24 C 253/2021-49 — Okresní soud v Jihlavě

Předmětem řízení je nárok žalobkyně na zaplacení částky 4 008 Kč s příslušenstvím jako nesplacené půjčky ze smlouvy [číslo] uzavřené dne [datum] mezi společností [právnická osoba], [IČO], (dále jen„ právní předchůdkyně žalobkyně“) a žalovanou. Na základě provedeného dokazování soud zjistil, že právní předchůdkyně žalobkyně a žalovaná uzavřely dne [datum] smlouvu o půjčce [číslo] jíž se právní předchůdkyně žalobkyně zavázala poskytnout žalované půjčku ve výši 8 000 Kč, a žalovaná se zavázala tuto částku vrátit v 53 týdenních splátkách spolu se souhrnným poplatkem ve výši 5 568 Kč. Podle článku 8 smluvních podmínek se účastníci dohodli, že v případě včasného neuhrazení příslušné splátky žalovanou má právní předchůdkyně žalobkyně právo požadovat uhrazení celé zbylé částky půjčky včetně souhrnného poplatku, a to v nejbližším termínu pro výběr týdenní splátky žalované. Právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalované půjčenou částku ve výši 8 000 Kč v hotovosti v den uzavření smlouvy. Žalovaná na svůj dluh uhradila celkem částku 9 560 Kč Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne [datum] postoupila právní předchůdkyně žalobkyně neuhrazenou pohledávku za žalovanou ve výši 4 008 Kč, představovanou dlužnou částí jistiny, na [právnická osoba] [anonymizována tři slova] [číslo], která následně smlouvou o postoupení pohledávek ze dne [datum] postoupila předmětnou pohledávku za žalovanou na žalobkyni. Obojí postoupení bylo žalované písemně oznámeno. Právní zástupce žalobkyně vyzval žalovanou předžalobní výzvou ze dne 10. 5. 2021 k úhradě dlužné částky ve lhůtě do 19. 5. 2021. Soud posoudil závazkový vztah mezi žalobkyní a žalovanou jako platně postoupenou pohledávku podle ustanovení § 1879 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, (dále jen „o. z.“) z platně a účinně uzavřené smlouvy o půjčce podle ustanovení § 657 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013, (dále jen„ obč. zák.“) ve spojení s přechodným ustanovením § 3028 odst. 3 o. z. Soud toto ujednání posoudil jako smlouvu spotřebitelskou, neboť právní předchůdkyně žalobkyně vystupovala při sjednání smlouvy a poskytnutí půjčky jako dodavatel v rámci své podnikatelské činnosti, zatímco žalovaná v této pozici nejednala. Žalobkyně prokázala, že její právní předchůdkyně řádně splnila své povinnosti vyplývající ze smlouvy, neboť jako věřitel poskytla žalované peněžní prostředky ve sjednané výši. Co se týká souhrnného poplatku, smluvní ujednání týkající se této platby je formulováno tak, že„ zákazník se zavazuje zaplatit [anonymizováno] v souvislosti s touto půjčkou souhrnný poplatek v částce 5 568 Kč“. Právní úkon je neurčitý, a tedy neplatný, je-li vyjádřený projev vůle sice po jazykové stránce srozumitelný, ale jednoznačný (a tím určitý) není jeho věcný obsah, přičemž neurčitost obsahu nelze překlenout ani za použití výkladových pravidel obsažených v ustanovení § 35 odst. 2, 3 obč. zák., která soudu ukládají, aby případné pochybnosti odstranil výkladem, včetně návodu, jak to má učinit (jaká hlediska jsou pro tento výklad rozhodná). Ve světle tohoto požadavku na určitost právního úkonu je smluvní ujednání, jímž byl sjednán souhrnný poplatek, obsažené v předmětné smlouvě o půjčce, zcela neurčité a tuto neurčitost nelze nijak odstranit, neboť ze smlouvy o půjčce ani ze smluvních podmínek této smlouvy nelze žádným způsobem dovodit, z jakých jednotlivých položek se tzv. souhrnný poplatek skládá. Tím je ovšem dán prostor pro to, aby do tohoto poplatku byly zahrnuty i položky, které by v případě, že by byly formulovány výslovně, byly shledány v rozporu s dobrými mravy nebo v rozporu se zákonem. Nadto v případě spotřebitelské smlouvy, jakou smlouva o půjčce v projednávané věci je, nelze takovou neurčitost připustit (k tomu blíže např. rozsudek Krajského soudu v Brně – pobočky v Jihlavě ze dne 8. 8. 2017, č. j. 72 Co 38/2017-55, nebo rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 18. 8. 2015, č. j. 30 Icm 3955/2013-32, případně rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 5. 11. 2013, č. j. 79 Icm 2139/2013-27). Ujednání o povinnosti spotřebitele zaplatit podnikateli v souvislosti s hlavním závazkem určitou částku, z nějž není zřejmé, proč ji má spotřebitel hradit, respektive co jí je vlastně hrazeno, dle názoru soudu nepochybně zhoršuje smluvní postavení spotřebitele ve smyslu ustanovení § 55 odst. 1 obč. zák. Tyto úvahy vedou soud k závěru, že v této části je smlouva o půjčce uzavřená mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovanou neplatná, a tudíž žalobkyni nárok na úhradu souhrnného poplatku nevznikl. Půjčenou jistinu ve výši 8 000 Kč žalovaná právní předchůdkyni žalobkyně vrátila, jak vyplývá z žalobních tvrzení, neboť z celkové požadované částky 13 568 Kč, zahrnující dlužnou jistinu a souhrnný poplatek, se žalobkyně žalobou domáhá zaplacení částky 4 008 Kč, z čehož plyne, že rozdíl ve výši 9 560 Kč, z něhož měla být uhrazena dlužná jistina ve výši 8 000 Kč, žalovaná uhradila. S ohledem na výše uvedenou neplatnost smluvního ujednání o souhrnném poplatku a úplné splacení dlužné jistiny půjčky proto soud žalobu jako nedůvodnou zamítl. O nákladech řízení rozhodl soud dle ustanovení § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu. V řízení byla zcela úspěšná žalovaná, a tudíž jí měla být přiznána náhrada nákladů řízení proti neúspěšné žalobkyni. Protože jí však v řízení žádné náklady nevznikly, rozhodl soud, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.