-tunc. Vzhledem k tomu, že mezi stranami neexistuje jiné platné smluvní ujednání, nelze považovat žádné peněžité plnění mezi stranami za platně ujednané (včetně úroku či smluvní pokuty). V řízení však bylo prokázáno, že žalobkyně skutečně poskytla žalovanému peněžní prostředky ve výši 5 000 Kč. V úvahu tak přichází vyhovění žaloby v rozsahu povinnosti žalovaného vrátit žalobkyni, oč se obohatil (§ 2991 o. z.). Bezdůvodné obohacení odpovídá té části fakticky čerpaných peněžních prostředků, na které žalovaný doposud ničeho neuhradil (a soud má za prokázané, že žalovaný skutečně dosud nic neuhradil). Soud proto výrokem I. tohoto rozsudku přiznal žalobkyni částku 5 000 Kč společně s úrokem z prodlení, na nějž žalobkyni vzniklo právo v souladu s § 1970 o. z. ve spojení s nařízením vlády č. 351/2013 Sb. z této částky od [datum] (tj. ode dne následujícího po splatnosti celého„ úvěru“) do zaplacení. V souladu s § 160 odst. 1 o. s. ř. bylo poté žalovanému uloženo, aby tuto částku zaplatil do 3 dnů od právní moci rozsudku, neboť pro jinou lhůtu plnění soud neshledal důvody. 8. Zbývající část žaloby, kterou se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení smluvní pokuty ve výši 2 500 Kč a kapitalizovaného úroku ve výši 2 900,41 Kč, soud výrokem II. tohoto rozsudku s ohledem na výše uvedené zamítnul. 9. O nákladech řízení soud rozhodl postupem podle § 142 odst. 2 o. s. ř., neboť každý z účastníků měl ve věci částečný úspěch. Vzhledem k tomu, že ve věci byla úspěšnější žalobkyně, má právo na poměrnou náhradu účelně vynaložených nákladů. Soud porovnal procesní úspěch obou účastníků ve vztahu k celkovému předmětu řízení a dospěl k závěru, že úspěch žalobkyně představuje úspěch ze dvou třetin, přičemž žalovaný byl úspěšný z jedné třetiny. Po započtení procesního úspěchu účastníků má tedy žalobkyně vůči žalovanému právo na náhradu jedné třetiny jí vzniklých nákladů řízení. 10. V případě plného úspěchu žalobkyně ve věci by jí náležela náhrada nákladů řízení podle § 142 odst. 1 o. s. ř., jenž by představovalo právo na náhradu nákladů vynaložených na odměnu právního zástupce za tři úkony právní služby (převzetí a příprava zastoupení, sepsání předžalobní výzvy a žaloby) ve výši 3x 200 Kč podle § 8 odst. 1, § 14b bod 1 a § 11 odst. 1 písm. a) a d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu (dále jen„ AT“). Dále by žalobkyni náležel třikrát režijní paušál po 100 Kč podle § 14b odst. 5 písm. a) AT, z uvedených částek náhrada za DPH o sazbě 21% ve výši 189 Kč a zaplacený soudní poplatek ve výši 400 Kč Celkem by tak náklady řízení na straně žalobkyně činily 1 489 Kč. 11. Soud tedy uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni poměrnou, žalobkyni dle úspěchu v řízení přiznanou částečnou náhradu nákladů řízení (1/3) ve výši 496,33 Kč.