11 C 342/2020-37 — Okresní soud v Jihlavě

1. Žalobkyně se po žalovaném domáhala zaplacení částky 12 724 Kč s příslušenstvím. V odůvodnění žaloby uvedla, že s žalovaným uzavřela dne [datum] smlouvu o úvěru prostřednictvím elektronických prostředků. Žalobkyně doplnila, že smlouva byla žalovanému k dispozici na jeho uživatelském účtu na internetové stránce žalobkyně a současně byla zaslána na jeho email. Smlouva byla uzavřena poté, co žalobkyně posoudila příjmy žalovaného a v příslušných databázích ověřila, že žalovaný nemá žádné závazky po splatnosti. Žalobkyně pak neměla důvod pochybovat o schopnosti žalovaného úvěr řádně splatit. Na základě smlouvy byly na účet žalovaného dne [datum] poskytnuty peněžní prostředky ve výši 8 000 Kč. Žalovaný se zavázal poskytnuté prostředky vrátit společně s poplatkem za poskytnutí úvěru ve výši 2 988 Kč nejpozději do [datum]. Žalovaný úvěr řádně nevrátil, žalobkyně tedy požaduje kromě úhrady jistiny úvěru a poplatku také smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z dlužné jistiny kapitalizovanou za období od [datum] do [datum] na částku 1 736 Kč. 2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Účastníci neměli námitek proti rozhodnutí věci bez nařízení jednání, proto soud postupoval podle § 115a ve spojení s § 101 odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), a rozhodl bez nařízení jednání jen na základě listinných důkazů obsažených ve spise. 3. Na základě provedeného dokazování soud zjistil následující skutkový stav. Dne [datum] spolu účastníci uzavřeli smlouvu o spotřebitelském úvěru [číslo] prostřednictvím prostředků komunikace na dálku. Tato skutečnost vyplývá z toho, že smlouva je na straně žalovaného podepsána zadaným SMS kódem, a dále z výpisu SMS komunikace a výpisu odeslaných emailových zpráv. Z uvedených důkazních prostředků včetně výpisů z databáze žalobkyně pak má soud dále za prokázané tvrzení žalobkyně, že smlouva byla uložena v elektronické podobě na internetové stránce žalobkyně, kam měl žalovaný přístup, a současně odeslána na email žalovaného. Z výpisu z účtu soud zjistil, že žalobkyně poskytla na účet žalovaného dne [datum] částku 8 000 Kč, která byla sjednána v čl. II. smlouvy. Ve smlouvě se žalovaný zavázal poskytnuté peněžní prostředky vrátit společně s poplatkem za poskytnutí úvěru ve výši 2 988 Kč ve lhůtě 28 dnů, tj. nejpozději do [datum], celkem tedy 9 793 Kč. Ve smlouvě nebyla ujednána úroková sazba. Žalovaný však jistinu s poplatkem ve lhůtě neuhradil, jak vyplývá z výzvy ze dne [datum], která je současně i předžalobní upomínkou. Výzva byla žalovanému téhož dne odeslána emailem. Upomínkou byl žalovaný vyzván rovněž k úhradě smluvní pokuty, na kterou žalobkyni vzniklo právo v souladu s čl. IX. odst. 1 písm. a) smlouvy z důvodu prodlení žalovaného, a to ve výši 0,1 % z neuhrazené částky za každý den prodlení. Žalovaný na svůj dluh ničeho neuhradil. Žalobkyně se tedy žalobou domáhá úhrady neuhrazené jistiny ve výši 8 000 Kč, poplatku ve výši 2 988 Kč a smluvní pokuty ve výši 1 736 Kč. 4. Ve vztahu k posouzení úvěruschopnosti žalovaného soud z výpisu z databáze žalobkyně a kopií výplatních lístků zjistil, že žalovaný ke dni uzavření smlouvy měl stálý příjem ze zaměstnání a jeho čistá mzda v průměru činila 22 700 Kč měsíčně. Žalovaný byl ženatý a neměl žádné vyživované dítě. Žalovaný měl uzavřený jiný spotřebitelský úvěr se subjektem odlišným od žalobkyně na částku 5 000 Kč, neměl však žádné nesplacené závazky (jak vyplývá z výpisu z Registru platebních informací). 5. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. 6. Podle § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, je spotřebitelským úvěrem odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli. Podle § 3 odst. 2 písm. a) zákona o spotřebitelském úvěru se věřitelem rozumí poskytovatel nebo osoba, která nabyla pohledávku za spotřebitelem ze smlouvy o spotřebitelském úvěru. Podle § 3 odst. 1 písm. d) zákona o spotřebitelském úvěru se poskytovatelem rozumí ten, kdo jako podnikatel poskytuje spotřebitelský úvěr. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. 7. Podle § 110 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru neobsahuje-li smlouva o spotřebitelském úvěru informaci o zápůjční úrokové sazbě, o roční procentní sazbě nákladů nebo o celkové částce, kterou má spotřebitel zaplatit, nebyla-li ohledně některé z těchto informací dodržena písemná forma smlouvy, nebo nebylo-li písemné vyhotovení smlouvy obsahující tyto informace poskytnuto spotřebiteli v listinné podobě nebo na jiném trvalém nosiči dat, platí, že zápůjční úrokovou sazbou je repo sazba uveřejněná Českou národní bankou, platná v den uzavření smlouvy o spotřebitelském úvěru, nebyla-li sjednána zápůjční úroková sazba nižší. K ujednáním o jiných platbách sjednaných ve smlouvě o spotřebitelském úvěru se nepřihlíží. 8. Na základě zjištěného skutkového stavu s přihlédnutím k výše uvedeným zákonným ustanovením soud posoudil závazkový vztah mezi účastníky jako platně a účinně uzavřenou smlouvu o úvěru podle § 2395 a násl. o. z. Na tento závazkový vztah soud aplikoval výše uvedená ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru, neboť žalobkyně jako věřitel v rámci své podnikatelské činnosti poskytla žalovanému spotřebitelský úvěr a žalovaný vystupoval v postavení spotřebitele (nejednal v rámci své podnikatelské činnosti nebo v rámci samostatného výkonu svého povolání). Spotřebitel je slabší smluvní stranou a při právním jednání s podnikatelem je vyžadována vyšší míra ochrany jeho práv a právem chráněných zájmů. Za účelem naplnění tohoto principu jsou v zákoně o spotřebitelském úvěru zakotveny požadavky na přístup podnikatele ke spotřebiteli, včetně podoby a náležitostí právního jednání. Jedním požadavkem je posouzení úvěruschopnosti spotřebitele před uzavřením smlouvy v souladu s § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Soud má za prokázané, že žalobkyně ve vztahu k žalovanému tuto povinnost splnila. Další podmínky jednání se spotřebitelem stanoví ustanovení § 110 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, které rovněž upravuje sankci za jejich nedodržení. Z uvedeného ustanovení mimo jiné a contrario vyplývá, že musí být dodržena písemná forma smlouvy nebo že písemné vyhotovení smlouvy musí být poskytnuto spotřebiteli v listinné podobě nebo na jiném trvalém nosiči dat. V řízení bylo prokázáno, že smlouva byla mezi účastníky platně a účinně uzavřena v elektronické podobě. Soud má rovněž za prokázané, že žalobkyně nesplnila povinnost poskytnout žalovanému smlouvu v listinné podobě nebo na jiném trvalém nosiči dat. Žalobkyně tvrdila, že tato podmínka byla naplněna, neboť smlouva byla uložena na uživatelském účtu žalovaného, k němuž měl trvalý přístup. Tento způsob poskytnutí smlouvy však nelze považovat za uložení na trvalém nosiči dat, jak vyplývá z Důvodové zprávy k zákonu 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (k § 3 odst. 2 písm. k ) (cit. [datum]), Dostupné ze Systému ASPI). Pro účely definice trvalého nosiče dat je nutné sledovat eurokonformní výklad evropského práva. Takový výklad poskytnul rozsudek Soudního dvora ze dne [datum] ve věci E [číslo] Inconsult Anstalt a Orgán pro dohled nad finančním trhem (Finanzmarktaufsicht), který judikoval, že internetová stránka je trvalým nosičem (tzv. trvalé médium), pokud umožňuje zákazníkovi ukládat informace způsobem vhodným pro jejich pozdější využití po dobu odpovídající účelu těchto informací. Internetová stránka může být označena za trvalé médium, pokud umožní reprodukci uložených informací v nezměněném stavu (informace musí být uložena tak, aby ji zprostředkovatel nemohl jednostranně změnit). Za trvalý nosič dat nemůže být považováno řešení, které neumožňuje spotřebiteli ověřit, zda informace v něm obsažené nebyly změněny. S ohledem na uvedený závěr soud konstatuje, že uložení smlouvy na uživatelský účet žalovaného na internetové stránce žalobkyně není dostatečným způsobem, jak zajistit ochranu spotřebitele před případnou změnou smlouvy, když k takovému účtu má bezpochyb přístup i samo