4 C 85/2021-55 — Okresní soud v Jihlavě

1. Podanou žalobou se žalobkyně domáhala, aby bylo určeno, že je vlastnicí ideální jedné poloviny nemovitostí: pozemku [parcelní číslo], jehož součástí je stavba [adresa], rodinný dům, a dále pozemku [parcelní číslo], vše zapsané na [list vlastnictví] v obci a [katastrální uzemí], katastru nemovitostí vedeném [anonymizováno] úřadem pro [anonymizováno], [stát. instituce] (dále společně též jen„ nemovitosti“). V odůvodnění žaloby žalobkyně uvedla, že žalovanému darovala darovací smlouvou ze dne 25. 1. 2012 spoluvlastnický podíl o velikosti id. ½ na nemovitostech (dále též jen„ darovací smlouva“). Dne 8. 3. 2021 ovšem žalobkyně odvolala dar, a to pro zjevné porušení dobrých mravů na straně žalovaného a pro nevděk ve smyslu § 2072 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“). Žalobkyně totiž darovala žalovanému spoluvlastnický podíl o velikosti id. ½ na nemovitostech za situace, kdy spolu více než 12 let žili v harmonickém manželství. Žalovaný ovšem od května 2020 začal udržovat mimomanželský poměr a opustil společnou domácnost. Uvedeným jednáním žalovaný dehonestoval žalobkyni nejen před širší rodinou, ale poškodil její dobré jméno i v celé komunitě malého města. Z uvedených důvodů žalobkyně přistoupila k odvolání daru pro nevděk, když toto jednání žalovaného považovala za zjevné porušení dobrých mravů. Žalobkyně proto žalovaného vyzvala k vrácení daru. 2. Žalovaný namítl, že žalobkyně v žalobě uvedla nesprávný titul, na jehož základě nabyl spoluvlastnický podíl o velikosti id. ½ na Nemovitostech. Jak je patrno rovněž z příslušného výpisu z katastru nemovitostí, žalovaný totiž nabyl uvedený podíl na základě darovací smlouvy uzavřené s žalovanou dne 26. 11. 2012, nikoliv dne 25. 1. 2012. Dále žalovaný uvedl, že mu nebyla doručena výzva žalobkyně ze dne 8. 3. 2021 k vrácení daru. Rovněž se vyjádřil k důvodům rozvratu manželství s žalovanou. Žalovaný se cítil v tomto svazku dlouhodobě nespokojený, mezi účastníky řízení byly časté konflikty, jejichž intenzita postupně gradovala. Žalovaný opustil společnou domácnost s žalovanou a teprve následně navázal vztah s jinou ženou. Žalovaný se rovněž vymezil vůči závěru, že jedinou a zásadní příčinou rozpadu manželství s žalovanou byla mimomanželská nevěra žalovaného, jak konstatoval zdejší soud v řízení o rozvod manželství účastníků v rozsudku ze dne 1. 12. 2020, č.j. 18 C 218/2020-25. Dle žalovaného totiž soud v řízení o rozvod manželství ukončil dokazování ve fázi protichůdných tvrzení a zamítl provádění dalších důkazů. Uvedené dle žalovaného založilo nepřezkoumatelnost rozsudku o rozvod manželství účastníků, který ovšem žalovaný na radu svého právního zástupce nenapadl opravným prostředkem. Ve svém vyjádření žalovaný dále popsal jednání s žalobkyní ohledně nemovitosti před podáním žaloby a v neposlední řadě namítl, že nejsou naplněny podmínky pro odvolání daru, které navíc žalobkyně učinila opožděně. 3. Žalobkyně ve svém vyjádření ze dne 22. 5. 2021 doplnila, že výzva k vrácení daru z 8. 3. 2021 byla žalovanému řádně doručena, a to prostřednictvím jeho zástupce a rovněž na jeho e-mail. 4. Žalovaný se přípisem ze dne 10. 6. 2021 vyjádřil, že výzvu k vrácení daru v písemné formě do vlastních rukou neobdržel. Jeho právní zástupce mu tuto výzvu předat nemohl, neboť žalobkyně, resp. její zástupkyně zjevně komunikovala s advokátem, který neměl pro zastupování žalovaného udělenou plnou moc. 5. Mezi stranami nebylo sporu, že s účinností ke dni 28. 11. 2012 došlo k bezúplatnému převodu vlastnického práva ke spoluvlastnickému podílu o velikosti id. ½ k nemovitostem z žalobkyně na žalovaného a že manželství účastníků bylo rozsudkem zdejšího soudu rozvedeno. 6. Z výpisu z katastru nemovitostí bylo zjištěno, že účastníci řízení jsou spoluvlastníci nemovitostí, každý se spoluvlastnickým podílem o velikosti ideální ½. 7. Soud se nejdříve podle § 80 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“) zabýval tím, zda má žalobkyně naléhavý právní zájem na určení existence práva vymezeného v žalobě, tedy že žalobkyně je vlastnicí ideální jedné poloviny nemovitostí. Podle Nejvyššího soudu (srov. např. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2018, sp. zn. 30 Cdo 2320/2017) je třeba otázku existence naléhavého právního zájmu žalobce na požadovaném určení posuzovat podle tvrzení žalobce, který je povinen tvrdit a prokazovat naléhavost svého právního zájmu na takovém určení. Zástupkyně žalobkyně uvedla během jednání před soudem, že žalobkyně naléhavý právní zájem spatřuje v tom, že děti účastníků řízení žijí v domě, tj. ve stavbě [adresa] (rodinný dům), který je součástí pozemku parc. [číslo] (zastavěná plocha a nádvoří), bez souhlasu obou vlastníků, tj. bez souhlasu žalovaného. Uvedená situace navozuje u dětí účastníků nejistotu ohledně budoucnosti bydlení. Dále žalobkyně spatřuje svůj naléhavý právní zájem v amorálním jednání žalovaného a v tom, že nemovitosti jsou rodinným majetkem žalobkyně, která je nabyla od svého dědečka. 8. Soud při posuzování naléhavosti právního zájmu vyšel z výkladu Nejvyššího soudu v rozsudku ze dne 21. 2. 2017, sp. zn. 30 Cdo 3762/2016. K právní perfekci žalobkyní sledované realizace věcně právní deklarace je nezbytné, aby podle žalobkyní zamýšleného vydaného rozsudku byl proveden příslušný zápis (a to formou vkladu práva) do katastru nemovitostí (srov. § 11 a násl. zákona č. 256/2013 Sb., o katastru nemovitostí (dále též„ katastrální zákon“)). Žalobkyně se domáhala určení, že je vlastnicí ideální poloviny předmětných nemovitostí. Avšak přesně to vyplývá z katastru nemovitostí a (případně vyhovujícím) rozhodnutím soudu by nedošlo k žádné změně. Zástupkyně žalobkyně ani po poučení podle § 118a odst. 1 až 3 o. s. ř. adekvátně nevysvětlila, v čem spatřuje naléhavý právní zájem na podání takto formulované určovací žaloby. Při nedostatku naléhavého právního zájmu soud nezkoumá ostatní věcné aspekty žaloby a žalobu zamítne (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1121/2011). Proto soud rozhodl, jak je uvedeno ve výroku I. tohoto rozsudku. 9. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 zákona o. s. ř. a přiznal žalovanému, který byl v řízení zcela úspěšný, nárok na náhradu nákladů řízení ve výši 17 188,18 Kč Náklady řízení žalovaného jsou tvořeny odměnou advokáta stanovenou podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif (dále též jen„ a. t.“), kdy v souladu s 8 odst. 1 a § 9 odst. 4 písm. b) vzal jako tarifní hodnotu částku 50 000 Kč. Odměna advokáta tak činí 3 100 Kč za jeden úkon, za čtyři úkony právní služby podle § 11 odst. 1 a. t. (příprava a převzetí zastoupení, dvakrát sepsání vyjádření k žalobě, 1x účast na jednání ve věci samé) tedy 12 400 Kč. Dále náleží advokátovi paušální náhrada hotových výdajů stanovená podle § 13 ve spojení s § 11 a. t. ve výši 1 200 Kč (za 4 úkony právní služby po 300 Kč), dále v souvislosti s cestou realizovanou dne 1. 11. 2021 částka 490,18 Kč, vč. DPH, představující náhradu za 70 ujetých km (27,20 Kč za litr paliva dle vyhlášky č. 589/2020 Sb. při průměrné spotřebě 5,1 l [číslo] km a 4,40 Kč/km za amortizaci vozidla dle vyhlášky č. 589/2020 Sb.) podle § 13 a. t. a náhrada za ztrátu času v trvání 2 × 30 minut podle § 14 a. t. Protože je zástupce žalovaného plátcem daně z přidané hodnoty tvoří náklady řízení i náhrada za 21 % daň z přidané hodnoty z částky odměny a náhrady za ztrátu času, tj. částka 2 898 Kč (dle § 137 o. s. ř. a zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty). Podle § 149 odst. 1 o. s. ř. bylo žalobkyni uloženo zaplatit žalovanému náhradu nákladů řízení k rukám advokáta JUDr. [jméno] [příjmení], Ph.D. jako jeho zástupci.